Bylo mi tehdy osmnáct a opravovali jsme vitráže v kostele sv, Mikuláše v Chebu. Jel jsem tam na svou první montáž se dvěma starými matadory (byli tehdy mladší, než jsem dnes já), kteří strávili celej život nad stolem a na lešení.

Byla to moje první práce hodně vysoko, a přestože jsem podstatnou část dětství prožil v korunách stromů, v Železném brodě vylezl na retranslační stanici a jednou přešel i lávku přes Jizeru horem, byl jsem zvědavej, co se mnou udělá výška, ze které jsou i ty nejvyšší stromy malé. Neudělala se mnou nic, jen jsem tenkrát zjistil, že mi práce ve výškách vůbec nevadí, protože už první den jsem po tom lešení šplhal jako opice, což mi zůstalo dodnes. Tehdy navíc bylo to lešení neustále v pohybu, ve dvaceti metrech asi tak o 20 cm a první dvě patra to nemělo žebříky a ani podlážky...dneska by na to asi nikdo ani nevkročil a kdyby ano, tak by ho nejspíš rovnou zavřeli. Ale když se člověk naučil vyvažovat, tak se nakonec dala dělat i tak jemná práce, jako je osazování vitráží do gotického okna.
V Chebu tehdy byla kasárna Pohraniční stráže, kde sloužil můj o rok starší spolužák, který po škole taky nastoupil do vitráží v Mladé Boleslavi a po roce šel na vojnu, protože nepřítel naslouchal a obrana před civilizací byla zřejmě daleko důležitější než rekonstrukce našeho kulturního dědictví. Do města jsme přijeli naší podnikovou hráškově zelenou dvanáctsetrojkou, ubytovali se v hotelu a vyrazili hledat kasárna. Byla už tma, šli jsme dlouhou rovnou ulicí osvětlenou pouličními lampami a najednou jsme za sebou zaslechli klapot koňských kopyt. V té době a na tom místě to byl naprosto nepravděpodobný zvuk. Ohlédl jsem se a viděl, že se k nám prostředkem ulice pomalým krokem blíží muž na koni. Zastavili jsme se. Muž byl zarostlý, měl na hlavě klobouk, na sobě světlou halenu, přes rameno koženou tašku a vypadal jako Krakonoš.
"Nevíte, kde jsou tady kasárna?"
"Prej támhle..." mávl rukou Petr před sebe.
"A proč tam jedete? Máte tam taky kamaráda?" zeptal jsem se.
"Jedu na vojnu..." řekl Krakonoš, poděkoval a nám spadla brada. Pak jemně pobídl koně, ten se líně rozešel a ulici zase naplnilo klapání koňských kopyt. Najednou z boční ulice vyjelo policejní auto, z něj vystoupil příslušník VB a zastavil koně, přestože se ho trochu bál.
"Vaše doklady. Váš kůň není osvětlen...takhle tady rozhodně nemůžete jezdit! A kam vůbec jedete?!"
"Na vojnu..." řekl Krakonoš a podal příslušníkovi povolávací rozkaz.
Příslušník koukal chvíli na rozkaz, chvíli na Krakonoše a pak jenom zakroutil hlavou, mávl rukou, sedl do auta a odjel. Pak jsme všichni mlčky došli až před bránu.
"Dobrý den, já jdu na vojnu," řekl Krakonoš a voják na bráně dostal záchvat smíchu.
"Kluci, zavolejte dévéťáka, přijel jsem ňákej zobák na koni!"
Po chvíli přišel lampasák se zlatejma šňůrama a Krakonoš mu podal povolávací rozkaz.
"A co my tady s tim koněm?!"
"No...děda řikal, že tu prej byli huláni...tak tu snad máte nějakou stáj...nebo ne?"
"Ne! A slezte z toho koně, když s váma mluvím!"
"Takže vy tu nemáte žádnou stáj...a co mám teď dělat? To mám toho koně nechat tady?"
"Jeďte proboha domů a přijeďte vlakem."
"Od nás z hor se do války jezdilo vždycky na koni. Cestuju k vám od rána a teď se mám trmácet zpátky? Co jste to za armádu, když nemáte ani stáj..."
"Jeďte už, člověče! A ty dny, které uplynou ode dneška do vašeho příjezdu VLAKEM nebo AUTOBUSEM budete nasluhovat, o to se osobně postarám!"
"Hm... Tak spánembohem..."
Krakonoš se na nás usmál, otočil koně a ten se pomalým krokem rozešel zpátky. Dívali jsme se za ním všichni a mlčeli, protože nebylo, co říct. Už tehdy jsem ale věděl, že ten obraz muže na koni, který pomalu odchází tou dlouhou, rovnou a opuštěnou ulicí, ve mně zůstane už napořád.