Není to poprvé co se pákistánská vláda snaží vyrovnat s roustoucí radikalizací na svém území mírovými dohodami. S Tálibánem jich už v minulosti uzavřela několik. Žádná z nich sice nefungovala víc než několik týdnů, to ale nikoho nepřekvapilo, protože se s tím vlastně “tak nějak počítalo”. Současné výhradné zavedení práva šaría v údolí Svátu na severozápadě Pákistánu, ale z řady předchozích “dohod” vybočuje.

Ještě se nestalo, aby vláda nechala území, které patří plně pod její správu napospas Tálibánu před zraky celého národa. Je to poprvé co tak armáda nepřímo přiznala porážku od islámských radikálů. Je to zkrátka poprvé co násilí, teror civilního obyvatelstva a zpátečnictví – atributy svátské talibanizace oficiálně slaví vítězství. A to pro zbytek země není dobrý signál.

Vláda za šaška

“Stáhněte se ze Svátu, jdeme po vás a dostaneme vás,” hřímal směrem k nepřítomným radikálům na konferenci o situaci ve Svátu před necelými třemi týdny poradce premiéra pro otázky bezpečnosti, Rehmán Malik. V tu dobu už mu muselo být jasné, že situace v údolí vzdáleném 130 km od hlavního města Pákistánu je neudržitelná a dohoda s Tálibánem je na spadnutí. Nebyl by to, ale správný pákistánský politik, kdyby nebojoval alespoň slovy, když už to armáda nezvládla zbraněmi. V rámci smutné show, se ale v jedné věci Malik trefil do černého: ”Pokud nezastavíme Tálibán ve Svátu, bude zítra v Hazaře a pak se jednoho krásného rána objeví v Islámábádu,” varoval a zřejmě tušil proč. Několik dnů nato novináři informovali o nápisech, které na zdech po hlavním městě zanechávají přívrženci svátského Tálibánu “Brzy tu zaútočíme”. Výhružné dopisy údajně dostávají i umírnění náboženští představitelé. Buď budou ve svých kázaních podporovat Tálibán a nebo mají opustit město. Taktika psychického teroru, která se nejradikálnějšímu křídlu pákistánského Tálibánu ve Svátu velmi osvědčila.

Jak ďábel ovládl rajskou zahradu

Snaha zavést právo šaría v oblasti Malakandu, jejíž je Svát součástí, není nová. V listopadu 1994 se o to pokusil už maulana Sufí Muhammad a jeho hnutí Tehríke-Nífáze- Šaríat (TNSM). Využil “právního vakua,” do kterého se oblast dostala, když vláda dva roky předtím zrušila na nátlak právníků dosavadní systém založený na kmenovém právu, ale nedosadila nový. Sufí Muhammad nabídl šaríu. V jejím rámci, mimo jiné, zakázal mužům nosit hodinky na levé ruce a automobilům jezdit vlevo (neislámské praktiky), což vedlo ke stovkám dopravních nehod. Vládě se až po několika měsících pomocí armády podařilo dostat Muhammadem ovládané distrikty pod kontrolu. Sufí Muhammad se později přidal k bojovníkům džihádu v Afghánistánu, kde padl v roce 2002 do zajetí. Jeho “agendu” převzal zeť Maulana Fazlulláh, způsob boje ale zvolil modernější a podstatně agresivnější. V mírumilovném a turisticky velmi oblíbeném Svátu začal nejprve s vysíláním ilegální rozhlasové stanice, která šířila radikální islamistickou propagandu a zveřejňovala seznamy zbožných, kteří přispěli na stavbu obrovské mešity a medressy nedaleko hlavního města Mingory. Téma takto zveřejňovaných seznamů se ale postupem času začalo měnit a další ilegální rozhlasové stanice už předčítají pouze jména těch, kterým hrozí “odplata” za neislámské chování či odpor proti Tálibánu. Ať už jsou to pracující ženy označené tím za prostitutky, prodavači cédéček nebo zaměstnanci státního aparátu či policie. Bezhlavá těla těchto “hříšníků” se začala čím dál častěji objevovat na veřejných prostorách, aby byla výstrahou pro ostatní.

Tzv. Maulana FM rádio a podobná stanice maulany Šáha Daurana se tak paradoxně brzy staly mezi obyvateli Svátu nejposlouchanějšími stanicemi. Každý chce vědět, jestli se náhodou něčím neprovinil a neocitl se na “seznamu smrti”. Situace už je natolik absurdní, že se státní zaměstnanci a policisté veřejně zříkají svých povolání a z vlastní kapsy si platí inzeráty, kde žádají Tálibán za odpuštění.

Armáda se sice snažila několikrát signál ilegální stanice přerušit, šlo ale skutečně jen o “snahy”. Nikdy se jí nepodařilo rádio dostat ze signálu úplně. Šáh Dauran to okomentoval slovy:”Je vidět, na čí straně stojí Alláh.”

Podobně neúspění byli vojáci i s odvetami za ničení škol a budov státní správy. Radikálové podle těžko ověřitelných statistik vyhodili do vzduchu 500 dívčích a 51 chlapeckých škol, bezpočet policejních stanic a pokračují s ničením turistických zařízení a budov státní správy.

Po dvou letech tálibánského řádění je situace taková, že státní úřady ani soudy nefungují. Představitelé opozice byli zabiti nebo prchli do větších měst jako je Islámábád nebo Pešávar. Stejně tak většina lidí z bohatých a středních vrstev. Ve Svátu zůstávají jen chudí, kteří se nezmůžou na odpor ze strachu z pomsty a plno se jich k Tálibánu přidává za úplatu. Se ztrátou turismu, na kterém byly závislé výdělky velké části místních obyvatel, nemají jinou možnost obživy. V některých případech je za jejich podporou Tálibánu i strach ze ztráty pozemků, které si bezzemci zabrali z polností místních feudálů za vlády Zulfikara Alí Bhutta. V případě nastolení fungujícího právního systému by “landlordi” mohli žádat svou půdu zpět.

Konec dobrý?

Neschopnost pákistánských vlád zavést ve Svátu jednotný fungující právní systém, velké sociální rozdíly, mocichtivost místních náboženských vůdců a liknavost armády v potírání místního tálibánského hnutí, to vše stojí za tragédií jménem Svát.

Postup armády si výjimečně vzali na paškál i někteří pákistánští novináři.

“Je skutečně s podivem, že mocná pákistánská armáda, která pohltí podstatnou část státního rozpočtu a většinu zahraniční pomoci, nedokáže za necelé dva roky bojů s Tálibánem ve Svátu víc, než dostat pod kontrolu hlavní město Mingoru a to ne zcela,” zaznělo v několika komentářích.

Vláda sice celkem logicky argumentuje, že v současné otřesné situaci, ve které se nacházejí svátští obyvatelé nezbývalo, než se s Tálibánem dohodnout a dušuje se, že radikálové “dostali co chtěli a teď už dají pokoj.” Bylo by hezké tomu věřit, ale není to příliš pravděpodobné. Jakkoliv slovy jde svátským mulláhům o dobro místního lidu a nastolení pořádku a práva, ve skutečnosti je to především moc a kontrola, po které baží a dá se předpokládat, že pouhé jedno údolí jim k tomu stačit nebude.

Bylo by nutné, aby vláda a především armáda, která hraje ve svátském fiasku ústřední roli a jejíž postoj k radikálním islamistům je stále názorově rozštěpený, zaujaly k Tálibánu rozhodné a nekompromisní stanovisko. Pokud budou podobnou nerozhodnost jako ve Svátu v postupu proti radikálům uplatňovat i nadále, nemusí skutečně trvat dlouho a hrozba Rehmána Malika se naplní. Tálibán si dovolí i na Islámábád.

Ve zkrácené verzi vyšlo v HN