Dohromady se to jmenuje Turecká republika, druhdy věrný spojenec Západu, dnes ovlivněná obsesivní nedůvěrou svého vládce Erdoğana k USA (u Trumpa se zas tak není čemu divit). Kdysi jí za oponou vládla sekulární armáda, dnes čím dál tím otevřeněji Erdoğanova rodina.

Od loňského roku, kdy se Erdoğan nechal podruhé zvolit prezidentem své nové prezidentské republiky, se postupně rýsuje nástupnický scénář. Nejdůležitější posty ve vládě zaujal Erdoğanův zeť Vedat Albayrak. Vládne financím, hospodářství, průmyslu včetně obranného a má důležité slovo v armádních záležitostech. Syn Bilal zase ovládá všeobjímající vzdělávací nadaci, čili jeden z hlavních indoktrinačních nástrojů. Vládnoucí dynastie se zdá býti zajištěna.
Ovšem tchánovo a zeťovo ekonomické diletantství, do značné míry i ideologická předpojatost se významně podepsaly na ekonomické krizi, která v kupodivu stále ještě relativně svobodných volbách, tentokrát komunálních vynesla do čela Istanbulu, Ankary a dalších nejdůležitějších krajských měst rozvinutého západu země, ale i kurdského východu a jihovýchodu opoziční kandidáty.
Opratě samozřejmě nadále drží v rukou sultánova famílie. To, co náš svět momentálně nejvíc zajímá, turecké koketování s Ruskem a hra na důležitou velmoc, je stále dílem vládnoucí rodiny a její kamarilly. Neoimperiální chiméry sice více méně vyšuměly, pod záminkou zajištění bezpečnosti jižních hranic před Kurdy se dosud pošilhává po ukrojení vlastního územního krajíce z rozhárané Sýrie. Je otázka, nakolik turecká okupace severozápadního cípu Sýrie kolem města Afrin až ke břehům Eufratu podél konvenuje Rusku, o Asadově režimu, který za pomoci ruských zbraní obnovil vládu nad jihozápadní polovinou syrského území, ani nemluvě. Na území východně od Eufratu byl Erdoğan nucen přistoupit k určitému narovnání s USA podporujícímm kurdsko-arabskou koalici jako pozemního vítěze nad tzv. Islámským státem. Takže se možná i americký velvyslanec v Turecku dočká po dlouhém čekání i na předání pověřovacích listin sultánovi.
Taková je bohužel stále turecká zahraničně politická realita. Naopak uvnitř se se ztrátě komunální dominance Erdoğanovy islamistické partaje začínají klubat určité výhonky institucionálního odporu. Jeden teď vzešel z odmítnutí jedenácti krajských advokátních komor zúčastnit se zahájení nového justičního roku pod Erdoğanovou taktovkou v jeho okázalém ankarském paláci. Odůvodnění: advokátní komory jedenácti opozičních krajů včetně Istanbulu a Ankary se nehodlají účastnit sultánovy šarády, která jen potvrzuje nadvládu exekutivy nad soudnictvím. Poněkud odvážné gesto, leč možná ukazuje, že v Turecku se snad začíná blýskat na lepší časy. Tomu by jistě napomohl i očekávaná eroze vládní partaje a vznik nových politických subjektů. Nejvíc se v této souvilosti hovoří o nové straně pod vedením bývalého ministra pro evropské záležitosti Aliho Babacana.
Ve srovnání s autokraciemi na severu a východě se Turecko jeví jako hybrid, kde stále vzdělanější populace pomalu dává znát, že Erdoğanova autokracie a všudypřítomná korupce ji čím dál tím více vadí. Turecko není jako putinské Rusko, kde snahu Moskvanů o postavení několika opozičních kandidátů v komunálních volbách utápí režim v brutálním násilí, natož etnicky spřízněný Ázerbájdžán s loutkovou opozicí či dokonce Uzbekistán, kde se sice diktátorovy dcery nepotatily, ale po jeho smrti vzešel nový komunistický pohrobek. Atatürkovo dědictví ve formě sekulární a vzdělané populace se islamistům nepodařilo zlikvidovat.