"Tak kudy teď?" zašeptal jsem.
"Vůbec to tu nepoznávám..." šeptal Marek. "Co támhle?" ukázal někam do tmy. "Protože támhle by měla bejt podle mě řeka..."
Najednou se nedaleko ozval tlumený výstřel a nad trosky domů vylétla světlice. Přitiskli jsme se ke zdi, ostré světlo ze tmy vytrhlo temný obrys vybombardovaného kostela a zdemolovaného nákladního auta. Stíny zakroužily, pomalu se protáhly a zanikly ve tmě, která byla ještě černější než předtím.

"A teď vidim naprostý hovno," vzdychl Marek a zastavil se.
"Přesně...myslim, že jsem támhle na chvilku zahlíd zadek tý tramvaje, ale jistej si tim fakt nejsem, možná jsem ji třeba jenom chtěl vidět," zašeptal jsem.
"Jsme unavený, už z toho blbnem, mám normálně mžitky před očima," zašeptal on a opřel se o zeď.
"Nejlepší způsob, jak se dostat doprostřed minovýho pole."
Najednou jsme oba strnuli. Podél zdi někdo přicházel. Odjistil jsem samopal, Marek mi podal svůj a sáhl pro nůž. Sehnul jsem se k zemi a opatrně se podíval za roh.
"Asi jeden. Kouří. Asi tak pět vteřin. Ale může to bejt klidně někdo od nás. Možná někdo z mladejch, když si vůbec nedává bacha."
Kroky se najednou zastavily. Zaslechli jsme tichý pláč.
"Chlap, co brečí, nás snad nesejme..."
"Má svojí chvilku, chce bejt sám a je mu uplně buřt, jestli ho někdo voddělá. Znám to..."
"Já taky..."¨
Muž se vysmrkal a odplivl si. V dálce se rozštěkalo protiletadlové dělo a do temnoty se rozsypaly žhavé korálky světelných střel. Marek vyskočil, stáhl toho člověka na zem a přiložil mu nůž ke krku. Prohledal jsem ho a vzal mu pistoli.
"Kdo jsi?" zeptal jsem se potichu.
"To teď skoro nevim," rozesmál se hlas ve tmě. "Ale vim, kdo jsi ty...mysleli jsme, že už je dávno po vás..."
"Neni. Pust ho, to je v pohodě, to je můj brácha..."
"Jasně...sorry..."
"V klidu, žiju."
"Nemáš představu, co máme za sebou. Co je novýho?"
"Dostali Ringa, Honzu a Románek šláp na minu..."
"Ty vole..."
"Přesně... A kde máte ostatní?"
"Malej Ringo možná žije, ale ostatní jsou pryč..."
"Carlos...Renata...Abdul...Martin...Nina..."
Všichni jsme šeptem opakovali jejich jména. Spoustu kamarádů jsme nemohli pohřbít, tak jsme se s nimi loučili takhle.
"Kam až jste se dostali?" zeptal se po chvíli.
"Až na magistrálu. K nádraží."
"Ty jo..." ztichl a zamyslel se. V dálce zableskla ohromná exploze a před námi ze tmy ostře vystoupil Petřín s roztřepeným torzem Petřínské rozhledny. Po chvíli k nám doletěla tlaková vlna a hromobití výbuchu.
"To muselo bejt někde na Bílý hoře..." zašeptal Marek.
Praha se zase propadla do tmy.
"Jak to tam vypadá?" zeptal se David, vstal a hodil si samopal na záda.
"Ani se neptej..." vzdychl Marek. "Na Václavák se nedostaneš, ten je kompletně zadrátovanej, na všem visej plechovky a miny a v noci to tam pročesávaj reflektorama. Je tma, ty se tam plazíš po centimetrech a najednou světlo jak ve dne. A jak se jim něco nelíbí, hned to tam naperou z dvanáctky kulometu nebo rovnou granátometem..."
"A kudy jste se tam dostali vy?"
"Přes metro. Ta stanice je sice zdevastovaná, vchody zasypaný, ale na ten průduch u nádraží asi zapomněli. Pak jsme se pomalu plížili k prvnímu baráku, schovávali se mezi těma mrtvejma..."
"Je jich tam hodně?"
"Celý hromady. Jo a Svatej Václav leží rozmlácenej vedle toho soklu..."
"To se dalo čekat...prej vlastenci a slušný lidi. Je to normální zvěř. Já dneska hledal miny v Grébovce. Před chvílí jsem se kvůli tomu normálně rozbulel. Když jsem byl malej, tak jsme chodili na písek buď tam nebo do Riegráku. A dneska v Grébovce hledám miny a v Riegráku tahám mrtvoly svejch kámošů do jámy. Ty vole, tak to je životní paradox, že by se z toho jeden posral..." ztichl a zastavil se. "Napadlo by někoho před pár lety, že to nakonec skončí takhle? Mě teda ne..."
"To asi nikoho a nikdy."
"Ale zatápíme jim. Zadarmo nemaj teda nic. Praha žije!"
"Praha žije..." zašeptali jsme, ale bylo to víc přání než fakt.
"Tak pojďte, máme novej kryt. Našli jsme sklad kompotů a marmelád, takže máme všichni sračku jak bič," rozesmál se.
Pomalu a opatrně jsme sestoupili z hromady suti, která zbyla z Národního divadla. Vltava se rozvodnila a našla si nové koryto, protože o úzké oblouky Karlova mostu se zaklínilo množství trosek, takže most začal sloužit jako přehrada, která řeku odvedla stranou. Voda podemlela Mosteckou věž a pak i Karlovy lázně a první dva oblouky mostu se zřítily.
Cesta nám trvala asi hodinu. Myslel jsem, že už to nedojdu, doslova jsem usínal za chůze a matně si vzpomínám, že ke konci mě snad i nesli.

Probral jsem se někde, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl. Místnost byla plná lidí. Nejdřív jsem je jenom viděl, mluvili na mě, ale bylo to jako němý film. Po chvilce jsem je začal i slyšet a pak i rozumět tomu, co říkají.
"Už je zpátky. No konečně..."
Chvíli jsem si myslel, že zážitky těch tří dnů byly jenom zlým snem, ale nakonec mi došlo, že jsem to všechno skutečně zažil. Před očima se mi začaly střídat ty děsivé obrazy. Hořící autobus, ze kterého vybíhají hořící lidé...řada hlav napíchaných na špicích plotu...hromada mrtvol v kašně u Národního muzea...ta šílená přestřelka na Hlavnim nádraží, tam zahynula Eva...dostal ji kulomet, doslova se nám rozpadla před očima. Jeden blbej krok a bylo to. Stihl jsem jen sebrat její zbraň a skočit za zeď...bože můj, Eva je mrtvá. Najednou se mi po tvářích začaly kutálet slzy a všichni mě začali plácat po zádech a smát se na mě.
"...viděl jsi včera v noci tu prdu? Víš, co to bylo?" zeptal se Pavouk, velitel našeho úseku.
"Nevim nic..."
"Vyhodili jsme jim do vzduchu muničák. Voni si ti kokoti byli normálně tak jistý, že to tam skladovali pod širym nebem. Tak jsem jim tam poslal letadýlko s bombičkou, a teď maj leda tak hovínko!" smál se na celé kolo. "A máma mi řikala, že když si prej furt hraju s těma letadýlkama, že to je prej ztráta času. Sakra, dyť já byl odbojář už v době, kdy jsem to ani netušil!"
"To muselo bejt aspoň dvacet tun," řekl Marek.
"Prej víc. Uvidíme, co nám řeknou zajatci, až zase nějaký ulovíme. A dokonce jsme sehnali benzín do centrály takže můžeme zase dobíjet baterky."
"Kde to jsme?"
"Tohle je novej štáb. Museli jsme pryč, nějak nás zaměřili, protože tam začaly padat i těžký kusy. Teď jsme v krytu základní školy naproti McDonaldu ve Vodičkový. Ze školy nezbylo nic, ale kryt vydržel."
"Už dobrý?" zeptal se a položil mi ruku na rameno.
"Jo."
"Půjdeš na týden do klidu, vykoupeš se, vyspíš se v posteli a najíš se vsedě. Odpočineš si, a pak se vrátíš."
"Ale..."
"Bez ale. Jsi tu už moc dlouho v kuse a já o tebe nechci přijít kvůli kravině z únavy. Marku? To platí i pro tebe. Davide? Ručíš mi za to, že tihle dva udělají, co jsem řekl."
David zasalutoval a Pavouk ho poslal do prdele.

Ve skladu jsme si vzali kola a holky nám připravily jídlo na cestu. Po dlouhém trmácení jsme našli volnou silnici a vyjeli z města. Čím jsme byli dál, tím méně stop po bojích jsme potkávali, až jsme našli místo, kde po válce nebylo ani památky, kromě častých přeletů tryskových letadel a čar na nebi. Zastavili jsme a sedli si na hromadu klád na okraji listnatého lesa.
Zapadající slunce se mihotavě odráželo v řece a na protějším břehu se pásly dvě srnky.
"Jednou to skončí..."
"Jo..."
"Praha žije..."
"Praha jsme my..."
"A my zatim žijem!"