Je krátce před devátou večer a Parvín domývá špinavé nádobí od večeře. Spěchá. Melodramatická znělka linoucí se z televize na ni působí jak vábnička na jelena. Začíná soap-opera Bidaii. „Je to příběh dvou nevlastních sester. Jedna má světlou pleť a druhá tmavší. V naší společnosti jsou světlejší dívky obecně považovány za krásnější a žádanější pro sňatek, ale tmavá sestra nakonec dojde většího štěstí s mužem svého srdce,“ rozplývá se nad virtuální spravedlností Parvín, služka zaměstnaná v domácnosti středostavovské rodiny. K příběhu plnému krásných kostýmů, dramatických zvratů a líbivé hudby se vrací večer co večer a nejen k němu: “Za týden koukám tak na 12-14 seriálů. Plánuji si kolem nich den. Všechnu práci musím stihnout do osmi večer a pak do půlnoci sleduji soap-opery. Líbí se mi, že jejich postavy řeší problémy, se kterými se můžu ztotožnit a i se z nich poučit.“


Právě edukativní prvek asi nejvíc odlišuje to, jak soap-opery vnímají Pákistánci a jak Evropané. V Praze by lidé Parvín považovali za televizního maniaka, v Rávalpindí, ale patří mezi divačkami k normě. Většina žen stále tráví čas v domácnosti, starají se o děti a samy ani moc nevycházejí mimo dům. Jejich světem je rodina, velmi často v rámci tzv. sdíleného systému, kdy mladý pár žije společně s rodiči a sourozenci manžela. Zvlášť novomanželky musí v rámci nové rodiny čelit nejrůznějším tlakům, přizpůsobovat se cizímu prostředí a věrnou rádkyní jim v tom je právě televize. „V naší kultuře je zakořeněný názor, že snacha musí dělat zásadně to, co jí přikážou členové manželovy rodiny, i když s tím třeba nesouhlasí. Ideál snachy byl odjakživa milá, tichá, poslušná. Tento trend se, ale začíná měnit a myslím, že je to právě díky seriálům jako například Příběh každého domova,“ naráží na svůj oblíbený kus Nusrat Pervíz, 50letá žena v domácnosti, která jako svobodná, žije s rodinou bratra. „Moje milá hrdinka Parvátí čelí v rodině svého muže mnoha nástrahám. Musí si vybojovat postavení a respekt příbuzných a to na ní obdivuji. Právě díky silným osobnostem jako je Parvátí jsme si my, ženy, začaly uvědomovat, že můžeme být odvážnější a postavit se případnému bezpráví i třeba jen v rámci rodinného kruhu,“ shrnuje své vlastní zkušenosti ze „sdílené“ rodiny Nusrat.

Seriál jako zrcadlo politiky

To, že televizní rodinné ságy mají vliv na postavení žen ve společnosti, prokázaly už dřív sociologické průzkumy v afrických zemích a v Jižní Americe. Seriály tam výrazně přispěly například k propagaci plánováného rodičovství, osvědčily se i v rámci osvěty k nemoci AIDS. V pákistánském kontextu se soap-opery soustředily a soutředí zásadně na rodinné vztahy a hlavní cílovou skupinu žen nižších a středních vrstev. Jako všude jinde na světě i v Pákistánu seriály přesně odráží společensko-politickou atmosféru doby, ve které vznikaly. Uvolněná 70. léta představovala seriálové hrdinky jako silné osobnosti, profesionálky, které svým zaměstnáním přispívají do rodinných rozpočtů. „To mělo velký dopad na veřejnost. Lidé začali respektovat ženy jako profesionálky v nejrůznějších oborech. Pakistánská společnost byla tehdy velmi otevřená, pamatuji se, že po Islamábádu běžně jezdily ženy na kole, což je dnes nemyslitelné,“ vzpomíná antropoložka a televizní producentka Farkhanda Šahín. Radikální změny nastolil v 80. letech režim Zia-ul Haqa provázený tvrdou islamizací. Pracující ženy na obrazovkách nahradil prototyp ženy v domácnosti, cudné a poslušné mužských členů rodiny. „S nástupem Zia-ul Haqa začala být ženám na obrazovkách podsouvána stereotypní role manželky. Spolu s tvrdým politickým tlakem a rostoucím fundamentalismem se vnímání ženy ve společnosti zcela změnilo,“ potvrzuje Farkhanda. Ke zlepšení došlo až v roce 2002 díky revoluci na pákistánském televizním trhu. Licenci dostaly digitální televize, státní PTV ztratila monopol a pákistánské domácnosti se mimo jiné otevřely nekonečným indickým ságám. Ty se bleskově staly hitem a vrchní příčku popularity si mezi divačkami drží dodnes.


Proč indické seriály vítězí na pákistánskými?

Tým vědců z univerzity v Sargodze, který na toto téma nedávno zveřejnil průzkum, přičítá úspěch indických příběhů několika ingrediencím - většímu napětí, spádu děje a také extravagantnějšímu prostředí v němž se seriály odehrávají. Hlavní postavy žijí v přepychových domech, mají peníze, pěkná auta a mobilní telefony. Zatímco ženy tyto atributy moci považují za nereálnou součást pěkného snu, na který se jen hezky kouká. Na muže měly tyto soap-opery, alespoň zpočátku, překvapivě motivační dopad. “V mém městečku způsobily indické seriály velkou změnu,“ vypráví 22letý Soheil z pákistánské Severozápadní provincie. „ Zatímco většina mladých kluků se dřív jen tak poflakovala po bazáru, kde posedávali nebo šli hrát kulečník, najednou viděli, že existuje podnikání a to přináší peníze. Bohaté prostředí se jim zalíbilo. Všichni chtějí mít auto, dům a snaží se pro to něco dělat. Dřív si mladí kluci ukazovali nové pušky, dnes se baví o mobilech,“ popisuje radikální změny v chování svých vrstevníků Soheil. Podle Sajmy Vahídové z Karáčí měly seriály dopad i na mužské diváky ve městech, kde jsou lidé vesměs bohatší. “ Muži jsou mnohem odvážnější ve stylu oblékání. Ještě před pár lety v Pákistánu neexistovalo, aby si muž oblékl šalvár kamíz (tradiční pákistánský oděv pozn.red.) jásavých barev jako je červená nebo oranžová. Tyto barvy se vždy pojily s ženským oblečením. Teď, ale muži tyhle barvy nosí a nepřipadá jim to zženštilé, což rozhodně přičítám vlivu indických soap-oper, zapůsobily i na ně,“ usmívá se 30letá učitelka IT. Sama si na seriálech nejvíc cení častější prezentace žen jako pracujících profesionálek a také otevírání tabu témat jako jsou například předmanželské milenecké vztahy či manželská nevěra: “Jsou to sice atributy západní kultury, ale ty zajímají mladou generaci a fakt, že se v seriálech objevují znamená, že i pákistánská společnost se vyvíjí, ať už je to k lepšímu či horšímu,“ shrnuje svoje pocity Sajma. Když se jí zeptám, zda jí ale není líto, že indické soap-opery téměř vytlačily z trhu domácí produkci, chvíli se zamyslí. „Je to možná škoda, ale teď už se s tím nedá nic dělat. Sledujeme indické seriály už několik let, jejich hrdinové jsou jak členové našich rodin. Navíc pákistánské seriály začaly ty indické napodobovat jen v horším provedení, tak proč měnit? Proč opouštět to, na co jsem už zvyklá? “

Nejistota, nedostatek autenticity, levné kopírování v tom vidí největší slabinu pákistánských seriálů i produkční Farkhanda Šahín:“ Pákistánské seriály měly odjakživa navrch v síle, hloubce a stavbě příběhu. Indické soap-opery se soustředí hlavně na vnější atributy. Jenže pod tíhou popularity a konkurence ze strany indické produkce začínají i pákistánské ságy napodobovat vše indické a to je cesta do záhuby. Nemůžeme konkurovat jejich lepší technické kvalitě, musíme si najít vlastní parketu, nalákat diváky na pákistánské příběhy, které by jim koneckonců měly být bližší než importovaná kultura.“ Pro pákistánské televizní stanice je to minimálně výzva do budoucnosti. Stamiliónový trh dychtivých diváků jim za trochu námahy určitě stojí.

v kratší verzi vyšlo v MfDnes