Sýrie je fakticky rozdělená na čtyři zóny. Režimní pod kuratelou Ruska, kurdskou pod ochranou Američanů, povstaleckou ovládanou džihádistickými skupinami a zónu okupovanou Tureckem.
Teritoriálně se jedná o západní část země až k řece Eufratu protékající prostředkem Sýrie, kterou ovládá režim Bašára Asada, oblast na východ od Eufratu fakticky ovládanou Kurdy ve spolupráci s místními Araby, provincii Idlíb přiléhající k západní části hranic s Tureckem, kde se má podle dohody s Ruskem Turecko snažit získat kontrolu nad vládnoucími džihádistickými skupinami, a konečně Turky de facto anektované severozápadní příhraničí. Tam už Turci v podstatě zavádějí vlastní správu.


Asadův režim, který drží na nohou Rusko se svými základnami, by rád dobyl Idlíb, jenž je vlastně vklíněn do jím ovládané západní části země, tamější džihádisté bezprostředně ohrožují ruské základny na pobřeží a přetínají přímé spojení Damašku, sídla režimu s druhdy nejvýznamnějším obchodním střediskem Sýrie, Aleppem (Halabem) dobytým režimem v roce 2016. Režim by byl schopen v zájmu ovládnutí Idlíbu enklávu utopit v krvi, Rusko by mu poskytlo leteckou podporu, je to však neprůchodné nejen politicky, ale do značné míry to naráží i na taktického ruského „spojence“ Turecko. Nová uprchlická vlna by především postihla je, ale ani Evropa by se jí nevyhnula.
Turecký Erdoğan se s Asadovým režimem, proti němuž vyzbojoval islamistickou opozici, smířit nehodlá. Jejich vzájemnému střetu musí Rusko za každou cenu zabránit. Sunnitskému Erdoğanovu režimu v Turecku, i když v menší míře než Kurdy ovládané území na východ cd Eufratu, je proti srsti i přítomnost šíítských íránských milicí bojujících na straně režimní armády. Že by se v zájmu sjednocení Sýrie pod Asadovým režimem dobrovolně vzdalo „svého“ anektovaného území v příhraničí, lze těžko předpokládat. Naopak Erdoğan stále pošilhává i po Kurdy ovládaných územích podél hranic Turecka na východ od Eufratu.
Ani tam se nelze domnívat, že by se Kurdové, minimálně bez ziskuí široké autonomie, vydali napospas Asadovu režimu.
Rusko tedy vede jednání s Iránem a Tureckem o ukončení občanské války v Sýrii, všichni aktéři jsou si v tom ve skutečnosti navzájem překážkou. Rusko by nejraději nastolilo v Sýrii ruský mír pod Asadovým režimem. To však zůstává v oblasti snů. Navíc syrské tažení, které mělo posílit Putinovu domácí popularitu, už tento účel nesplňuje.
Konec války v Sýrii je v nedohlednu, ledaže se nakonec dohodnou zainteresované velmoci, především Rusko a USA. A to bude těžké, pokud bude existovat pro Západ nepřijatelný Asadův režim. Ve hře jsou samozřejmě i choutky Turecka a Íránu, jež budou muset hlavní aktéři zkrotit.
Mimo Sýrii žije zhruba šest miliónů uprchlíků. Mezi nimi bezprizorné děti v otřesných podmínkách uprchlických táborů v Řecku. Tam je třeba pomáhat, a to nejen z důvodů lidskosti, ale také solidarity s unijním spojencem. Těchto dětí je třeba se ujmout v Evropě, populistické výmluvy, že se mají stavět školy a nemocnice v zemi, kde válka ještě neskončila a její část ovládá našimi spojenci neuznávaný režim, který byl příčinou tamější občanské války, mohou působit jen na někoho, kdo je v zajetí strachu z imaginárních uprchlíků. Jestliže tyto děti žijí v uprchlických táborech v Evropě, je pak zcela „mimo mísu“ tvrdit, že Asadův režim nepovoluje adopci dětí do zahraničí.