Anders Breivik zabil 77 lidí ve jménu ideologie, která v mírnější formě proniká do evropské diskuse pod pláštěm přijatelnosti. Proto je součástí občanské svobody nárok sledovat jeho výpověď.

Média jsou prodloužením nás samých, napsal téměř před půl stoletím Marshall McLuhan. Jsou extenzí našich vědomí, extenzí, která jako předpoklad i pobídka umožnila vznik internetu. K čemu bývalo potřeba knih a novin, divadla, symfonického orchestru, kina a televize, to dnes spotřebitelsky nahradí panelek chytrého telefonu. Svět se zmenšil, stala se z něj planetární víska.

Z tlampače na horní návsi na nás teď někdo volá, že Anders Behring Breivik, norský masový vrah, „studoval“ metodu mučednických útoků Al Kajdy. Že se snažil „znecitlivět se“ hraním válečných her. Na druhé straně dědiny píše Sydney Morning Herald o různých aspektech soudního procesu a na pomoc si bere právníka s psychologem. Zpravodajka na serveru StarAfrica.com referuje přímo z Osla, stejně jako osm set jejích kolegů. Mám důvodné podezření, že si na iPhonech kontrolují Twitter a pak „reportují“ domů.

Na kontinentech se k procesu vyjadřují kibicové. Stejně jako loni 22. července, kdy Breivik zabil 77 lidí, i dnes jsme všichni Norové. A proč ne? Intimita kyberprostoru nás spíš sbližuje, než by oddalovala, a Breivik není jen norské monstrum, je monstrem světovým a vraždil jménem ideologie nesnášelivosti, jež se v mírnějších obdobách vkrádá do hlavního proudy evropské politiky (Wilders, Le Penová, Haider...). Soud v norské metropoli Oslu je pro Evropu vzdělávací chvílí.

V nebezpečí cirkusu

Jistě, i tento proces a jeho přítomnost v globálním elektronickém vědomí s sebou přináší nebezpečí. Jedním z nich je „zcirkusovění“. V minulosti se to kvůli saturačnímu způsobu zpravodajství přihodilo nejednomu přelíčení, zejména pokud se odehrávalo ve Spojených státech.

Za matku všech cirkusů lze považovat desetiměsíční soudní proces s O. J. Simpsonem (1994), bývalým hráčem amerického fotbalu, hercem a televizním komentátorem obžalovaným z vraždy exmanželky a jejího přítele. Po kouzelném polibku prince televizního zpravodajství metamorfovala rodinná tragédie celebrity do společenské platformy o diskusi k citlivým rasovým otázkám, načež zdegenerovala v národní operetu vrcholného postmodernismu.

O Simpsonově případu se psalo i v zemích, které nemají tušení o tajích amerického fotbalu, hltali jej diváci, kteří ho neviděli ve ztřeštěných parodiích jako Bláznivá střela, o rasismu v Americe debatovali i ti, pro které byl pojem rasová rozmanitost totéž co plakát Pelého či Denzela Washingtona nad postelí.

Ve svém bestselleru Černá labuť pojednává Nassim Nicholas Taleb, americko-libanonský teoretik pravděpodobnosti, o psychicko-logické chybě záměny map za reálný terén, jejž mapy znázorňují. Ono pochybení nastává, pokud jsme natolik ponořeni v teoretický popis reality (který realitu nutně zjednoduší), že teorii samotnou začneme považovat za skutečnost. Na základě „map“ pak děláme rezolutní závěry. Mediální cirkusy okolo čehokoliv můžeme s jistou mírou fantazie považovat za pop-mapy, které nám vnucují pouliční prodavači na Karlově mostě. Namísto složitého kontinentu s džunglemi a veletoky tu máme malebné tahy štětcem na vonícím papíře a je najednou zcela jasné, kde je nahoře, kde dole a jak jít doleva.

V zemi dětského ombudsmana

Kauza Breivik zatím cirkusovému podání médií odolává. Je to příjemné překvapení. Snad vyplývá z děsivé povahy případu, možná má co do činění s esenční vážností norského politického lidu a jeho veřejné rozpravy. Kde jinde by se ostatně s takovou samozřejmostí stal postavou dění ombudsman pro děti? (Barneombudet – Norsko bylo prvním státem na světě, který tento úřad zřídilo již v roce 1981.)

Úřad, jenž má ve štítu – logo to opravdu není – plyšového medvídka, zřídil před procesem expertní panel složený z dětí včetně těch, které přežily Utoyu. Jeho úkolem bylo připravit reportérům doporučení, jak o případu referovat hlavně v okamžicích kontaktu s nedospělými svědky. Ombudsman se přimlouvá za citlivé zacházení a kontakt s dětmi doporučuje navazovat jen prostřednictvím advokátů. Dobrá rada nade vše...

Největší obavy jsou z propagace fašistických názorů obžalovaného. Norské zákony dávají píšícím novinářům (včetně těch tweetujících) svobodu referovat ze soudní síně, pokud jim to soudci nezakáží, ale kamery a mikrofony naopak do síně nesmějí, pokud to nepovolí. Soudkyně případu zamítla Breivikovu žádost vysílat jeho výpověď, jíž se domáhal jako svého lidského práva. Mediální organizace se odvolaly, avšak neuspěly. Nevysílá se tedy ani Breivikova výpověď, ani výpověď očitých svědků.
Je to pokus minimalizovat propagaci Breivikových paranoických vizí o rasově a kulturně „čisté“, „křesťanské“, „nezávislé“ Evropě. Skandinávie je jedním z ideových zdrojů jistého druhu politického paternalismu. Projevuje se důvěrou ve stát a jeho rozhodování o obecném dobru. V tomto případě rozhodl norský stát i o tom, co je dobré pro nás mimo hranice severského království.

Pohled do tváře nic nenahradí

Rozumět lze do jisté míry obavě o důstojnost procesu a snaze chránit nezletilé svědky případu. Proti těmto argumentům ale musíme postavit důležitější hodnotu – svobodu. Úchylný nácek jistě nemá právo na televizní projev, ale zabije-li na osm desítek lidí ve jménu ideologie, která – jak řečeno – v mírnějších formách proniká do evropské diskuse pod pláštěm přijatelnosti, je součástí naší občanské svobody nárok sledovat jeho výpověď.

Nic nenahradí zkušenost pohledu do tváře člověka Breivika popisujícího svůj zločin. Nebyla by to tvář herce ponořeného do Stanislavského metody, nebyl by to medializovaný (čili zprostředkovaný) kontext novinového referátu, nešlo by o tweetový štěk ani facebookovou chytristiku. Byla by to tvář normálně vypadajícího mladíka normálně popisujícího téměř banalizovaný proces své nelidskosti. Tak nějak – ba ještě normálněji – musel přece před padesáti lety vypadat před soudem v Jeruzalémě Adolf Eichmann. Všichni ti pánové a paní, jejichž druhým jménem je: „Breivik je zločinec, ale na tom, co říká, něco je...“, by měli tuto svoji nebezpečnou bláhovost o něco těžší.

Kvůli jistě dobrému úmyslu norských ochránců veřejné sféry jsme přišli o celosvětovou pikareskní chvilku.

Psáno pro Lidové noviny