„Sakra!“ zaklel Ondra a vytáhl nohu z bláta. „To sem nemůžou dát nějakou zábranu, nebo co?“ klel dál a celkem zbytečně se pokoušel očistit mazlavé bláto z boty. Ty idioti tady prostě vykopou díru a jdou domu.“

„No, domu asi ne, když tady už ve dvě nikdo nebyl. Zase seděli v hospodě jako každej den...“
„To mi vysvětli, jak je možný, že jsou u nás všechny hospody přes den narvaný chlapama v montérkách?“
"To je přece jasný, když je všechno všech, tak každej na všechno sere.“
"Když jsem byl loni v Norimberku, tak tam teda přes den dělníka v hospodě fakt nepotkáš...“
„Proto to tam asi vypadá tak, jak to tam vypadá,“ řekl jsem tiše, i když jsem tam nikdy nebyl, a zřejmě tam nejspíš ani nepojedu, protože kádrový profil mého otce mi to nikdy neumožní.
"A proto to taky tady vypadá, jak to tady vypadá...hele, potřeboval bych se stavit v zelenině, Jana mi nakázala, že mám koupit brambory.“
"Hm..."
Vyšli jsme na Vinohradskou, kolem projela Avie. Když se dým poněkud rozptýlil a Ondra přestal kašlat, zjistili jsme, že v zelenině je inventura.
"Já se z toho poseru! Inventůra? V zelenině??? To tam počítaj mrkve, nebo co???"
Nahlédl jsem dovnitř.
"Dyť tam nikdo není..."
"Jasně...šli si nakoupit..."
"Nebo taky do hospody. Představ si, že v Německu si koupíš i broskve, který nemaj žádný chlupy, klidně o půlnoci..."
"Broskve bez chlupů? To existuje?"
"Jo, jsou hladký jako jabko."
"A chutnaj stejně?"
"Jo. A jedl jsi někdy kiwi?"
"Co to je?"
"To je něco jako velikej chlupatej angrešt, ale sladší."
"Vubec nevim..."
"Posraný komunisti! Jako ten sráč od nás z baráku. Myslíš, že jeho stará nakupuje v sámošce? Velký kulový! Jezdí prej zásadně do Tuzexu a když musí do Esa, tak má prej zkaženej den."
"To mi povídej. Představ si, byl jsem včera na OPBH..."
"No to musel bejt teda zážitek. Pořád vám teče do bytu?"
"Jo, už tři měsíce, a ta pinda mi řekla, že prej nejsou kapacity. A bylo jí úplně jedno, že když začne pršet, musím letět ze školy vyměnit kýbl."
"To je všude stejný. Fotr dva roky psal na všechny strany, že máme prasklej balkón. Myslíš, že to někoho zajímalo? Tak jsme to zamkli, protože ta prasklina se pořád pomalu zvětšovala. No jednou ten balkón žuchnul dolů. Naštěstí se to stalo v noci, takže to nikoho nezabilo."
"Co myslíš, změní se to někdy?"
"Možná tak za sto let. Když jsme byli v létě na vandru, tak jsme šli kousek podél rakouskejch hranic, protože kámoš tam má chatu. Ty vole, to jsi nezažil. Kontrolovali nás úplně všichni. Jdeš po cestě a najednou před tebou doslova zničehonic stojí voják se sapikem. Fakt nevim, kde se tam vzal. Tak jsem asi popatnáctý ten den sahal pro občanku, von vytáh telefonní sluchátko jako Mach a Šebestová, píchnul ho, nekecám, normálně do stromu a fakt s někym mluvil. Kafka hadr."
"Hm...a zavřeli vás nakonec?"
"Nezavřeli, ale zřejmě nás celou tu dobu sledovali. Bylo to fakt nepříjemný. Nejhorší ale bylo, když jsem si uvědomil, že za těma drátama žijeme my."
"Přesně... Když jsem jel za tátou do toho Norimberka, tak jsem viděl tu závoru na hranicích. Je z armovanýho betonu a podle mě má tak pět tun."
Podíval jsem se na hodiny vedle zdevastované Vinohradské tržnice. Nešly.
"Kolik je?"
"Půl pátý."
"Hele, tak já už musim..."
"A kde mám teď shánět ty brambory? Na Korunní maj zavříno, Ve Slezský je nemaj, já se z toho fakt poseru! A kam jdeš?"
"Musim se učit. Maturita je za dveřma."
"A co?"
"Dějiny umění. To ti je taky věc, učim se o věcech, který nikdy v životě neuvidim. Copak mám šanci se někdy dostat do Guggenheimova muzea? Nebo do Escorialu? Nebo do Florencie? Tak proč se to vlastně učim?"
"No přece, abys byl chytrej, ne? A neříkej mi, že ti nějakej bolševik otráví Michelangela. Tomu nevěřím."
"Jasně, že ne. Ale když si představím, že stojím před Pietou, nebo před Davidem...ach jo."
"Tak čau."
"Ahoj. A dobře pořiď, do večeře máš ještě pár hodin. Zkus to na Flóře."
"Hm, tam bude fronta přes půl bloku..."
"Tak kup rejži."
"Dobrej nápad, jenom nevim, jak z ní Jana udělá bramboráky..."