“To jste si spletla gate slečno,” oslovil mě zaměstnanec istanbulského letiště při vstupu do čekárny na odlet. ”Tady se letí do Pákistánu.” V prostorné hale sedělo už asi 50 cestujících. Samí muži. ”A Vás překvapuje, že tam chci taky?” usmála jsem se. Zakroutil hlavou, vzal můj pas a rychle mě popohnal kupředu. V tu chvíli ho už zajímala obrovská skupina, která se chodbou rychle blížila k nám.

V čele výrazně nalíčená turecká policistka s blond přelivem. Za ní 60 chlapů. Neoholené tváře, sklopené oči, na sobě většinou špinavé kalhoty a odrbané zimní bundy. “Mundur bezdomovce,” blesklo mi hlavou a sama nad sebou jsem se zastyděla. Všimla jsem si jich už ve vstupní hale. Vlastně je vídám skoro pokaždé, když odlétám někam z Turecka. Srovnáni v několika řadách sedí před kabinami pasové kontroly obklopeni policisty. Ostatní cestující se snaží tvářit jakoby nic. Nechtějí je vidět. Ani já jsem nechtěla. Vždycky jsem si myslela, že ilegální imigranty vracejí do jejich zemí speciálními lety. Vždyť ostatní cestující si za letenku platí, jak by k tomu přišli?

Zabrali celou ekonomickou třídu. Dva se posadili vedle mě a snažili se tvářit důstojně. Já pokradmu pozorovala jejich boty – bez tkaniček. Celou kabinou se šířil nesnesitelný zápach. Znovu se mi vybavil obraz bezdomovce, který právě vstoupil do tramvaje. Do pár vteřin je kolem něj prázdno. Jenže tady není kam utéct, nedá se vystoupit, tohle potrvá pět a půl hodiny! Sváděla jsem vnitřní boj: “Mám požádat o přesazení do lepší třídy? Dvě sedadla jsou ještě prázdná. Jsem cizinka, navíc žena, to pro mě musí udělat,” spekulovala jsem. „Jenže jak to bude vypadat? Oni si budou myslet, že z nich mám strach, že se jich štítím. Už takhle jsou na dně. Musím být solidární. Milá a solidární.”

Vydržela jsem pět minut. Rudá studem žádám stevarda o přesazení. Hezky po zápaďácku, v koutku, potichu, hlavně, aby to zbytek letadla neslyšel. “Teď to ještě nemusí vypadat trapně, můžu se tvářit, že jsem si spletla sedadlo…”

“Chápu madam, přijdu Vám říct za chvíli,” nasazuje stevard tymolínový úsměv.

Sednu si zpátky na místo a ze strany cítím zvídavý pohled.

”Hlavně se nesmím začít bavit, žádný kontakt, pak už bych nenašla sílu si přesednout.”

“Promiňte madam, nemůžeme vás přesadit,” tyčí se nade mnou šéf stevardů, ”máte letenku nižší třídy, to by nebylo fér vůči pasažérům v té vyšší. Musíte zůstat tam, kde jste.”

Ta paralela mi přišla vtipná. Stejně jako můj soused bez tkaniček jsem se snažila dostat za lepším a stejně jako jeho, mě nepustili.

Jakoby to vycítil: “Máte nějaký problém?,” upírá na mě oči, které mají tvrdý výraz. I když. Chvílemi v nich probleskne jiskřička. Taková živá, být v jiné situaci, řekla bych, že skoro laškovná.

“Ne, ne, víte, já se jen chtěla natáhnout,” koktám nejistě, “chtěla jsem spát.”

“Ah tak,” pokračuje lámanou angličtinou,”já jedu z vězení.”

Pěkně. Jak na takovou informaci zareagovat? Adekvátně.

“A jak dlouho jste tam byl?”

“40 dní. Ve vazbě. Bylo nás tam plno. Pákistánci, Číňani, muži i ženy dohromady, dost hrůza.”

Nepříjemný odér už je skoro pase. Přivykla jsem. Přehlušil ho jeho příběh. “A jak jste se dostal do té vazby?”

“Nalákali mě na práci. Slibovali Evropu, ale skončil jsem v Turecku. Nějakou dobu jsem tam pracoval, ale málem mě chytli, tak jsem utekl do Íránu. I tam jsem pracoval. Do chvíle, než mě opravdu chytli a vrátili rovnou do turecké vazby.”

Podobných příběhů jsem v časopisech a novinách četla desítky. Jenže tenhle byl přeci jiný. Seděl totiž přímo vedle mě.

“A kolik jste těm zprostředkovatelům práce zaplatil?”

“Hodně, všechno, co jsem měl. Teď jsou peníze fuč.”

“To je mi líto, opravdu. Co budete dělat?”

“Snad se o mě postará bratr. U nás se práce shání špatně, teď se musí postarat rodina. Já se staral předtím.”

Pro Evropana dost nepřijatelný koncept, ale na východě má svoji logiku. Rodina nahrazuje neexistující sociální systém. Bez rodiny není člověk nic, vyvrženec.. Vyrušil nás stevard.

“Madam, mám pro Vás dobrou zprávu,” usmívá se.”Můžete si přesednout. Máme dvě hodiny do přistání, teď už to nebude problém.”

Mám pocit, že se před svým spolucestujícím propadnu hanbou.

“Ne, to je dobré, děkuji. Myslím, že už to není nutné.”

“Ale Madam, je to domluvené, pojďte, vždyť jste o to tak stála.”

Ano stála. Je to pravda. Vidina prostorného sedadla, bez zápachu je lákavá i teď. Očima prosím svého souseda o rozhřešení. Taky by ses chopil šance, kdybys měl štěstí na své straně. Kdyby tě pustili do vyšší třídy.”

Usměje se. Potřeseme si rukou.

“Hodně štěstí.”

Usedám na volné místo v businessu. Zezadu cítím soucitné pohledy. Stevard mi nabízí teplou deku. Jako bych se dostala z jámy lvové.

“Prý jste měla problémy,” naklaní se ke mně muž přes uličku. “Víte, pákistánská společnost má hodně vrstev a bohužel k ní patří i takoví lidé.”

“Já jsem je ale ráda poznala. Bylo mi ctí.”

Nemáme si víc co říct, zachumlám se do deky a spím až do přistání v Islamábádu. V odbavovací hale pak pátrám po svém původním sousedovi. Není nikde. Asi byl pro něj připravený jiný vchod..


V rámci svého blogu bych ráda představila pákistánskou společnost trochu z jiných úhlů, než ji prezentuje běžné zpravodajství. V návaznosti na své zážitky vždy přidám ještě krátký rozhovor s někým, kdo má k probíranému tématu blízko. Tentokrát jsem se ptala sociálních pracovníků z neziskové organizace BLLFS. Zajímalo mě, jak je možné, že se na práci v zahraničí nechá podvodně nalákat tolik pákistánských občanů a také jsem po své příhodě z letadla chtěla vědět, co se s nimi stane po převozu do Pákistánu.

Podle pákistánských úřadů bylo v loňském roce jen ze samotného Turecka vráceno do Pákistánu přes 2800 ilegálních imigrantů. Co se s nimi děje po přistání letadla?

Jsou zavřeni do vězení, kde není výjimkou mučení. Policie z nich chce dostat informace o ganzích, které se živí ilegálním přepravováním osob za hranice. Ty z lidí vymámí velké peníze, pak je přepraví do zahraničí, práci nezajistí a zmizí. Ti lidé, často z malých vesnic, naprosto neznalí cizího prostředí, jsou pak odkázáni sami na sebe. Je otázkou času, kdy je úřady zatknou a pošlou zpátky.

Jak je možné, že tolik lidí naběhne podvodníkům? Vždyť zprávy o navrácených ilegálech se objevují pravidelně v novinách, v televizi.

Řada lidí, kteří agentům naletí se k takovým zprávám ani nedostane. Jsou z hodně chudých poměrů, často z malých vesnic. A i když se o podobných případech doslechnou, říkají si, že jim se to nestane.

Jakou taktiku agenti k přemlouvání “klientů” používají? Podepisují se například nějaké smlouvy?

Vše bývá na ústní dohodě. Agenti mají velmi propracované metody. Snaží se se svými potenciálními klienty nejdřív spřátelit. Často loví například v dopravních prostředcích. Předstírají rozhovor s někým, komu zajistili práci třeba v Dubaji. Dubaj je pro Pákistánce jakousi mekkou na dobrý výdělek. “Máte skvělou práci, ale to není zač, jsem rád, že jsem mohl pomoct.” To působí v oblastech, kde si lidi vydělají kolem tří dolarů denně jak magnet. “Vy znáte někoho v Dubaji? A dá se tam sehnat práce?” Pak už je jen otázkou času, kdy takový člověk přivede agenta do své vesnice, představí ho jako svého přítele a lidé mu tím pádem důvěřují víc. Agenti používají i takové triky, že si například na návštěvu vesnice pronajmou luxusní auto, aby zapůsobili, jak jsou na tom dobře. Lidé ve vsi vidí úspěšné osoby v pěkných šatech, s novým mobilem, pěkným autem a už se vidí v jejich kůži. To psychologicky velmi silně působí.

Agenti, ale žádají za zajištění práce venku poměrně velké částky. Kde je člověk s výdělkem tři dolary denně vezme?

Většinou se složí celá rodina. Očekává se, že člen, kterého rodina vyšle za prací, pak bude domů posílat peníze, které širokou rodinu zajistí. Případně sežene práci pro další členy klanu. Dokonce jsou případy, kdy se složí celá vesnice. Lidem pak zbydou jen oči pro pláč, protože se stává, že jejich člověk se do vysněné destinace ani nedostane. Především, když je převáží loděmi. Není výjimečné, že agenti zpanikaří, že je honí policie, loď opustí a jejich svěřenci se pak utopí v moři. Nebo je vysadí v jiné zemi než slibovali. Většina lidí chce do Dubaje nebo do Evropy, ale končí v Turecku nebo v Íránu. Špatné konce jiných je neodradí. Vidina lepšího života je pro většinu silnějším hnacím motorem.