Nemocný muž na Bosporu, jak se říkalo Osmanské říši od 19. století, kdy správu jeho oblřímího státního dluhu převzaly evropské mocnosti, zemřel na konci 1. světové války v říjnu 1918. Pozůstalí, vítězné velmoci se pak v roce 1920 rozdělily o dědictví, zbytek území po druhdy nejmocnější říši Starého světa. Jejímu sultánovi vykázaly vyprahlé pláně centrální Anatolie bez přístupu k moři. Řecku pak daly volnou ruku k invazi na tureckou pevninu s k historické odplatě za porážku Byzance. Samy si prsty pálit nechtěly.
Situaci změnil ozbrojený odpor Turků pod vedením generála Mustafy Kemala, později prvního tureckého prezidenta Kemala Atatürka. Řekové byli poraženi, vyhnáni z Anatólie a velmoci přijaly požadavky vítězné strany na revizi původního dělení poražené říše. Mustafa Kemal byl realista, chtěl ubránit jen národní území, nedělal si a proti mocnostem ani nemohl dělat nároky na jiná teritoria. Ztratil tak na ropu bohaté okolí Mosulu v severním Iráku, zároveň však musel provést výměnu obyvatelstva s Řeckem, kdy z Istanbulu a Anatólie odešlo mnohonásobně víc Řeků, než bylo přesunuto Turků z Řecka.
V Lausanne v roce 1923 získalo Turecko zpět Istanbul s úžinami Bosporem a Dardanelami, jeho evropské předpolí a celou pevninskou Anatolii. K ní přilehlé egejské ostrovy zůstaly Řecku.


Bylo to velké vítězství ve srovnání s tristním stavem po válečné porážce. Mustafa Kemal se řídil heslem Mír v zemi, mír ve světě, dnes bychom to nazvali politikou nulových konfliktů. Od té doby, ale počátky lze možná vystopovat možná už od ústupu Osmanů po druhé porážce u Vídně, se Turkům zaryl pod kůži syndrom rozpadu země.
Přechod od náboženské, muslimské k etnické, turecké identitě, kterou razil Atatürk, aby uhájil nový stát, poprvé zpochybnila Kurdská strana pracujících v osmdesátých letech 20. století. Řekněme si otevřeně že ozbrojené prosazování kurdské identity, vnášení konfliktu do členské země NATO se tehdy hodilo Sovětskému svazu. Tehdy se „nedělitelná celistvost“ země stala mantrou, kolem níž se sjednotila většina obyvatelstva. Obava z nového rozpadu účinně působila. Proti sovětské hrozbě byla země od roku 1952 členem NATO, kurdská partyzánská organizace PKK byla uznána Západem za teroristickou a USA jako hlavní dodavatel zbraní Turecku pomáhaly turecké armádě s partyzány bojovat i sdílením zpravodajských informací.
Sovětský Svaz ve své původní imperialistické podobě se však rozpadl a to mělo postupný vliv i na změnu charakteru nejen kurdské iredenty, ale i změnu politických poměrů v Turecku. Na začátku tisíciletí se k moci v Turecku volbami vyšvihl čím dál tím otevřenější islamista Recep Tayyip Erdoğan. Ten v zahraniční politice zrovna nenavázal na Atatürkovu realistickou politiku nulových konfliktů. Začal se spíš zabývat fantaziemi o znovuzískání regionálního vlivu à la Osmanská říše. I dosud nedotknutelnou lausannskou smlouvu jako symbol Atatürkova vítězství nad velmocemi, začal otevřeně kritizovat. Bral si na mušku i odtržení egejských ostrovů přiléhajících k anatolské pevnině. Na druhé straně Kurdové už přestali usilovat o vlastní stát a začali se spíš soustřeďovat na uznání etnické a kulturní identity. Nerealistický požadavek etnické autonomie pak vystřídaly spíš snahy o decentralizaci země, které odpovídaly celkovým snahám liberální turecké opozice o demokratizaci. Za demokratickou fasádou držela v Turecku faktickou moc armáda, která střežila sekulární charakter země.
Erdoğan, pravda, vliv armády odstranil. Byla to jedna z podmínek přibližování k EU. Erdoğan to však učinil jen proto, aby veškerou moc uchopil do vlastních rukou. Těch, kteří mu zinscenovanými procesy pomáhali armádní moc potlačit, Gülenovo hnutí Hizmet pak jako nebezpečné protivníky začal zejména po údajném puči v roce 2016 tvrdě pronásledovat.
Na tuhém centralismu se nic nezměnilo. Jen jsou teď všude lidé z Erdoğanovy islamistické partaje. Částečně ústupky kurdským požadavkům, taktické pokusy o řešení neuralgického konfliktu s Kurdy jednáním, které vypadaly velmi nadějně, brzy s využitím údajného puče zaměnil Erdoğan za tvrdé represe proti zvolené kurdské reprezentaci.
Zjevně nahlédl, že turecký nacionalismus podepřený islámem a syndrom rozpadu mu moc upevní více než vyrovnání s Kurdy, nota bene, když Kurdové jsou koneckonců také sunnitští muslimové a lze je na této bázi úspěšně rozdělit.
Kurdskou autonomii v severním Iráku zdědil a byla pro něj ekonomicky výhodná. Proto se s ní spokojil až do chvíle, kdy se iráčtí Kurdové v referendu vyslovili pro nezávislost (mimochodem ne všechny jejich politické frakce).
Naproti tomu sebevědomí syrských Kurdů, jejich politická spřízněnost s PKK a souvislé autonomní kurdské území podél tureckých hranic jsou Erdoğanovi trnem v oku. Vnitropoliticky mu opět pomáhá syndrom rozpadu země. Přitom tzv. Islámský stát a jiné teroristické islamistické organizace na tureckých hranicích mu nevadily, koneckonců sám je islamista, dodávky zbraní syrské islamistické opozici tureckou tajnou službou jsou zdokumentovány. Jakmile však Kurdové s americkou pomocí získali lví podíl na porážce tzv. islámského státu v Sýrii a svoji pozici upevnili, zostřil svoji válečnou rétoriku. Náhle začal prosazovat třicetikilometrový sanitní kordón podél tureckých hranic a pod záminkou boje proti „terorismu“ vpadl už podruhé na syrské území. Že to není jen „boj proti terorismu“, ale spíš snaha urvat díl kořisti v Sýrii a prosadit regionální mocenský vliv, už si cvrlikají vrabci na střeše. Vnitropoliticky pak snadno zneužívá syndrom rozpadu. Ani opozice, kromě potlačené kurdské, se proti otevřené agresi turecké armády a popření principů Atatürkovy zahraniční politiky neodváží protestovat. Mohli by být obviněni z podpory „terorismu“. A koneckonců ve všech dřímá turecký nacionalismus a přesvědčení o turecké velikosti. Celý svět přece vždycky házel Turecku klacky pod nohy. V tom se shodnou erdoğanovci i levicová opozice.