Masivní kampaň za vládnoucí stranu AKP se zneužitím všech státních prostředků vedená neústavně prezidentem republiky v krajně negativním a útočném duchu nepomohla. Ona vůle národa, kterou vždy Erdoğan zakrýval své nezřízené osobní ambice, se obrátila proti němu. Poslední kapkou, která pohřbila jeho naděje na absolutní vládu, byl bezpochyby vražedný atentát na předvolební shromáždění kurdské strany HDP dva dny před volbami v Diyarbakiru, největším městě tureckého Kurdistánu.

Erdoğan útočil především proti kurdské straně HDP, v níž viděl největší nebezpečí pro své ambice. Pokud by HDP překročila desetiprocentní volební práh, znamenalo by to samo o sobě ztrátu mandátů pro AKP. AKP měla být Erdoğanovým výtahem k osobní moci. Ještě vloni o prázdninách se nechal v přímých volbách zvolit prezidentem a zdálo se, že mu nic nestojí v cestě, aby díky parlamentní převaze své partaje prosadil po volbách změnu ústavy na prezidentský systém a stal se neomezeným vládcem „nového“ Turecka.
Nestalo se. Na tureckém politickém nebi se objevila nová hvězda – kurdská Lidová demokratická strana (HDP), v jejímž čele stojí mladý, charismatický Selahattin Demirtaş (tedy nikoliv sám, ale ve spolupředsednictví s ženou, jak je v této straně zavedeno). V odporu proti diktátorskému nebezpečí jí dalo bezpochyby hlas i mnoho Turků, takže překročila vysoký volební práh. Na druhé straně jí zajisté volili i ti zbožní Kurdové, které si chtěla přivlastnit AKP. Získala dokonce tolik mandátů jako krajně nacionalistická MHP (Strana nacionalistické akce, tzv. „šedí vlci“, jak se jim říkalo v minulosti).
Tato strana hrála určitou roli v úvahách komentátorů o dalším vývoji. Blízkostí své voličské základny (zbožní nacionalisté) se jim zdála jako nejvhodnější koaliční partner pro AKP, když vládnoucí strana nejen nezískala ústavní většinu, jak doufal Erdoğan, ale po více než dvanácti letech dokonce poprvé ztratila většinu prostou. To by byl možný scénář, jak zabránit předčasným volbám, kdyby byla AKP ochotná ke koalici. Erdoğan ji může tlačit k neústupnosti, aby se nepodařilo vytvořit funkční vládu, která by dostala důvěru parlamentu, a on by v naději, že to pro něj dopadne lépe, mohl jako prezident vypsat nové volby.
Pozoruhodné je v této souvislosti prohlášení vůdce MHP Devleta Bahçeliho, že úvahy o případné menšinové vládě a předčasných volbách by byly „nemorální“. Sám chce svoji stranu udržet v opozici a navrhuje koalici AKP – HDP, případně koalici velkou AKP-CHP (nejstarší turecká a hlavní opoziční Lidová republikánská strana) – HDP.
V současné chvíli si lze stěží představit takovou koalici především kvůli negativní a útočné kampani AKP, v případě HDP i vražedným atentátům směřujícím proti jejímu předsedovi.
Nicméně kultivaci turecké politické scény by to jistě prospělo. AKP by se bez zhoubného vlivu Erdoğana mohla v tandemu s dalšími stranami stát „islámsko-demokratickou“ stranou, kterou v ní mnozí, dokonce i EU viděli ještě před tím než Erdoğan odhodil „všechny servítky“. HDP by se zařadila do občanského spektra, řada komentátorů v ní vidí standardní levicovou stranu, což by mohlo vést k etnickému smíru. CHP by pak měla pokračovat ve stylu své pozitivní volební kampaně zaměřené na řešení ekonomických a sociálních problémů země. Erdoğan by zůstal uvězněn ve svém ilegálně postaveném tísícikomnatovém luxusním paláci a vykonával by jen ceremoniální funkce.
Možná jsem popustil uzdu fantazii, s Erdoğanem je třeba nadále počítat, i když jeho premiérské loutce Davutoğlovi jakoby volebním výsledkem narostla křídla. Ještě ve volební noci hřímal hlasem zcela odlišným od jeho tichého vystupování coby premiér, zato velmi podobným stylu Erdoğanovu. Nakonec je formálním předsedou dosud vládnoucí strany a zbavit se diktátorova stínu by jeho postavení jen prospělo.
Na druhé straně je však osobnost v turecké politice stále tou hlavní devizou. Zejména pro chudšího a méně vzdělaného voliče. AKP možná ubral hlasy i fakt, že Erdoğan už de iure nestojí v jejím čele. Erdoğan však zemi silně polarizoval a vážky se těmito volbami zřejmě vychýlily v jeho neprospěch. Rozhodně však zůstává ve hře, i když k výsledku voleb vydal smířlivé prohlášení, a jistě požene své ústavní možnosti do krajnosti. Ostatně už teď ústavu bezostyšně překračoval.
Pro mezinárodní společenství je výsledek tureckých voleb dobrá zpráva. Turecko je „frontovou“ zemí. Je nezbytně nutné, aby svojí pevnou, především vnitropolitickou pozicí čelilo vlivu islámských radikálů. S Erdoğanovými islamizačními tendencemi to dost dobře nebylo možné, zejména když jeho sektářská zahraniční politika jako by, možná i skutečně (viz aféra se zadrženými zbraněmi na turecko-syrských hranicích) sunnitským radikálům nahrávala.
Věřme tedy, že se Turecko stane sebevědomou, hospodářsky silnou, demokratickou zemí, v níž nevládne armáda, ani umanutý diktátor, ale politická pluralita. I pro ty, kdo mají tuto zemi rádi a mají tam řadu přátel, by to bylo skvělé řešení.