Pohled voliče, ale i samotného voleného na Prahu dnes vskutku není radostný. V minulém období nedostala vítězná strana okamžitý prostor pro primátora a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Současná politická nestabilita v hlavním městě, která už působí jako červený hadr nejen na voliče, je však věcně rozdílná. V minulém volebním období se totiž podařilo nastartovat velké systémové změny pro další směřování metropole. Naopak současná končící (ne)koalice omezuje město v jeho rozvoji. Stačila pouze přestřihnout pásku na tunelu Blanka, což by dokázal věru každý, komu dají do rukou nůžky.

Pokud nechceme, aby se současná agónie ještě více prodlužovala a hlavně opakovala někdy v budoucnu, je třeba se podívat hlouběji na důvody dnešního stavu. Zmar současné reprezentace na pražské radnici je výsledkem nešťastně načasované kombinace tří faktorů, které kdybychom chtěli popsat pozitivně, zněly by asi takto:

1) Postupný odklon společnosti od korupčních praktik ve veřejné správě a stále důslednější protikorupční legislativa a zákony.
- To je nepochybně správný směr vývoje společnosti. Není možné, aby každé zakázce předcházela snaha někoho na ní vydělat, zatímco základním naším zájmem by měl být dlouhodobý přirozený vývoj společnosti, státu či města.

2) Vzrůstající aktivita obyvatel zajímajících se o veřejný prostor a veřejné dění.
- To je také skvělé. Veřejná správa ani soukromý sektor samotní nic v dnešní době nezmohou. V západní společnosti již před desítkami let vzniklý tzv. třetí sektor – občanská společnost, spolky, neziskovky – potřebuje naše země jako sůl.

3) Noví lidé v politice, kteří tam dosud nikdy nepůsobili.
- To je dobře, v naší postkomunistické zemi je třeba trochu zrychleně obměňovat pokud možno všechno, protože čím jsme dále od totality, tím méně zatíženi jsme jejími manýry – lenost, závislost, neodpovědnost, nevlídnost, xenofobie, závist.


Kdybychom tyto tři faktory však chtěli napsat s trochou menší dávkou romantiky a naopak více realismu, budou znít dosti odlišně:

1) Zákony svou složitostí již přesáhly míru zdravého rozumu, kontrolní mechanismy jsou tak složité, že znemožňují konání vůbec. V praxi tedy už v podstatě dnes není co kontrolovat. A případné překračování zákonů je okamžitá cesta do pekel, společnost se pak vnitřně úplně rozloží.

2) Pronikání prvků lokálního aktivismu do regionálních či dokonce republikových úrovní. To, co je dobré pro jednu malinkou buňku společnosti nemusí být dobré pro celé město či stát v dnešním světě. Správa věcí veřejných už rezignovala na myšlenku toho, že všem slouží stejně dobře. Neslouží a nebude. Ale když se věcem ponechá přirozený vývoj, v průběhu času se počet šancí a příležitosti jakž takž vyrovná.

3) Politika je jedno z nejtěžších povolání, neboť je to z velké části práce s lidmi a každý den s novými a novými tématy. Politik musí umět mluvit, což je jedna z nejobtížnějších činností vůbec. Politikem jsme my všichni od prvního ranního rozhodnutí nad rámec našeho bytu či rodiny. Tedy naše obvyklé my (normální) a oni (politici) je podlézavá obezlička pro část obyvatel v duchu naší národní xenofobie vůči sobě navzájem. A každé povolání se musí dlouho učit, což někdo umí i v pokročilém věku a někdo neumí ani v mládí.


Konkrétně Praha má k tomu ještě jedno specifikum, a to je neuvěřitelně komplikovaný systém vlastní správy. V Praze je do zastupitelských funkcí celkově voleno téměř 1300 lidí v 57 městských částech. V každém „malém“ zastupitelstvu se vede válka v podstatě každého s každým, navíc všem proti starostovi. Ten bojuje proti celopražské radnici, protože jeho úspěšnost závisí na tom, kolik utrhne z pražského rozpočtu peněz. V celopražském zastupitelstvu bojuje každý s každým a ještě proti městským částem, které chtějí utrhnout co nejvíce peněz. V hlavním městě, ať jste primátor, člen zastupitelstva, starosta městské části či zastupitel městské části – vždy bojujete s dalšími 1299 dalšími politiky.

Pro příklad jen uvádím, že v New Yorku volí obyvatele jediného starostu pro stejný počet obyvatel, jako má Česko, tedy 10 mil. obyvatel. Starosta po volbách jmenuje profesionální manažery jako své zástupce na všech pěti městských částech – Brooklyn, Bronx, Manhattan, Queens a Staten Island, které mají tedy každá okolo 2 mil. obyvatel. K tomu existuje 51 členné celoměstské zastupitelstvo s určitými pravomocemi, které některé věci městské exekutivy schvaluje.

Texaský Dallas, který je počtem obyvatel zhruba stejně velký jako Praha, ale tvoří navíc dvojměstí s městem Fort Worth má 12 městských částí. Za každou je volen 1 zastupitel, což společně s celoměstským voleným starostou tvoří třináctičlennou rozhodovací „radu“ města. Místní říkají, že se v tom téměř nedá pracovat, jak se těch 13 lidí nemůže dohodnout a hádá se. Je třeba ještě dodat, že Dallas je dnes jedno z nejprogresivněji se vyvíjejících měst v demokratické části světa vůbec.

Současné dění v Praze může vést ke stesku a volání po minulých a stále „minulejších“ pořádcích. „Za Béma“ to prý šlo. Tento typ stesku je starý jako lidstvo samo. To, co máme, nám nevoní a u toho, co jsme měli, jsme už dávno zapomněli na většinu špatného. Naše selektivní paměť je přesně k tomuto typu zapomínání uzpůsobena, neboť byla důležitá pro naše přežití. V letech 2006-2010 byla v Praze ovšem téměř na všech malých radnicích a v zastupitelstvu velké Prahy u moci jediná strana a mimo městský systém starostů a zastupitelů tedy existovala ještě jedna paralelní mocenská pyramida. Tu bylo však třeba neustále přiživovat, a proto vznik extrémní korupce v našem hlavním je také logickým výsledkem problematického pražského systému veřejné správy.


Ale zpět k počátku: Proč to tedy nefunguje dnes?
Pro odpověď se mimo pražská specifika stačí vrátit k výše popsaným faktorům. Přišli noví lidé, kteří se však nechtějí a asi ani neumí učit novým věcem, které komunální politika přináší. Mají pocit, že problémy se samy vyřeší. Někteří, a ty nikdo navíc nezná, sice nepostrádají manažerské dovednosti, ty jsou v české a pražské přebyrokratizované veřejné správě k ničemu.

Vizionáři mezi nimi také nejsou. Tváří v tvář problematické legislativě tedy v podstatě vůbec nemohou přijít s čímkoliv novým. Extrémem je pak dokonce současná snaha Adriany Krnáčové alespoň něco udělat – protizákonně se prý snaží hacknout systém Opencard, aby mohla bez placení ukrást data – krátkozrace si neuvědomuje, že to město stejně zaplatí a navíc u soudů. Velmi podobně se již jednou snažila dohodnout se nezákonně s developerem Pawlowskim. Emaily ovšem poslala omylem jinam.

Končící koalice vytvořila slabou celoměstskou radu, která je neakceschopná i proti nápadům a názorům lokálních aktivistů. Těch je dnes dokonce velká většina z oněch 1300 volených pražských zastupitelů. A žádná paralelní stranická pyramida moci už tentokrát neexistuje.


A co tedy s tím?
Není třeba se paradoxně obávat změny primátora, neboť ten je sice tváří města a utváří něco, co by se dalo nazvat pracovní (či dnes naopak nepracovní) atmosférou, ale na druhou stranu je jeho hlas rovný hlasům všech ostatních. Jeho výměna či setrvání vůbec nic nemění na stabilitě či nestabilitě správy města. Stabilita v našem systému veřejné správy je vytvářena fungující koalicí. Dnes je tedy vláda města úplně nejméně stabilní, neboť koalice v podstatě neexistuje.

Pokud dnes nechceme, aby v příštím volebním období nebyla v našem hlavním městě jedinou alternativou vláda naprosto nevypočitatelných elementů, je zapotřebí nyní najít politické řešení, které alespoň naváže na předchozí éru a dokončí nastartované změny ve strategickém směřování metropole. Problémem trochu nicméně zůstává, že se můžeme sice na hlavu stavět, ale ve volebním systému Prahy a počtu zvolených reprezentací je složité vytvořit jakýkoliv akceschopný celek. Nic zázračného se tak v tomto složení zastupitelstva podařit nemůže.

Je tedy na čase zároveň začít přemýšlet o změně systému vlády a správy v Praze. Ten současný je a bude rozvoji města již jen brzdou. Začít se musí od přímé volby starostů a primátora a pokračovat až k rozumnějšímu vymezení kompetencí jednotlivých městských částí ve smyslu: velká Praha = rozvoj, městské části = údržba. Nemělo by také zapadnout logičtější administrativní členění – například vznik tzv. metropolitní administrativní jednotky, která by byla tvořena Prahou plus okresy Praha-východ a Praha-západ. To jsou však věci, se kterými musí pomoci národní úroveň, tedy vláda a parlament.