Jak jedinec může měnit historii aneb občanská společnost

16. 04. 2014 | 12:27
Přečteno 5288 krát
Projev pro bezpečnostní konferenci The Power of Civil Society (Kyjev, 11. 4. 2014)

Na úvod stručná historická paralela současného turbulentního vývoje událostí na Krymu s trpkou historickou zkušeností Československa ve 30. letech minulého století. Jak je patrné z mapky č. 1, v tehdejším Československu žila (vedle kupř. menšiny rusínské) relativně početná a geograficky sevřená minorita německá. Ta se ve druhé polovině 30. let stala terčem ryze účelové propagandy ze strany hitlerovského Německa. Pod záminkou ochrany údajně utlačovaných práv svých německých krajanů pak celá situace pokračovala zabráním většinově německých území nacistickým Německem v září 1938 (viz mapka č. 2). Neživotaschopné torzo někdejšího Československa, mapka č. 3, tak bylo vydáno napospas další teritoriální expanzi svých nepřátel. Česká republika a my, kdo v ní žijeme, rozhodně odsuzujeme vojenský útok Putinova režimu na nezávislost Ukrajiny. Násilná, vojensky podporovaná anexe Krymu, který je součástí suverénního území ukrajinského státu, připomíná nám někdejší Hitlerův postup, frapantní popření mezinárodního práva, které jen krátce předcházelo začátku druhé světové války.

mapa č. 1mapa č.1
mapa č.1

mapa č. 2 mapa č. 2
mapa č. 2

mapa č. 3 mapa č. 3
mapa č. 3


Tím však paralely ukrajinské a československé moderní historie nekončí. Praha se na sklonku roku 1989, podobně jako Kyjev před několika měsíci, stala centrem protivládních protestů, čímž byl uveden do pohybu proces demontáže komunistického režimu a postupného začleňování celé naší země do evropských a euro-atlantických politických, ekonomických a bezpečnostních struktur, což je, alespoň pokud jde o dimenzi evropskou a ekonomickou, i dlouhodobým strategickým cílem Ukrajiny. Naše Sametová revoluce, jak se onomu procesu pro jeho nenásilný charakter začalo říkat, vzbudila obrovská očekávání, z nichž však mnohá nebyla naplněna, a to navzdory faktu, že jsme, myslím, měli více než dobrou výchozí pozici. I když se nám nakonec podařilo dostat se tam, kam jsme mířili, byla to cesta dlouhá, komplikovaná a řada očekávání nebyla naplněna.

Obávám se, že v tomto ohledu naše zkušenost není nikterak výjimečná a že na tom velmi podobně byly i ostatní země bývalého socialistického bloku. Nechci hovořit o očekáváních a zklamání, ale rád bych této příležitosti využil k tomu, abych se pokusil upozornit na některé velké chyby, kterých jsme se dopustili, neboť pokud nejsme schopni předložit funkční plán „jak na to", pak snad otevřené a upřímné poukázání na naše problémy vám pomůže v tom, abyste se stejně špatnou cestou nevydali.

Naše výhody a v čem spočívaly
1. nebyla prolita krev a společnost tedy nebyla přehnaně radikalizována
2. sametová revoluce do čela vynesla Václava Havla – osobnost daleko větší váhy a významu, než jakou by relativně malé Československo logicky mít mělo
3. mimořádně příznivé mezinárodně-politické klima vyvolané pádem železné opony a kolapsem socialistického bloku
4. demokratická tradice první československé republiky, kdy jsme věřili, že lze navázat na něco, o čem jsme zjevně měli zcela naivní a bezbřeze optimistické představy

Co se s našimi výhodami stalo? Mnozí kritici – zejména pak ti, pro něž sice klopotné, ale přesto úspěšné dosažení obou vytyčených cílů není dost dobré (či jim dokonce vadí) – řeknou, že se téměř všechny rozplynuly v nicotě všedních dní.
1. Smířlivý tón, jímž se Sametová revoluce vymezovala vůči oponentům, nejlépe vyjádřený heslem: „nejsme jako oni“, vytvořil prostor, v němž mohli – až na výjimky – bezproblémově dožívat všichni exponenti bývalého režimu, a v němž se, bohužel, velmi rychle dokázali re-etablovat tzv. „dojiči socialismu“. Odpudivá individua, jež se naučila skvěle pohybovat v šedé zóně ekonomicky nuzného socialistického Československa, která v právně neregulovaném prostředí rádoby tržní ekonomiky vycítili daleko větší možnosti.

2. Nadšení, pozornost a úcta, kterou svět projevoval Václavu Havlovi se zdánlivě překlápěly na celé Československo, později Českou republiku, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Byli jsme – logicky a přirozeně – jen jednou z mnoha zemí, jejímž problémům a pocitům byla věnována jen taková míra pozornosti, která odpovídá jejímu lidskému i ekonomickému potenciálu.

3. Když odezněla euforie vyvolaná pádem železné opony, rychle se ukázalo, že historie nekončí, a objevily se nové problémy a výzvy (například první válka v Zálivu či rozpad SSSR)

4. Návaznost na první republiku v tom dobrém se ukázala být nemožná, neboť zcela odlišný model společenského, právního a ekonomického vývoje, trvající čtyřicet let, něco takového vůbec neumožňoval.

Vědom si toho, že jsem jen vnější a tedy nedokonale informovaný pozorovatel, jsem přesvědčen, a snad mi odpustíte mou upřímnost, že vaše startovací pozice je výrazně horší, než byla ta naše. Komunisté na Ukrajině nevládli čtyřicet let, jako u nás, ale sedmdesát! Žádná osobnost typu Václava Havla, která by alespoň po určitou dobu mohla být tmelem a symbolem, k dispozici není. Společnost radikalizována je a existuje intenzivní vnější tlak i zájem, aby to tak zůstalo. I ve vaší ekonomice působí aktéři s krajně problematickou minulostí, a tak vlastně jedinou výhodou, kterou na vaší straně v tento okamžik vidím, je momentálně příznivé mezinárodní klima, ale otázkou je, jak dlouho ještě?

Co si za této situace počít? Domnívám se, že možné pozitivní východisko existuje a skrývá se přesně v tom, co je uvedeno v názvu tohoto panelu Jak jedinec může měnit historii aneb občanská společnost

Proč právě občanská společnost?
Události, jichž jsme byli svědky na Majdanu, ale ještě i předtím v kontextu tzv. barevných revolucí či tzv. arabského jara, mají jednoho společného jmenovatele – jsou evidentním důkazem (a obžalobou zároveň!) nefunkčnosti, a v řadě případů i trvalé absence, diskuse mezi občany a držiteli politické moci. Politické elity arabských zemí, ostatně stejně jako politické elity zemí postsovětských, se donekonečna zaklínaly STABILITOU, aniž by si byly schopny uvědomit, že jejich režimy nejsou stabilní, ale STAGNUJÍCÍ. Řada jejich vrcholných představitelů, a v tom je, myslím, výhoda pro vás, nikdy nepochopila, případně pochopit nechce, že největší výhodou Západu vůči jakémukoli jinému politickému a socio-ekonomickému modelu je jeho stabilita, která je neustále obnovována prostřednictvím permanentí diskuse. To, čeho se ostatní bojí – tedy možnosti otevřeně a bez obav projevit svůj odlišný názor a snažit se pro něj získat veřejnou podporu – je naší největší a zároveň nejméně viditelnou, neboť obtížně pochopitelnou, výhodou.

Domnívám se, že právě toto, pokud to s cestou do Evropy myslíte vážně, je největší a nejtěžší úkol, jenž před vámi leží. Ze zahraničí je totiž docela snadno možné převzít zahraniční modely a podoby právních norem, metod ekonomického řízení, atd. V postsovětském prostoru se však umožnit rozvoj něčeho tak tekutého, jako je občanská společnost, zatím podařilo pouze v Pobaltí. Nevím přesně na kolik a na jaké problémy na této cestě narazili v Estonsku, Lotyšsku a na Litvě, ale na tomto místě se s vámi opět mohu podělit o naši vlastní negativní zkušenost.

Doba porevoluční
Po listopadu 1989 jsme poprvé v moderních dějinách, aniž bychom si toho z počátku všimli, skutečně byli ponecháni svému vlastnímu osudu. Mohli a měli jsme se začít starat sami o sebe. Dříve než jsme se stačili rozkoukat, kormidla se chopili ti, kteří svůj vlastní osud velmi dovedně – formou neviditelného symbiotického parazitismu – spojili s osudem nás všech tím, že pronikli do nově vzniklých politických stran a jejich prostřednictvím začali tunelovat veřejné rozpočty. Snad nejhůře se situace nakonec vyvinula právě v Praze, která svým ekonomickým potenciálem, anonymním prostředím velkého města a trvalou přítomností zkorumpovaných, či v některých případech naivních, představitelů centrální politické moci, poskytla všem reprezentantům šedé ekonomické/politické zóny nesmírně přitažlivé hřiště.

Udělali jsme spoustu chyb. Část z nich plynula z neznalosti, část - a jsem přesvědčen, že zásadní část - ze zlé vůle a úmyslu škodit veřejnému zájmu a obohacovat sama sebe. Takoví jedinci existují v každé společnosti a setkáme se s nimi v každém společenském a politickém zřízení. Pluralitní demokratický systém však má, na rozdíl od všech ostatních, tu obrovskou výhodu, že se na takové jedince dá ukázat a následně se pokusit zjednat nápravu. Našim největším problémem je, že s nápravou jsme mohli a měli začít daleko dříve. Jsem přesvědčen, že by k tomu došlo, kdyby se daleko dříve podařilo nastartovat a případně i institucionalizovat komunikaci mezi mocí a opozicí, ale hlavně s těmi, které označujeme termínem občané/občanská společnost.

Velké město – Praha v kontextu ČR a Kyjev v kontextu Ukrajiny – má přirozeně nejlepší podmínky k tomu, aby občanská společnost nejen vznikla, ale aby se i rozvíjela, organizovala a veřejně projevovala. Po čtyřiceti letech vlády komunistů však naše společnost nebyla na otevřenou a pluralitní výměnu názorů vůbec zvyklá. Neuměli jsme racionálně argumentovat, nebyli jsme ochotní naslouchat! I když se z každé učebnice politologie lze snadno dozvědět, že bez demokratické diskuse žádná demokracie není, přenést zdánlivě prostou poučku do každodenní politické praxe je problém, neboť každá taková diskuse je náročná a často velmi nepříjemná. Mnozí u nás doma dosud ani jedno z toho neumí a nechtějí se to učit! Mám upřímné pochybnosti, že by tomu v Kyjevě v tento okamžik bylo výrazně jinak.

Proč ve střední a východní Evropě, ve srovnání se Západem, společnost nikdy nebyla schopna jakkoli účinným způsobem omezovat politickou moc? Tuto otázku si kladla již řada myslitelů a já za mimořádně nosnou považuji analýzu/ideu, kterou do svých knih vtělil Richard Pipes: „Velmi důležitou proměnnou v tomto vztahu je vztah mezi soukromými vlastníky a držiteli politické moci. Na Východě hranice oddělující vlastnictví od vládnoucí moci buď neexistuje vůbec, nebo je tak nevýrazná, že nemá smysl o ní mluvit. Právě nepřítomnost tohoto dělítka je hlavním rozdílem mezi západními a nezápadními typy vlády“ (Pipes: 2004, 13).

Cesta směren na západ
Chcete-li do Evropy, tedy na Západ, myslím, že nestačí „jen“ se sjednotit před tvrdým a neúprosným tlakem Ruska a opřít se o západní společenství a vše ostatní nechat při starém. To je to jednoduché a z dlouhodobé perspektivy jednoznačně nefunkční, neboť Západ dříve či později s Ruskem opět komunikovat začne. A právě tak je zřejmé, že dříve či později se do této komunikace opět dostane i Ukrajina. Snad nikdo z nás dnes asi nepochybuje o tom, že Moskva vždy bude mít tendenci o Ukrajině hovořit a jednat jako o pouhém předmětu společného zájmu, jako o prostoru možné dohody. Chcete-li pevně zakotvit v Evropě, pak nejlepší a nejjistější, ale bohužel zároveň nejkomplikovanější cestou je vydělit se z postsovětského prostoru nikoli prostřednictvím politických deklarací, přijetím ekonomických a bezpečnostních záruk ze Západu, ale aktivním a viditelným rozchodem s putinovskou variantou postsovětského společenského a ekonomického zřízení. Co přesně mám na mysli?

Fareed Zakaria prohlásil, že jednou z největších tragédií konce XX. století je skutečnost, že mnoho lidí nepochopilo, že to, co činí demokracii skutečnou, tedy liberální demokracií, nejsou všeobecné volby, ale institut nezávislého soudce a nezávislých soudů. Putin Rusko, Rusy a většinu postsovětského prostoru přesvědčil, že jeho „suverénní demokracie“ je úspěšným a následováníhodným modelem. Lidem předložil to, o čem se domnívali, že je tím nejlepším – a v jejich představách tedy nejžádanějším – atributem Západu: konzum. V Rusku se mu podařilo vychovat obrovskou masu spotřebitelů, jejímž tlakem drtí marginalizovanou občanskou společnost. Pokud chcete vytvořit novou – lepší společnost, pak prvním krokem musí být maximální respekt pro právo, poskytnout všem jednotlivcům a jejich soukromému majetku takový stupeň funkční ochrany, který v postsovětském prostoru ještě nikdy nikdo neviděl. Pokud by se toto podařilo, pak by se v míře nebývalé ve společnosti vytvořila důvěra - a důvěra, jak známo, je tím nejlepším „mazadlem“ všech sociálních vztahů. Společnost, jež cítí důvěru, se pak přirozeně a se zápalem pustí i do dalších témat. Jejich nastolením nejprve vytvoří nové problémy, ale pokud tyto budou demokraticky diskutovány, pak vznikne pevný a stabilní základ, neboť bude spočívat na vzájemné důvěře!

Ukrajina je v postsovětském prostoru jedinou – a proto jedinečnou - zemí, jež díky své historii, rozloze a počtu obyvatel má potenciál Rusům - nejpočetnějšímu národu v této části světa - ukázat, že i v této části Evropy lze vybudovat přitažlivou alternativu putinovského modelu tím, že nabídne něco, co mu zcela chybí: vytvoří institucionalizovaný prostor pro permanentní, mnohoúrovňový dialog mezi mocí a společností, neboť tím se ve skutečnosti liší Západ od Východu.

Pokud se něčeho takového odvážíte, a je nesporné, že k takovému kroku je třeba zásadní odvahy, pak K SOBĚ ZÁPAD A SEBE K ZÁPADU, připoutáte mnohem pevněji a trvaleji než čímkoli jiným. Pokud se k něčemu takovému odvážíte, pak nejlepší místo, kde s takovým – v pravdě revolučním - vývojem začít, je Kyjev. Největší město, kde samotný počet obyvatel, univerzit, muzeí či divadel dává záruku existence pluralitních názorů a jejich kultivovaných nositelů. Pokud se něčeho takového odvážíte, pak se Kyjev opět může stát „matkou ruských měst“, a to by bylo to nejlepší, co by mohlo potkat Ukrajinu, Evropu a nakonec i Rusko. Myslím, že větší úkol si dnes představit nelze.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy