Listopad 1989 a s ním spojená sametová revoluce uvolňující cestování vytvořily zcela novou krajanskou komunitu v zahraničí. Čechům se otevřely hranice včetně možnosti přesídlení do ciziny, aniž by tím přišli o své občanství a aniž by museli jakkoliv jinak přetrhat vazby se svou vlastí. Jsou na ni naopak stále patřičně hrdí.

Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, jelikož jsem část života v zahraničí prožil – v Belgii, ve Velké Británii… A na ministerstvu zahraničí je komunikace s našimi krajany jednou z těch praktických věcí, na které klademe velký důraz. S krajany jsme v každodenním kontaktu, minimálně skrze ambasády, snažíme se jim co nejvíce pomáhat – ať už s problémy na místě, nebo s každodenním kontaktem s Českem. Vidíme, že své děti učí česky, že pravidelně navštěvují svou domovinu a že se mnozí z nich chtějí jednou vrátit natrvalo. To je také důvod, proč chtějí mít vliv na to, kam naše společnost a země směřuje, proto chtějí volit.

Aktuálně mohou volit jen na našich ambasádách a generálních konzulátech. Zní to sice hezky, ale realita je taková, že do volební místnosti to mají i tisíce kilometrů. Uvedu dva příklady za všechny:
1) Z Wellingtonu na Novém Zélandu, kde žije velká česká komunita, je to do Sydney, kde je náš konzulát, 2200 km. Let trvá dvě a půl hodiny a zpáteční letenka v průměru 17 500 Kč.
2) Ze Seattlu na západním pobřeží USA je to do Los Angeles, kde je náš konzulát, 2000 km. Autem je to 21 hodin jízdy, letadlem je to dvě a půl hodiny. Minimální cena letenky – zhruba 4 500 Kč.

Upřímně, kdo z nás doma by kvůli volbám takové časově i finančně nákladné cestovní martyrium podstoupil? Málokdo. Jde přitom o jedno ze základních demokratických práv našich občanů.

Žijeme navíc v době, kdy technické řešení na tento problém existuje a řada zemí ho už využívá. Můžeme hledat vlastní cestu, ale také se můžeme inspirovat za našimi hranicemi.

Dobře fungující systém korespondenčního hlasování pro občany v zahraničí má dnes např. Rakousko. Svůj hlas zkrátka lidé pošlou poštou. Je to velmi podobný systém, jaký připravila i česká vláda (ministerstvo vnitra společně s ministerstvem zahraničí). Zaslané hlasy se nedají jen tak „hacknout“ nebo přepsat, jejich počet se dá navíc dobře zkontrolovat.

Téma korespondenční volby se u nás znovu rozhořelo v reakci na americké prezidentské volby. Nepůjdeme zatím tak daleko, že by poštou hlasovali i lidé v tuzemsku. Do nejbližší volební místnosti to koneckonců nemáme daleko, v případě potřeby je možné odvolit i z auta nebo z domova. Možnost zaslat svůj hlas poštou by se u nás týkala jen Čechů, kteří by byli v době voleb v zahraničí.

Mrzí mne, že se u nás často ozývají hlasy kritizující nezájem chodit k volbám. Přitom si ale nevážíme těch, kteří by volit chtěli, ale odradí je hodiny na cestách a utracené tisícovky korun. Čeští občané v zahraničí si korespondenční volbu po 31 letech od Sametové revoluce zaslouží, pokud chtějí volit, nezapomněli, odkud pocházejí. Řada z nich navíc dělá Česku v zahraničí více než dobré jméno. Pojďme jim umožnit volit.