Patnáct let jde Erdoğan tvrdě za svým cílem stát se neomezeným vládcem Turecka. Posledním formálním krokem k tomuto cíli mělo být referendum o změně ústavního systému z parlamentního na prezidentský. Paradoxně prvním nepovedeným. Podle oficiálních výsledků i formálně rozdělil Erdoğan svým záměrným působením už tak rozeštvanou společnost přesně na polovinu. Oficiálně získal pro svůj návrh necelých padesát dva procent hlasů, neoficiálně však těsně prohrál, protože podle opozice hlasování zfalšoval.

Šéf opoziční CHP Kemal Kılıçdaroğlu [čti: Kiličdárólu] už podepsal podání k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť Erdoğanem ovládaný ústavní soud samozřejmě potvrdil výsledky nejvyšší volební komise. Kılıçdaroğlu však učinil něco mnohem zásadnějšího. Dosud nevýrazný politik, jehož Erdoğan považoval jen za demokratickou fasádu svého diktátorského režimu, se postavil do čela mohutného pochodu za spravedlnost z Ankary do Istanbulu. Celou čtyřistapadesátikilometrovou trasu v extrémních vedrech počátku letošního léta sám s davy příznivců prošel. Pochod vyvrcholil miliónovým shromážděním ve čtvrti Maltepe v asijské části Istanbulu, kde se nachází jedna z neznámějších tureckých věznic. Kılıçdaroğlu na něm pronesl plamenný projev, který se nezadal s Erdoğanovými. Samozřejmě nikoliv obsahem a způsobem vyjadřování, ale intonací, kadencí a schopností zaujmout posluchače. Na rozdíl od výhrůžných a rozeštvávajících tirád Erdoğanových šlo o výzvu ke sjednocení společnosti pod heslem potlačované spravedlnosti. Co se týče loňského zmařeného puče, který je stále předmětem mediálního diskurzu, hovoří Kılıçdaroğlu o dvou rovinách této události: lidovém spontánním vystoupení proti puči a jeho zneužití Erdoğanovým režimem k rozsáhlým represím.

Masovost pochodu a závěrečného shromáždění Erdoğana a jeho státostranu zřejmě vyděsila. Erdoğan sám odpověděl svým tradičním útočným způsobem, kriminalizací opozice. Sílící opozici označil opět za podporovatele terorismu, k nimž řadí nejen kurdskou PKK, ale i prokurdskou parlamentní stranu HDP a od loňského puče také tzv. gülenovce, islamistické uskupení původně podporované, oslavované a prorostlé do jeho vlastní státostrany. Prorostlé natolik, že Erdoğanova policie stále zatýká nové a nové „gülenovce“, nedávno se dokonce gülenovci vyklubali ze svou bratrů ministra spravedlnosti samozřejmě působících jako soudci.

Zatím je předčasné se domnívat, že by Kılıçdaroğlu mohl sjednotit opozici, nebo se dokonce postavit Erdoğanovi v prezidentských volbách v roce 2019. (Ostatně sám už kandidaturu vyloučil s odůvodněním, že prezident musí být nestranický.) Erdoğan má samozřejmě na umlčení jakéhokoli nesouhlasu v rukou veškeré mocenské prostředky včetně poslušné hlasovací mašinérie v parlamentu.Ukázala to už jenom změna jednacího řádu parlamentu, touto mašinérii odhlasovaná, jež omezuje možnost vystupování opozice.
Pochod za spravedlnost je však dosud nejmasovějším vyjádřením odporu vůči Erdoğanově diktatuře. Přidá-li se k němu ještě nedávno ohlášený pochod proti teroru, CHP bude na své pozici dále pracovat a vznikne-li nová pravicová strana vedená lidmi vyloučenými z nacionalistické strany MHP Erdoğanových přitakávačů, pak při zachování alespoň toho posledního zdání demokracie, relativně svobodných voleb jistá šance na odstranění diktátora demokratickou cestou existuje.

Erdoğanova voličská základna totiž eroduje. Ukázalo to právě referendum, jímž chtěl Erdoğan stvrdit svoji absolutní moc. Lidé už mají Erdoğana dost. 17 ze 30 velkoměst hlasovalo proti zavedení prezidentského systému, stejně jako 60% prvovoličů. Z voličů Erdoğanovy státostrany to bylo až 12%. Naopak opoziční pochod za spravedlnost podpořilo 60% dotázaných, mezi nimi bylo 35% voličů AKP. Erdoğanovi velice záleží na průzkumech voličských nálad, vždycky šermoval tzv. vůlí národa. Současná situace však naznačuje, že už mu víc než utužování policejního režimu, šíření strachu a nejistoty mezi obyvatelstvem nezbývá. Podle podpory Erdoğana v Turecku a Putina v Rusku nám Turecko vychází jednoznačně evropštěji. I proto může Erdoğanův zahraničně politický neoosmanismus vyvolávat spíš úsměv, zatímco z Putinova sovětského revanšismu jde mráz po zádech.