Kemal Atatürk razil zásadu Mír ve světě, mír v zemi. V své době potřeboval uhájit, co zbylo po neslavném konci Osmanské říše. Věděl, že pouze bezkonfliktní zahraniční politika mu pomůže udržet domácí mír, aby mohl Turecko přebudovat na sekulárních evropských základech s novou, národní identitou a s vyloučením náboženství z veřejné sféry.
Tento amalgám vyvolal první vážnou vzpouru, které musel čelit. Kurdské povstání šejcha Saida bylo vedeno z náboženských pozic, původně ještě nikoliv z nacionálních. To přišlo až později, ale z jiných, komunistických pohnutek.
Doma tedy kemalisté udrželi mír jen do doby, kdy se rozmohla sovětská imperiální moc a původně krajní levice a později Kurdové se jí k podvracení nepřátelských režimů velice hodili. Ostatně vyzkoušeli už to po II. světové válce s Kurdy íránskými, ale bez úspěchu.


V zahraniční politice však Turecko úzkostlivě dbalo Atatürkovy zásady. I když proti sovětské hrozbě se muselo zaštítit spojenectví s USA a později vstupem do NATO, žádné konflikty v zahraničí nevyvolávalo. Zůstal jen spíše materiálně podložený odmítavý postoj k uznání arménské genocidy, ale to začalo v mezinárodní politice hrát roli až po rozpadu Sovětského Svazu. Ani invazi na Kypr v roce 1974 nelze považovat za přímé porušení této zásady, protože šlo o reakci na snahy tehdejší řecké vojenské junty, která iniciovala nacionalistický převrat na Kypru, a připojení ostrova k Řecku.
Ve dvacátých letech, kdy Kemalovo Turecko vnutilo velmocím svoji současnou geografickou podobu oproti jejich původním snahám zbytky Osmanské říše rozparcelovat, se za úplatu vzdalo i perspektivní ropné oblasti iráckého Mosulu, který byl jako celý dnešní Irák součástí Osmanské říše až do její porážky.
Sekulární kemalistický režim, jehož oporou byla armáda, však postupně v Turecku začal erodovat. Paradoxně i díky armádě samotné. Po vojenském puči v roce 1980 totiž armáda začal v tažení proti levici, v níž bylo vzhledem k sovětské imperiální politice spatřováno hlavní nebezpečí, tolerovat růst islamistických (tehdy se jim tak ještě samozřejmě neříkalo) tendencí. Právě tehdy vznikl pojem tzv. turecko-islámské syntéza, tedy co Turek, to (sunnitský) muslim.
Už v roce 1994 vyhráli islamisté komunální volby, obsadili radnice dvou největších měst Istanbulu a Ankary a v roce 1995 srovnali skóre se stranami sekulárními i ve volbách všeobecných. Pak následovala doba nepevných koaličních vlád a finanční krize v roce 2001, což o rok později vedlo k volebnímu vítězství nově sformované (neo)islamsitické strany Spravedlnosti a pokroku, vedená a v podstatě ovládaná istanbulským starostou Recepem Tayyipem Erdoğanem, k volebnímu vítězství v roce 2002. Od té doby tato partaj vyhrála všechny další volby, naposledy díky masivní zastrašovací kampani letos v listopadu. Dnes už lze tuto partaj považovat za státostranu, obdobu strany Nového Ruska nebo bývalých komunistických stran v sovětských satelitech.
Erdoğan své zahraničně politické ambice tajil z taktických důvodů jen zpočátku. Jakmile vykonstruovanými soudními procesy zlomil moc armády, ovládl silové složky, legislativu, soudnictví a postavil se i proti svým přisluhovačům v tažení proti armádě, své cíle přestal skrývat.
V krystalické podobě je vyjádřil v jednom z nedávných projevů. Turecko je podle něho nejen evropskou a asijskou africkou zemí. Do jeho zájmové oblasti spadá Blízký Východ, severní Afrika, Kavkaz i Střední Asie. Zejména na Blízkém Východě, konkrétně v sousedních zemích Sýrii a Iráku se nesmí nic šustnout bez jeho aktivní účasti. Z dobytých pozic nikdy neustoupí.
V podstatě politika neoosmanismu, jak ji formuloval už Erdoğanův zahraničně politický ideolog Davutoğlu, nynější premiér.
Jak to dopadá v Sýrii a v Iráku, jsme v současné době svědky. Turecko je de facto součástí konfliktu s utajovanými vazbami na islámský stát. Vojenský výsadek v Mosulu opustit nehodlá, i za sestřelením ruské stíhačky mohou stát jeho snahy ovládnout syrské příhraničí a především zneškodnit Kurdy.
Místo nulových problémů je dnes kromě podílu na syrské válce, také v konfliktu s Irákem, s Egyptem a Izraelem. O vůdčí roli na Blízkém Východě si tak může nechat jen zdát. Nejnověji se Erdoğan dostal do prudkého konfliktu s Ruskem, který se jen tak snadno nevyřeší. Přišel tím o spojence proti nenáviděnému Západu a ohromné ekonomické odbytiště.
Evropská Unie teď doufá, že jí Turecko pomůže zastavit proud uprchlíků, a proto je připravena k jistým ústupkům ve vzájemných vztazích. Její podezíravost k Erdoğanově islamizační politice, potlačování svobody projevu a diktátorským tendencím však trvá. Případné sblížení závisí jen na krocích Turecka. Vzhledem k tomu, že pašeráctví lidí přes moře na řecké ostrovy se děje za tichého přihlížení, ne-li souhlasu Erdoğanova režimu, se s omezením uprchlického exodu moc nedá počítat.
Turecké zahraničně politické cíle na Blízkém Východě vedené nejen neoosmanistickými chimérami, ale i sunnitským sektářstvím a současnou snahou podřídit si sunnitské Kurdy a ty ostatní silou potlačit, jdou i proti politice USA.
Erdoğanovo zahraničně politické velikášství narazilo na realitu současného světa. Dostává se do stále větší zahraničně politické izolace. Doma využívá tradiční turecké paranoie spočívající v heslu Turek nemá jiného přítele než sebe sama. Nic nového pod sluncem, takových diktátorů už svět zažil dost. Naštěstí není Turecko v pozici Německa první poloviny 20. století, ani Sovětského Svazu po druhé světové válce. I tak však může být Erdoğanova politika v důsledku strategické polohy jeho země pro svět nebezpečná.