“Chci se odstěhovat do Itálie. Prostě to udělám,” sděluje mi známý Nisar poté, co se vrátil ze třídenního školení v Římě. Když se ho ptám na důvody, nasadí blažený výraz a vypálí:”Je tam tak čisto a řidiči se chovají mile. Stačí, abys jako chodec dal nohu do vozovky a už zastavují, nikdo tam netroubí, to ticho.” Jeho popis mě rozesmál. Jakkoliv mám Itálii ráda, rozhodně jí nepovažuji za ráj ticha a veleslušných řidičů. Jenže pak si vybavím jedinou cestu do práce a musím dát Nisarovi za pravdu. V porovnání s pákistánským řidičem, je ten italský skutečně vzorem všech řidičských ctností a grácie.


Platí, že nic neplatí

Každý, kdo chce sednout v Pákistánu za volant, si musí zapamatovat dvě pravidla: být neustále ve střehu a počítat s čímkoliv. Čímkoliv míním auta v protisměru, předjíždějící zprava i zleva, troubící, oslňující dálkovými světly. Zkrátka platí, že pravidla neplatí, až na menší, většinou nepsané výjimky. O to však zajímavější.
Třeba blinkr. Řidiči ho občas zapnou, aby, podobně jako v Evropě, upozornili, že chtějí přejet do jiného pruhu nebo případně odbočit. Mnohem častěji, ale blinkrem dávají najevo, že je můžete předjet. Kdy platí první a kdy druhý případ, musíte rozlišit sám.
Já se o tomhle pravidle dozvěděla na cestě do Kašmíru. Úzká silnička, plná zákrut. Na jedné straně skála, na druhé sráz do řeky. Před naším autem nádherně pestrobarevný nákladní vůz dává blinkr, že bude odbočovat. Jak to náš řidič uviděl šlápl na plyn a už je vedle náklaďáku. Můj řev ho nezajímá. Nechápe, co se mi děje. Při vědomí, že jsem přežila vlastní smrt, se proto raději vyptávám na další specifika místní “dopravní kuchyně”.
“Když řidič před Vámi mává, ukazuje, že máte jet, že je před ním volno. U vesnic zpomalte, kluci hrají na silnici kriket. A zvláštní pozornost věnujte chodcům. Lidé se většinou nedívají, když vstupují do vozovky. Prostě jdou,” poučuje mě Bilál, úslužný, milý chlapík, jehož styl jízdy spojka, plyn, spojka, skok, ovšem můj žaludek, zvlášť v horském terénu, špatně snáší. Po několika společných jízdách konečně zjišťuji v čem je problém. “Víte, já jsem “plain driver” řidič na roviny, nejsem specialista na horský terén,” vysvětluje Bilál bez pocitu, že by trpěl jakýmkoliv nedostatkem. Měla bych přeci vědět, že jsou dva druhy řidičů – do hor a do města.

Nuda neexistuje

Co se musí řízení v Pákistánu nechat, je rozhodně adrenalin, který zažijete. Při každém sednutí do auta se pouštíte do boje s živlem. Trochu jako při sjezdu divoké řeky. Jste pořád ve střehu, nespoléháte se na nic, kromě vlastního instinktu. A když se vyhnete překážce, třeba v podobě auta, které vám jasně mělo dát přednost a nedalo, dostaví se pocit zadostiučinění, jako po sjetí peřeje. Nuda neexistuje.
“Řídit v Pákistánu, je jako hrát pozemní hokej,” řekl mi kdysi jeden starý, moc milý taxikář. Smutně ale dodal: ”Já miluju svou zemi a jsem tu rád. Moc mě ale bolí, jak se k sobě lidé neumí na silnici chovat.´Tady jedu já a ostatní jsou mi fuk!´ Ta neúcta k druhému i k sobě samému. Tak se správný muslim nechová. Korán káže respekt. Respekt ke svému bratru, což přeci znamená i respekt k druhému řidiči. A na to místní lidé úplně zapomněli. Řídím už 40 let a jedno vím. Dokud se lidé nenaučí dodržovat na silnici základní pravidla a nebudou se navzájem respektovat, nic se v téhle zemi nezlepší. To Vám říkám já, řidič Avzal a uvidíte, že mi dáte časem za pravdu.”