Dvaatřicetilá Marwa Sherbiniová požádala v drážďanském parku opilého muže, aby pustil jejího syna na houpačku. Začal jí nadávat do islámských kurev. Sherbiniová nosila muslimský šátek a byla farmaceutička a bývalá egyptská reprezentantka v házené. Její manžel skládal v Německu doktorát z genetického inženýrství a koncem roku se chtěli vrátit do Egypta.

Po incidentu podala Marwa oznámení na policii. Útočník, původem Rus z Permu, byl odsouzen k náhradě 750 EUR a odvolal se. Sedmého července přišel k soudu, a když v soudní budově uviděl Sherbiniovou, vrazil do ní osmnáctkrát nůž a ubodal ji k smrti. Marwa byla těhotná a její muž a dítě se na to dívali. Sherbini volal o pomoc. Člen soudní stráže zřejmě podle barvy pleti usoudil, že útočníkem je on, a prostřelil mu nohu. Angela Merkelová tehdy vyjádřila nad tragédií politování: pokud má incident opravdu rasistické pozadí, musí být viník zvlášť tvrdě potrestán. Znamená to snad, že možná rasové pozadí třeba neměl? To je přece nesmysl.

O drážďanské vraždě najdeme v českém tisku jen pár článků, a to ještě jen proto, že po ní následovaly v Egyptě bouřlivé demonstrace, s nimiž se samozřejmě svezli radikální islamisté. Jako by do něčeho tak hrozného u nás nikomu nic nebylo.

Nedávno odjížděla Merkelová do Ruska jednat o dodávkách plynu a v té souvislosti uvedla, že Rusko musí vysvětlit zjevně politické vraždy novinářů a civilistů. Byla to spíš fráze, protože obchod s Ruskem běží nerušeně svou cestou. Ale je to lepší, než kdyby Merkelová neřekla nic.

Právě o tohle jsem se střetla s německotureckým spisovatelem, jehož básně jsem nedávno překládala. „Je to čirý cynismus a Merkelová měla radši v Rusku mlčet,“ řekl, „když může zároveň tak stupidně komentovat drážďanskou vraždu.“ „Co měla říct jiného?“ namítala jsem. Zafer se rozčílil: „Já na vás postkomunistických lidech nemám rád, že vidíte jen to svoje. To je lehké, kritizovat kvůli lidským právům Barmu nebo Kubu. Kritizovat Německo se nikomu nehodí.“

Řekla jsem, že při vší hrůze je třeba uznat, že politické vraždy v totalitních režimech jsou řízeny z centra a nelze je srovnávat ani s nejhoršími incidenty na západě, který má přece jen prostředky jim čelit.

„Ale využívá jich?“ ptal se.

„To nevím. My Češi se necítíme jako členové většinové západní společnosti. Máme historické zkušenosti s totalitou a cítíme potřebu varovat hlavně před ní, protože Západ nemá obranné látky. Nemáme velké muslimské menšiny, máme jen naivní islamofobii,“ řekla jsem. „Ta se třeba dá ještě léčit.“

„Možná se necítíte jako západní bílá většina, ale myslíte stejně,“ řekl.

Tohle mě nenapadlo. Byla jsem vždycky pyšná na český postoj vůči Kubě nebo Tibetu. Nikdo kolem mě nepřikládal zásadní váhu islamofobním incidentům na západě. Tomu jak narůstají. Otázce, kdy za nimi stojí jeden nadrogovaný šílenec a kdy organizovaná společnost holých lebek nebo prostě mlčící většina jinak počestných latentních rasistů.

K lhostejnosti u nás přispívá zoufale naivní postoj k muslimům. Turek na Karlově mostě i Marwa Sherbiniová v šátku jsou totiž v českých hlavách dost blízko třeba Usámovi bin Ládinovi. A ten si přece trest zaslouží! Což může být další důvod, proč Čechy zajímá spíš Topolánkova dovolená než otřesná drážďanská vražda.

Máme ty opravné prostředky doopravdy? Jaké, když Sherbiniová je mrtvá? Jsou ještě nějací „oni“ kteří potrestají viníky zvlášť tvrdě a dají najevo, že Evropa je domovem slušných lidí a s těmi ostatními prostě zatočíme? Jistě, justice půjde svou cestou. Ale to nestačí, musí se ozvat veřejnost. A ta zatím mlčí.

Lidská práva jsou nedělitelná. Sledujme je všude, v Německu, v Holandsku, na Kubě. Právě jsme jako Evropané dostali strašný gól. Vzdělaní Sherbiniovi totiž věřili, že Evropa je prostor civilizovaných a mírumilovných lidí. Jejich tragédie vzala iluze statitisícům a možná milionům podobných prozápadních muslimů. Naše „hodnoty“ pro ně jsou už jen pytlíkem pokryteckých floskulí. Ještě máme čas, ale mnoho ho nezbývá.