Studoval jsem ve školním roce 1967-1968 místní jazyk a literaturu v ázerbájdžánském Baku. Bylo to hlavní město jedné z tzv. sovětských socialistických republik, které se tvářily jako samostatné. Měly svá ministerstva, dokonce i ministerstvo zahraničí. Chodíval jsem kolem jeho budovy na fakultu. K čemu ovšem sloužilo mi bylo záhadou. Ázerbájdžán neměl ani loutkovou reprezentaci v OSN jako Ukrajina a Bělorusko.

Samozřejmě tato země obývaná převážně šíitskými Ázerbájdžánci, početnou arménskou komunitou, ale i ruskými kolonisty, především určenými ke kontrole a indoktrinaci místních orgánů, byla v naprostém područí Moskvy. Žily tam ještě i ruské manželky příslušníků ázerbájdžánských jednotek bojujících za války v řadách Rudé armády. Znal jsem jednoho z potomků tohoto smíšeného manželství. Poloviční Ázerbájdžánec žijící ve správním středisku země nejenže neuměl místní jazyk, ale dokonce mu připadl zvláštní a podivný. On byl totiž odkojen ruštinou, o mateřštině svého otce neměl ani ponětí.
Ázerbájdžánci ovšem za 2. světové války nebojovali jen v Rudé armádě, někteří však u proti ní v naději na osvobození ze sovětského područí. O těch se ovšem tehdy nemluvilo. Většinou nejspíš skončili na popravišti nebo v gulazích.

Ti, s nimž jsem já jako ostře sledovaný cizinec přicházel do styku byli samí prověření „sovětští“ lidé. S příchodem Pražského jara, kdy já jsem s nadšením hltal všechny zprávy a noviny, které mi velkým zpožděním doručoval pošta z domova, mi projevovali sice svoji tradiční pohostinnost, zároveň však vyslovovali i rostoucí obavy z „kontrarevolučního“ vývoje u nás. Byli i takoví, kteří se domnívali, že bych měl raději zůstat v SSSR, když u nás je tak nebezpečno. Obava, že bych mohl být zadržován v SSSR, se mi vkrádala už na začátku školního roku, kdy jsem dlouho nedostával zpátky svůj pas, který jsem musel odevzdat k vystavení studentské legitimace. Tu jsem totiž potřeboval nejen kvůli slevám, ale proto, abych se mohl, samozřejmě po každém jednotlivém předchozím povolení z Moskvy pohybovat po SSSR.

Podobně smýšlejícími vrstevníky, nimiž jsem vedl dlouhé diskuze, byli jen dva Ukrajinci a především můj ázerbájdžánský spolubydlící.Ten snad byl jediným domorodcem v uzavřené cizinecké koleji. Její ostatní obyvatelé pocházeli z rozvojových zemí. Srovnáním životopisných údajů jsem dokonce získal dojem, že spolu se mnou bydlel v koleji i pozdější prosovětský angolský prezident Dos Santos. Vůbec angolští studenti projevovali velkou „kágébáckou“ horlivost. Byli v čele cizinecké studentské organizace a hlídali každý pohyb cizinců. Bylo jasné, že jde o výchovu rozvratné páté kolony rozvojových zemích.

Z Baku jsem odjel na prázdniny v červnu 1968, tedy dlouho před 21. srpnem, a také včas, abych ještě zažil nejsvobodnější vzepětí Pražského jara. Ovšem i výhrůžný postoj Sovětského Svazu a jeho některých satelitů, zejména východoněmecké loutky Ulbrichta. Také podporu dvou odbojných komunistických diktátorů, jugoslávského Tita a rumunského Çeausesca, která nám ovšem tehdy byla velkým povzbuzením.21. srpen jsem zažil v bydlišti svých rodičů. Jako mnoho mladých i starších lidí jsem se prodíral mezi seřazenými tanky a snažil se přesvědčovat zmatené vojáky o bezdůvodnosti jejich vpádu. Samozřejmě stejně zbytečně, jako tomu bylo všude jinde u nás.Úžasná ovšem byla náhlá solidarita všech lidí a hlavně spontánní satirická lidová tvořivost.

Trvala dlouho, i když po návratu internovaných představitelů státu z Moskvy dostávala trhliny a začala se vkrádat beznaděj. Ještě na podzim 1968 a počátkem následujícího roku jsem mohl uveřejňovat v tehdejším Mladém světě uveřejňovat ty nejkomičtější dopisy reagující na situaci u nás po vpádu, které jsem dostával od svých známých v Baku.
Bohužel se mi nedochovaly, v peripetiích mého dalšího života se někam ztratily. Dají se ovšem shrnout do pocitu úlevy ze „záchrany“ Československa před agresí západních imperialistů. Přesně tak, jak to opět zaznívá v současné putinské propagandě. Možná s tím rozdílem, že Ázerbájdžán už se jí nemusí řídit.
Já už jsem se do Baku nevrátil. Ve studiu jsem pokračoval doma.