Je s podivem, jak stádnost, o které jsem si myslel, že zmizí s "reálným socialismem" a posledním výtiskem normalizačního Rudého Práva, přežila systémy, které ji zrodily.


Naivně jsem si myslel, že ve chvíli kdy žurnalisté mohou svobodně psát, budou svobodně psát.

Protože mají ti žurnalisté různé názory na svět, na politiku, na kulturu, na ekonomiku a na sociální problematiku, myslel jsem si, budou je svobodně vyjadřovat. Tak jako tomu bylo v dobách, než přišel nacismus, podivná, jen tři roky trvající poválečná pokřivená a přikrčená demokracie a dalších 40 let diktatury, tentokrát komunistické.

Mýlil jsem se.

Čeští žurnalisté pochopili svou svobodu jako stav, který jim umožňuje dobrovolně dělat to, co museli více než padesát let dělat povinně.

A nejsou to jen novináři.

Demokracie je stav, který je se svobodou spoután, není jednoho bez druhého. A demokracie spojená se svobodou je principiálně spojená s rozmanitostí názoru a respektem k rozmanitosti. To je základní princip a hlavní příznak demokracie a svobody.

Ale u nás, tak se mi to jeví pohledem "z venku", pohledem jedince, který většinu svého života žil v demokracii, jsme usoudili, že hlavním principem svobody je nebýt svobodný, hlavním principem je jednota. Jednota je nejvyšším stavem existence. Jednota je prvním a posledním kriteriem. Jednota je nadřazená rozmanitosti názorů.

Často slyším, že největším zločinem obou totalit, nacistické i komunistické, je "zlomený charakter národa". A že tu totalitu v sobě stále nosíme.
Nevěřil jsem, že to je pravda, myslel jsem si, že každý podrobený národ aspiruje ke svobodě.

Mýlil jsem se, my aspirujeme k jednotě. A tak největším zločinem je být jiný, mít jiný názor. Projevuje se to i charakterem diskuze, nejen té politické. Jiný názor není jen jiný, je z definice nepřátelský. Oponent není soupeřem pro diskuzi, je nutno jej umlčet, potlačit, znectít, vytlačit jej z veřejného prostoru. Vše ve jménu jednoty.

Často jsem si myslel, že máme podivnou vlastnost, jakýsi schizofrenický stav mysli - na jedné straně se domníváme, že jsme středem světa, "celý svět se na nás dívá" a sleduje s napětím co u nás kdo řekl, co kdo udělal. Prezident, hrůza hrůzoucí, si myslí něco jiného než premiér. Mezinárodní ostuda! Na druhé straně dokážeme za vše, co se nedaří, za všechny historické omyly, vinit kohosi jiného.

Jsme malí, všichni nám ubližují.

Musíme tomu čelit, musíme se zařadit, musíme ukázat jednotu se spojenci a partnery.

Podivná spoluexistence megalomanie a komplexů méněcennosti.

Když se hlasovalo o vstupu do Evropské Unie, argumentem bylo, že jsme evropany, nemůžeme zůstat mimo a pokud máme k něčemu výhrady, musíme být uvnitř, abychom společnou Evropu mohli ovlivnit. Jsme uvnitř a nový argument je, že nesmíme být "problémoví", musíme být jednotní, musíme zůstat v "hlavním proudu".

I kdyby ten proud vedl do stoky.

Stejné je to v domácí politice a dokonce v jednotlivých politických stranách.

Já jsem se kdysi učil a později poznal ze zkušenosti v praktickém životě, že politika je nemožná bez svobody, není možná bez vnitřní demokracie v politických stranách. Že politika není tím, co se za ní vydávalo, že komunističtí papaláši nikdy nebyli politiky. Politika přeci není rozhodování ve výborech a strana není "převodovou pákou" vedení. Politika je diskuze, zpětná vazba a odpovědnost za konečné rozhodnutí.

Že kritický pohled na politiku je cosi cenného, cosi co vede k zamyšlení, cosi co do mrtvých vod vnáší diskuzi, život a ducha. Ne, u nás to takhle nefunguje, jak mi dlouho tvrdili přední politici mé strany. U nás potřebujeme jednotu a kritiku nemůžeme do stranického života vpustit, sebemrskání narušuje obraz naší jednoty.

U nás to takhle nefunguje...
Nefungovalo. Až přišla chvíle, kdy přestaly fungovat politické strany.

Kritika ve veřejném politickém prostoru má podobné znaky. Povolena je "komunální kritika", kritizovat smíme a i noviny to dělají, primátorku hlavního města za to, že se rada sešla v magistrátní kuchyňce. A media to rozherají do takové míry, tak "odvážně" a kriticky, že nikomu nepřijde divné, proč je nezajímá o čem se v té kuchyňce hovořilo.

Naše žurnalistika dospěla k takové jednotě, že kdyby polovina redakce jednoho listu přešla do redakce jiného listu, méně pozorný čtenář by si ničeho nepovšiml. Ani jeden z těch dvou listů by se nezměnil, psaly by oba stále stejně.

Problém imigrační invaze politici a media rozehráli stejně "odvážně" a kriticky. Jednotně (jak jinak) jsme se rozhodli, že problémem není ta invaze, problémem není, že nemáme a nehledáme řešení. A tak jsme se postavili proti povinným kvótám. Ty se staly jediným problémem a naši politici, opět jednotně ten problém vyřešili tím, že ty kvóty přijali dobrovolně a všichni se radujeme, jak jsme principiální, odvážní a hlavně jednotní. Že jsme nevyřešili nic, nevadí. Že je to "vítězství" jen velmi prchavé, časově omezené a se samotným problémem se absurdně míjející, nevadí. Že Unie připravila směrnice, které mají být scváleny na konci tohoto roku, které z povinného rozdělová asylantů udělá prmanentní proces, s povinnými kvótami, že nebudeme rozhodovat ani o tom kolik, ani které asylanty přijmeme, protože o tom bude rozhodovat Bruselem zřízená komise, ve které budeme mít jen pozorovatele bez hlasovacího práva, mediím nevadí a politici se tím nechlubí. Až to za nekolik měsíců přijde, budeme se opět chovat a vystupovat jenotně - jinak se to řešit nedá. Že se tím problém zase řešit nebude, je jedno. Hlavně, že budeme jednotní, nebudeme vybočovat, nebudeme si dělat ostudu a budeme v hlavním proudu. Problém poroste, ale to se vyřeší ještě větší semknutostí, ještě větší integrací a ještě větší redistribucí.

Jednota.

Řešit problém masové imigrace tím, že lépe rozdělíme asylanty a emigranty, se dá přirovnat k tomu, že vám do bytu oknem lezou nezvaní hosté. Cítíte morální povinnost se o ně postarat, a řešíte to tak, že jim určíte, kdo se usadí v kuchyni, kdo v obyváku, kdo v koupeně a kdo v ložnici. Je to skvelé. Jenže brzy zjistíte, že stále přichází, že je jim jedno, kam jste je "přidělil" a usadí se kde chtějí a když se jim u vás nelíbí, obšťastní svou návštěvou souseda.

Je s podivem, že něco takového se někdo vůbec odváží vydávat za řešení problému masové imigrace.

Ale troufl by si některý politik, nebo novinář to říci nahlas? Několik se jich najde, přes obecně negativní obraz, který jsem se pokusil vylíčit, samozřejmě existují výjimky a jedinci, kteří se stále "vymykají". Ostrůvky pozitivní deviace, jak se takovým jedincům a skupinám někdy říká.
Ale jednotu hájící skupina (a velmi pochybuji, že to je většina) která je jinak zcela spokojená tím, že řeší pseudoproblémy a přináší pseudozprávy, je ve střehu - a pokud se ozve jiný názor, okamžite se spustí příval pláče nad xenofóbií, píši se dopisy, podepisují se petice.

A začnou se vytvářet seznamy deviantů a zrádců. To naše novináře neznepokojuje. Znepokojují je ti, kdo jsou na těch seznamech. Jako kdysi.

Jednota je to hlavní a nesmíme dát prostor těm, kdo ji narušují.

A tak se nedivme, že naše noviny jsou stejně jednotné jako byly před třiceti lety.