To jsou slova penzionovaného tureckého generála. Dodejme k nim: bez dovolení Putina. Lze je doplnit vyjádřením tureckého ministra obrany v souvislosti s posledním tureckými ztrátami v Idlíbu, Armáda Asadova režimu prý zaútočila na turecké pozice i přes dohodu s Ruskem. Tato slova ukazují na rostoucí pnutí mezi Tureckem a Ruskem.
Asadova soldateska zabila 33 tureckých vojáků. Turci hovoří o „zneškodnění“ blíže neurčeného počtu nepřátel. Asad je ruská loutka, bezohledné bombardování zbytků povstaleckého území s podporou ruského letectva má za cíl obnovit kontrolu jeho režimu a tedy Ruska nad celou Sýrii.


Zatím jim v tom brání Erdoğanovo Turecko, které podporuje islamistické povstalce v Idlíbu a okupuje část syrského území.Takzvané dohody o zónách neútočení a tureckých kontrolních stanovištích Asad a tudíž Rusko neberou v úvahu. Turecko Asada nadále neuznává, s Ruskem se navzájem obviňuje. Děje se to v rukavičkách, dikce vůči Putinovi je opatrnější než vůči Západu, leč střetnutí obou imperialistických rivalů se dalo očekávat.
Putin má v téhle situaci samozřejmě navrch, Erdoğan v Sýrii využil příležitosti k ukájení svých imperiálních choutek. Hluboká ekonomická krize, kterou sám způsobil, a slábnoucí politická pozice doma ho přiměly k vojenskému dobrodružství.Pozornost domácího obyvatelstva hodlal obrátit od krize proti kurdským ”teroristům”. Tato taktika už se mu několikrát osvědčila.Teď ale proti Turkům stojí Asadovo vojsko tedy de facto Rusko. Počet zabitých tureckých vojáků během asadovských útoků v idlibu už dosáhl počtu třiapadesát. Erdogan vysílá proti Asadové armádě do Idlíbu posily a je už vlastně s Asadem v potažmo s Ruskem v regulérní válce.
Jelikož jedním z důvodů Erdoğanovy invaze do Sýrie by i tlak na řešení otázky syrských uprchlíků, které sice původně do Turecka sám zval, teď mu ale v důsledku zhoršující se ekonomické situace začali přerůstat přes hlavu, stalo se záminkou jeho invaze i vysídlení běženců do okupovaných oblastí.
Jeho plány přirozeně narazily na Rusko. To chce Sýrii celou, ne se o ní dělit s Tureckem. Erdoğan si to samozřejmě odmítá přiznat, ale jeho vnitropolitickou pozici další mrtví turečtí vojáci v nesmyslném imperiálním dobrodružství to neposílí. Tady už si nevystačí s tažením proti “terorizmu”. Opozice žádá svolání mimořádného zasedání parlamentu. Erdoğanova islamistická partaj a její krajně nacionalističtí spojenci v něm mají většinu, takže se to opozici nespíš nepodaří.
Erdoğan narazil na toho, s kým se chtěl spřáhnout proti Západu a o němž si myslel, že bude tolerovat jeho výboje. Je zkrátka slabší hráč. Putin je silnější a nejspíš dosáhne svého. Bude muset ale velice manévrovat, aby kvůli Sýrii, kterou už ostatně de factzo ovládal i před válkou, nepřišel o cenný výdobytek své snahy rozvracet demokratický svět – o Turecko. Dokud se v Turecku bude držet u moci Edoğan, může se mu to dařit. Ostatně Turecko už si pojistil vytvořením jeho závislosti na ruských energetických surovinách, hospodářským a vojenským pronikáním.
Erdoğan sice chodí kolem Putina po špičkách, zuřivost nad svojí slabostí si ale pokouší opět vylévat na Evropské Unii. Otevírá hranice a exodus syrských uprchlíků jako důsledek ruského ničení Sýrie se snaží přenést na její bedra. Tady si Putin může mnout ruce. V tomhle je Erdoğan mouřenín za všechny devízy. Jen si nesmí moc vyskakovat.
Nicméně Turecko není Rusko. Erdoğan resp. jeho islamistická vládnoucí partaj mají doma nesrovnatelně menší podporu než Putin a hospodářská krize ji ještě zhoršuje. Volby jsou v Turecku stále ještě i přes veškerou ostrakizaci opozice relativně svobodné. Ty loňské komunální poprvé skončily Erdoğanovou faktickou porážkou. Už ani pokus o jejich zmanipulování v Istanbulu mu nevyšel.
Právě tyto volby ukázaly, že naděje na změnu v Turecku ještě nezemřela.