Jste alespoň průměrně vzdělání, bydlíte ve městě či v obci v zázemí většího města, umíte pracovat s internetem, platíte daně a minimálně jednou za čtyři roky se snažíte vyšší celek (ČR) alespoň trochu ovlivnit? Pak možná pro vás bude vhodné následující shrnutí i s trochou osobního vhledu, který jsem získal. Nezatížen stranickou politikou mohu i jmenovat, čímž asi některé nepotěším.

Dnešní politické kolbiště je obsazeno dvěma, ač různými, tak velmi precizně hrajícími subjekty. Defenzivní politické šachy hraje skvěle Bohuslav Sobotka. Až na několik výjimek z poslední doby vždy než táhne, důkladně promyslí ztráty. V určité zdrženlivosti konání to dotahuje na již letité mistry v této hře - lidovce. Je to taktika, která může vycházet pouze vládním stranám. Z opozice se mlčením k moci dobrat nelze.

Ofenzivní politické šachy, s pomocí skvělého PR týmu hraje naopak Andrej Babiš. Velmi trefnými a pravdivými poznámkami o vždy vytipovaných největších soupeřích mete jednu figuru na šachovnici za druhou. Tu je premiér špatný, protože neumí jazyky (to je docela pravda, premiér by měl umět cizí jazyky), tu je ministr Chovanec gauner (i to je asi docela pravda), ostatní se mu už postupně sami smazali ze šachovnice, ale třeba takovou zločinnost Kalouska je třeba vždy mít po ruce.

Opoziční strany do této hry tak docela těžko mohou před volbami proniknout, neboť vládní koalice obsadila celé politické a i mediální spektrum. Jestli chce tedy někdo další uspět, musí si sakra odpracovat určitou sortu voličů, nic jiného není k mání. A obávám se, že jedinou volnou je tuto chvíli městské či „suburbánní“, mírně vzdělanější obyvatelstvo. Na druhou stranu to ale zdaleka není málo lidí. Koho však tito budou volit? Kdo se jim v rozumné části politického spektra vlastně nabízí?


Andrej Babiš dělá politiku velmi dobře. Nedůležité věci na sobě velmi mile zdůrazňuje, že neumí. Špatně mluví (i když je mu na rozdíl od ostatních paradoxně docela rozumět), politice mnoho nerozumí a prý nekrade, nemá to zapotřebí. Vzhledem k tomu, že už je pryč éra, kdy politiku dělali filozofové či alespoň vzdělanci se širokým rozhledem a dnes vítězí názor – „měl bych mít hlavně již vyděláno, postaráno, abych se mohl také starat o větší celek“ – zapadá do tohoto směru Babiš vlastně dokonale. Navrhuje také centralizaci rozhodovacích procesů, což z vlastní zkušenosti třeba na úrovni Prahy můžu jen doporučit. Není přece možné, abychom v milionovém městě volili skoro 1300 zastupitelů. Jak se lidé mají orientovat na kandidátkách? Nebude opravdu lepší, když se budou starostové, primátoři a hejtmani volit přímo? Přece jen si můžete podle osobního kontaktu ve volební kampani udělat obrázek, kdo z kandidátů je alespoň trochu příčetný, když volíte jen jednoho. Babiš hodně po moci touží, chce ji, ale je to na něm vidět jen trochu, protože ji už ve svých firmách dávno má, a proto ho politika mnoho zatím viditelně nedeformuje, na rozdíl třeba od expremiéra Paroubka. Energie a entuziasmus nás lidi přirozeně přitahují. Neposloucháme při tom žádná varování rozumu, jsme okouzleni a chceme toho být součástí. Nezajímají nás žádná fakta, ostatně dnes jsou stejně k ničemu, každý tvrdí něco jiného. Lže Babiš, ale lhal i Gross, Paroubek, Topolánek a před nimi i Zeman, Klaus. Nedávno dal rozhovor bývalý ministr vnitra Ruml, že prý lhal a po moci toužil i Václav Havel. Nedočkal se právě lichotivých reakcí. Jenže každý z nás trochu lže obzvláště, když něco chce. Většina z nás tak trochu krade, tak co. On je bohatý a ve vedení státu má být někdo, kdo má moc a umí ji používat.

Nemohu ho ale volit. Proč? Možná to leckoho překvapí, ale já se bojím toho, co se stane, když náhodou umře. Když ze dne na den nebude. Na exponovaných místech obzvláště v České politice plné koaličních hádek se vám po čase začne projevovat, říkám tomu putovní nemoc. Něco vám je, ale pokaždé něco jiného, tu bolí hlava, tu nemůžete jíst, spát, tu buší srdce. Není to nic, jen průvodní projevy nadměrného stresu. Začínáte být v péči lékařů, nic nenacházejí. Jen vy vypadáte stále zbědovaněji (jen si ty fotky srovnejte). A ten stres může naráz bouchnout, ani se nenadějete. A já si nedovedu představit, co bude s partají, kde vládne monarcha a zbývajících 2800 členů jeho strany si myslí, že tou další dvojkou jsou právě oni? Co bude dělat Česko jako stát, až tady bude pobíhat 7 ministrů, desítka hejtmanů a stovky starostů v bratrovražedném boji o koryta ve straně, která žádné demokratické mechanismy raději ani nevyvíjí? Ne, to nejde. To je bezpečnostní riziko. Takový riskér nejsem a asi nikdy nebudu. Na jednu kartu nesázím ani při hře s přáteli, natož v případě sázky o moji vlast.


Nutná vsuvka před další stranou: Vědci pozorovali na hmyzích společenstvích (mravencích, vosách a včelách) různou aktivitu jedinců. Zjistili, že každá populace má vždy pár aktivních stachanovců a více neaktivních jedinců - lenochů. Následně vzali ze zkoumané populace ty aktivní a nechali je vytvořit vlastní kolonii. Co se stalo? Relativně rychle se vytvořil stejný řád – pár aktivních a spousta neaktivních lenochů. Ti dříve aktivní byli zkrátka ubiti několika dominantními jedinci. I druhý pokus, kdy vytvořili samostatnou kolonii z těch neaktivních, přinesl překvapení. Tlak okolí a potřeba zastat práci některé z dřívějších lenochů předělal na stachanovce. A jak dopadlo srovnání? Úroveň aktivity u stachanovců ve všech stádiích pokusu byla stejná a taktéž pracovní „nenasazení“ lenochů bylo všude stejné.


V TOP09 přesně takto Miroslav Kalousek postupně všechny ubil. Ti, kteří s ním již přišli ze strany lidové – počínaje Markem Ženíškem, přes mnoho a mnoho dalších a konče třeba Helenou Langšádlovou – již dávno své možnosti a místo znají, proto po nich téměř není vidu a slechu. Šikovnou Markétu Adamovou nechávají ubít nesmyslným bojem proti jedné z nejlepších ministrů současné vlády, Michaele Marksové. Argument, který jsem dokonce od M. Adamové četl v některém z rozhovorů, že jí nikdo nic nedal a tedy proč bychom měli dávat něco ostatním, je také docela těžko uvěřitelný. Pokud jsme zde všichni chodili třeba do školy, platil nás stát či obec. Nasazení tak jedné z mála šikovných a dosud předsedou strany možná ne úplně otrávených lidí v TOP09 právě proti rozumným a pro Česko potřebným věcem je dosti nerozum. Ministryně Marksová postupuje totiž vzhledem k dnešnímu stavu České republiky ne zcela špatně. Není totiž normální, že v Česku studentky nemají nárok na mateřskou. To Česko nepodporuje mladé maminky? Stále máme jednu z nejnižších mír porodnosti a už se to „samo“ nespraví. Jak je možné, že plat učitele, tedy člověka odpovědného za budoucí úroveň národa se pohybuje na úrovni 1,5 až dvojnásobku nájmu bytu ve městě? Nejsou odpočty daní na rodiny v podstatě směšné? Nejsou statisíce exekucí časovanou bombou? Všechno jsou to problémy týkající se zejména městského obyvatelstva o kterém tu mluvíme.

Česko potřebuje jasnou a posílenou propopulační politiku, jinak vymřeme. Potřebujeme jasnou a posílenou sociální politiku. Dnes je čas, kdy odbory ve svém úsilí zvyšovat platy mají v podstatě pravdu. Není možné držet většinu obyvatel ve vztahu k našim sousedům na úrovni čtvrtiny či pětiny jejich platů. Václav Klaus starší svého času nechtěl z Česka montovnu, chtěl high-tech výrobní a progresivní společnost. Ale nešlo to, vývoj neumí přeskočit nějakou etapu, proto nastoupil Miloš Zeman, který z nás tu montovnou udělal, a lidé mu zatleskali. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Pohár se však již naplnil, fraktál vývoje vykreslil, jsme jednou z nejlepších montoven v Evropě a už z této nádoby více nevykřešeme. Je to jistě nemilé, ale čekají nás těžké časy. Čeká nás druhá transformace. Tranformace II. Teprve teď dojde na původní Klausův záměr a my se začneme orientovat na světovou průmyslovou, terciérní či kvartérní špičku. K tomu se ale musíme postupnými kroky stát nekonkurenceschopnými na trhu montoven. V naší současné vývojové fázi je tedy třeba zvýšit platy a bohužel i na úkor zvýšení nezaměstnanosti, která však dnes atakuje v podstatě nejlepší mety v Evropě. Není vhodnější příležitost, a proto mají dnes odbory pravdu. Proto mají dnes pravdu ti, kteří chtějí zvyšovat důchody. A kdo jiný si toto uvědomuje více, než právě městské obyvatelstvo? Lidé hledající byt ve městě či malý domek v jeho zázemí. Lidé, snažící se o hypotéku a doufající, že jim na to bude stačit jejich plat. Lidé, o jejichž voličské preference se právě teď a tedy bavíme. Lidé, na které TOP09 dříve téměř ani nepomyslela, ale svým posledním dokumentem vize 2030 se k nim snaží hlásit. Zatím však poněkud neautenticky.


ODS se od TOP09 liší pro městského potenciálního voliče zejména ve svém postoji k EU. Zatímco TOP09 šíří dojem, že v EU je a byla většina věcí správně, ODS naopak říká, že téměř vše, co se dosud v EU stalo, bylo špatně. Sice nebyla válka, ale ta by možná stejně nebyla. Je třeba totálně vše reformovat a nejlépe EU zrušit. Ani jedno necítím jako odpovídající pravdě a myslím, že ani český měšťan se ani s jedním z těchto názorů neztotožňuje. Sem tam jsme všichni vycestovali a okolní západní země opravdu vypadají trochu lépe než Česko. Cítíme, že je nám ctí patřit do takovéhoto klubu, i když jej moc nemůžeme ovlivnit. Zároveň, když nám někdo tvrdí, že to všechno dosud bylo špatně, tak jaksi tvrdí, že i my jsme blbci, když jsme tím směrem dříve šli. A to si přiznejme, že většina z nás přece jen slyšet nechce.

ODS tak dělá trochu chybu – namísto lamentování nad chybným vývojem by jí docela stačilo, kdyby přišla s návrhem či návrhy. Klidně by mohly znít: „Je logické, že některé státy chtějí pokračovat v integraci, ostatně vše co se nevyvíjí, po čase zaniká, takže je třeba nějak pokračovat. My si však myslíme, že pro Česko je v tuto chvíli vhodnější zůstat v dnešní vnější zóně a počkat, co se stane, neboť některé poslední kroky EU (imigranti a kdo ví, co si tam mohou straníci dodat) nám již nevyhovují.“ Zkrátka ODS již dlouho nenabízí pozitivní směr v tomto pro městské obyvatelstvo docela důležitém tématu.

Co však dělá předseda Petr Fiala dobře je, že nechává silné osobnosti, aby se svou aktivitou na preferencích podíleli. Václav Klaus mladší je na osobní pohovor příjemná a vzdělaná osoba, i když s jeho texty souhlasím již trochu méně. Každopádně však jistě některé voliče přitáhne a musím říct, že mne neodradí. Více takových osob a ODS může uspět, neboť dobře chápe, že klíčem k úspěchu je nabízet více možností k volbě. Ukazovat švédský stůl, ze kterého si každý volič může trochu uzobnout.


KDU-ČSL a Starostové, velká naděje současné středopravicové politické scény, která však podobně jako ODS zatím marně hledá určitou jiskřičku, která je vynese na nejvyšší posty. Na rozdíl od tematického střetu s realitou, jak je tomu u zmíněné ODS a EU, však tady ta jiskřička chybí v určité jistotě, motivaci, chtění. Do médií sice osamělí členové vedení obou subjektů říkají, že by rádi, chtěli, udělali či zkusili, ale bohužel většina členů zas tak úplně pro společný postup není. Někde z důvodu osobních antipatií, někde z důvodu pocitu vlastní výjimečnosti – což však v běžných pouze několikaprocentních ziscích těchto stran již často bývá třeba u mety 10%. Městský volič však nechce být voličem strany, která mu nabízí možná nějakých 10%. Městský volič chce mít podíl na řízení České republiky. Příliš dlouhá „malost“ obou subjektů, získávajících tu 6 tu 5,5 procent a navíc zřejmý „netah“ na branku dohromady podporují spíše sestupnou spirálu očekávání a tedy i v konečném součtu málo voličských hlasů.

Co by jim mohlo pomoci, by byla aktivní dobrá politika ve velkých městech, zejména Praze, Brně či Ostravě, která je však baštou spíše levice. V Brně o nich však není mnoho slyšet a v Praze, kde nároky na výkon zastupitelů jsou značné a vzdělanost a rozhled pro oslovení voličů potřebné, prozatím nabízejí druhořadé či ještě horší zástupce v podobě místních, spíše aktivistických starostů tisícových městských částí, čímž proti sobě Pražany spíše popouzejí.


Zelení odjakživa stáli na dvou hlavních voličských pilířích. Vzdělané městské obyvatelstvo a více či méně rozzuřené aktivistické skupiny. S nástupem Matěje Stropnického do vedení, jeho veletočích v pražském zastupitelstvu, zničení toho málo zeleného, čím Praha v minulých několika letech nasákla, si v podstatě první z těchto dvou noh odřízli. Příklon k svérázné verzi marxismu-leninismu, který logicky hlásá člověk víceméně nikdy příliš nepracující, který jak sám jeho otec Martin Stropnický říká, jej stál a stojí vždy okolo 80 tis. za měsíc, navíc zahání stranu do politického prostoru, kde je docela narváno. Zelení tak do sněmovny projít mohou, avšak nejspíše v roli zahrádkářů či květinářek. Nic, co by měšťan na podzim chtěl podporovat.


Piráti - mladá strana, plná spíše mladých lidí, hlásající mimo spoustu jiných a zajímavých věcí také světonázor, že elektronizace kdečeho povede k lepší společnosti, musí pro to, aby ji mohl městský volič ve větším rozsahu volit, nejprve prohlédnout. Právě vzývaný internet je novodobou cestou do otroctví, použijeme-li názvy Tocquevilla či Hayeka. Pokud nějaký počítačový algoritmus ví o mně to, kde zrovna jsem, co dělám, a hlavně je schopen s 90% pravděpodobností vědět, co budu dělat zítra, zatímco moje žena sice ví, kde jsem, ale už moc neví, co právě dělám a můj zítřek zná tak s 10% pravděpodobností, pak intuitivně cítíme, že je zkrátka něco špatně. Těžko může příčetný člověk tváří v tvář takovéto budoucnosti ji chtít a s nadšením dokonce volit. Tím však samozřejmě nechci říct, že nepodporuji elektronické volby či e-government jako celek, ale to je trochu jiná kapitola.


O ČSSD už jen krátce, protože mi nějak záhadně z možného okruhu volitelných stran před několika měsíci vypadla. Dlouho jsem si myslel, že jestli se ČSSD povede nastavený kurz Bohuslava Sobotky (a v pozadí Vladimíra Špidly) udržet, přirozeně do něj měšťané zapadnou. Z nějakého důvodu se však od tohoto směru celá strana před několika měsíci odklonila, což by nás však po dřívějším poklonkování čínskému prezidentovi a proruské zahraniční politice vlastně nemělo ani moc překvapit. Byl to jen chvilkový rozmar nějakého rozumného myslitele uvnitř strany, který byl však ubit tradičními českými „socany“.


Snad se na mne nebudou zlobit různí další realisté, surrealisté, komunisté, přímí i nepřímí demokraté, fašisti či úsvit, že o nich jako o možné volbě ani neuvažuji.
No, nebude to jednoduché, těším se na finiš, protože zatím opravdu pořád nevím.