Jak se zkoumá nepopsané
Jestli je něco skutečně těžké, je to snaha přeložit pro širokou veřejnost vlastní výzkum. Ono totiž, když si zakukleně bádáte, je to krásný čas plný tiché trpělivé práce, kterou budete předkládat lidem na akademické půdě, kteří mluví takovým svým dosti specifickým jazykem. My si navzájem rozumíme. Ale to bohužel neznamená, že nám rozumí všichni.
A pak jsem někde, nejspíše z holého šílenství, slíbila, že tu moji disertačku pošlu do světa, aby si ji mohl kdokoliv přečíst. Jenže napsat to pro většinového čtenáře prakticky znamená napsat to celé znovu. Úplně jiným jazykem, a především úplně jiným myšlením. Zábavně a přitom nedevalvovat vlastní práci. Hotový očistec.
Pokud tyhle řádky čte nějaký akademik, určitě se děsně směje. Mně už tolik do smíchu není. Nicméně, sliby se mají plnit. Začneme tedy metodou bádání. Obvykle se v humanitních vědách takové práce píší v knihovnách a archivech. Platí pravidlo, že si k danému tématu nejprve zjistíte, kdo o něm psal před vámi a co napsal. Z těchto textů vyjdete nebo je alespoň zmíníte. A to se dodržuje. Málokdo je totiž takový střelec jako byl René Descartes, který v předmluvě Rozpravy o metodě (tuším že tam?! - dohledejte si sami) rovnou napíše, že se o to 'pokoušeli mnozí před ním i jeho vrstevníci, a ledaskdo bude mít tudíž k jeho textu spoustu připomínek, ale ať mu je laskavě neposílají a namísto nich mu pošlou peníze, aby mohl bádat dál'. To je přece nádhera. Tak takhle upřímně a čistě to veřejně řekne opravdu tak jeden vědec za tisíc let.
Jenže co má člověk dělat, když píše o tématu, které ještě nikdo nepopsal? To mé bylo: Podmínky k herectví - srovnání amerického a českého prostředí. Jak tedy na to? Především bylo zásadní znát jaksi zevnitř podmínky české. To jsem svou dlouhou profesionální dráhou splňovala po všech směrech (tehdy už 23 let). A k tomu bylo zapotřebí dostat se do centra podmínek amerických. Úplně dovnitř. Bylo by bývalo možné zůstat na okraji a popisovat jednotlivé inscenace a různá díla kritickým pohledem, jaký známe třeba od Mirky Spáčilové, ale tím bych se ani trochu nepřiblížila sledovanému tématu. Pokud máme porovnávat pracovní podmínky, nemůžeme je měřit pouze pohledem na výsledek. Ten může být až jakousi třešničkou na dortu. Takže kudy na to?
Nakonec mi pomohla opět má milovaná antropologie. Kdysi dávno, na počátku 70. let, žil byl jistý Clifford Geertz, který měl moc rád Bali. Vyšel mu článek o jeho zkoumání, který nazval "Zhuštěný popis" a v něm nastínil představu, že kultura je forma textu, a pak šel ještě dál a vymezil interpretativní a symbolickou teorii kultury. Mnoho antropologů podle něj takto bádá dodnes. A tak, čtouce si zrovna jeho Interpretaci kultur, mě napadlo pustit se do toho touto metodou. Takový postup, jakým on zkoumal domorodce na Bali, překládal a interpretoval jejich konání současníkům, musím zvolit i já. Být s nimi, sžít se s nimi, stát se součástí komunity, ale přitom neustále pozorovat a zapisovat.
Zvolený přístup se ukázal jako mimořádně přínosný. Jakmile jsem se po několika záludných zkouškách a rituálních tancích dostala dovnitř, bylo to, jako bych tam vždycky patřila. Udržet odstup bylo velmi těžké. Ba co víc. Jako bych byla součástka, která tam chyběla. Kruh se zaklapl a roztočil se. A začaly se otevírat i ty pro někoho nedobytné dveře.
Od roku 2011, kdy jsem začala studovat na pražské DAMU, jsem věnovala, s malými přestávkami na české hraní, pět let života, který jsem strávila v Americe i Evropě na různých natáčeních seriálů i filmů a zkoušení broadwayských inscenací i mezinárodních projektů. Americkou alma mater mi byla Columbia University v New Yorku. Jakmile jsem někde nalezla zajímavé téma a prověřila ho i v jiném prostředí, okamžitě jsem se snažila najít další možnost, kde si mohu tato data ověřit. Hledala jsem odpovědi na otázku, jaké mají herci pracovní podmínky v konkrétních sledovaných případech, a cestou potkala lidi i situace, které mi otevírali oči. Mnoho z toho, co si o tom slavném americkém herectví myslíme, je mýtus. Realita vypadá jinak.
Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.
A pak jsem někde, nejspíše z holého šílenství, slíbila, že tu moji disertačku pošlu do světa, aby si ji mohl kdokoliv přečíst. Jenže napsat to pro většinového čtenáře prakticky znamená napsat to celé znovu. Úplně jiným jazykem, a především úplně jiným myšlením. Zábavně a přitom nedevalvovat vlastní práci. Hotový očistec.
Pokud tyhle řádky čte nějaký akademik, určitě se děsně směje. Mně už tolik do smíchu není. Nicméně, sliby se mají plnit. Začneme tedy metodou bádání. Obvykle se v humanitních vědách takové práce píší v knihovnách a archivech. Platí pravidlo, že si k danému tématu nejprve zjistíte, kdo o něm psal před vámi a co napsal. Z těchto textů vyjdete nebo je alespoň zmíníte. A to se dodržuje. Málokdo je totiž takový střelec jako byl René Descartes, který v předmluvě Rozpravy o metodě (tuším že tam?! - dohledejte si sami) rovnou napíše, že se o to 'pokoušeli mnozí před ním i jeho vrstevníci, a ledaskdo bude mít tudíž k jeho textu spoustu připomínek, ale ať mu je laskavě neposílají a namísto nich mu pošlou peníze, aby mohl bádat dál'. To je přece nádhera. Tak takhle upřímně a čistě to veřejně řekne opravdu tak jeden vědec za tisíc let.
Jenže co má člověk dělat, když píše o tématu, které ještě nikdo nepopsal? To mé bylo: Podmínky k herectví - srovnání amerického a českého prostředí. Jak tedy na to? Především bylo zásadní znát jaksi zevnitř podmínky české. To jsem svou dlouhou profesionální dráhou splňovala po všech směrech (tehdy už 23 let). A k tomu bylo zapotřebí dostat se do centra podmínek amerických. Úplně dovnitř. Bylo by bývalo možné zůstat na okraji a popisovat jednotlivé inscenace a různá díla kritickým pohledem, jaký známe třeba od Mirky Spáčilové, ale tím bych se ani trochu nepřiblížila sledovanému tématu. Pokud máme porovnávat pracovní podmínky, nemůžeme je měřit pouze pohledem na výsledek. Ten může být až jakousi třešničkou na dortu. Takže kudy na to?
null
Nakonec mi pomohla opět má milovaná antropologie. Kdysi dávno, na počátku 70. let, žil byl jistý Clifford Geertz, který měl moc rád Bali. Vyšel mu článek o jeho zkoumání, který nazval "Zhuštěný popis" a v něm nastínil představu, že kultura je forma textu, a pak šel ještě dál a vymezil interpretativní a symbolickou teorii kultury. Mnoho antropologů podle něj takto bádá dodnes. A tak, čtouce si zrovna jeho Interpretaci kultur, mě napadlo pustit se do toho touto metodou. Takový postup, jakým on zkoumal domorodce na Bali, překládal a interpretoval jejich konání současníkům, musím zvolit i já. Být s nimi, sžít se s nimi, stát se součástí komunity, ale přitom neustále pozorovat a zapisovat.
Zvolený přístup se ukázal jako mimořádně přínosný. Jakmile jsem se po několika záludných zkouškách a rituálních tancích dostala dovnitř, bylo to, jako bych tam vždycky patřila. Udržet odstup bylo velmi těžké. Ba co víc. Jako bych byla součástka, která tam chyběla. Kruh se zaklapl a roztočil se. A začaly se otevírat i ty pro někoho nedobytné dveře.
Od roku 2011, kdy jsem začala studovat na pražské DAMU, jsem věnovala, s malými přestávkami na české hraní, pět let života, který jsem strávila v Americe i Evropě na různých natáčeních seriálů i filmů a zkoušení broadwayských inscenací i mezinárodních projektů. Americkou alma mater mi byla Columbia University v New Yorku. Jakmile jsem někde nalezla zajímavé téma a prověřila ho i v jiném prostředí, okamžitě jsem se snažila najít další možnost, kde si mohu tato data ověřit. Hledala jsem odpovědi na otázku, jaké mají herci pracovní podmínky v konkrétních sledovaných případech, a cestou potkala lidi i situace, které mi otevírali oči. Mnoho z toho, co si o tom slavném americkém herectví myslíme, je mýtus. Realita vypadá jinak.
Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.