Občas je tou nejelegantnější odpovědí na otázku otázka jiná. V případě brexitu se to přímo nabízí. Skutečně někdo ztratil Británii? Neztratili se spíš Britové sami? Nebo spíš uvěřili politikům, kteří se záměrně soustředili na výhru a populistické výroky a dlouhodobý zájem Británie nechali stranou?

Brexit je vyvrcholením cesty, po níž šla Velká Británie již delší dobu či možná dokonce od samotného počátku svého členství v EU. Britové byli vždy velmi opatrní až skeptičtí, pokud šlo o míru integrace, její rychlost a hloubku. K projektu se připojili až v jeho průběhu, soustředili se na výjimky a rabaty spíše než na společné evropské přínosy. Jako vyjednávací taktiku často volili vyhrožování vety a souhlas s hlubší integrací byl mnohdy podmíněn dalšími a dalšími výjimkami. Ostatně své první referendum o setrvání v EU absolvovali Britové již v roce 1975, dva roky po svém vstupu do EU.

To, že Britové po svém dlouholetém a pro sebe i EU úspěšném balancování na hraně nakonec uklouzli a spadli do (pro)pasti brexitu, bylo způsobeno několika faktory. Málo z nich má svůj základ v reálném fungování EU. Velká část nespokojenosti Britů s EU vychází z vnitropolitické situace Velké Británie, zejména v rozpoložení, v němž se nachází Konzervativní strana. Svou roli sehrála také vlivná britská média, která dala Evropě většinu euromýtů, jako je například příběh o zahnutých banánech. Mnohé z nich zaznívají nejen ve Velké Británii, ale i u nás.

V posledních letech v Evropě všeobecně rostou kritické nálady vůči institucím a etablovaným politickým stranám. Složité fungování EU, kterému je často těžké porozumět, využívají nejrůznější populisté a nacionalisté. Ti se neohlížejí na skutečné zájmy své země a soustředí se na to, jak vytěžit krátkodobý politický zisk a využít strachu lidí ve svůj prospěch v příštích volbách. Mediální prostředí se také mění. Nákladný a časově náročný analytický přístup mizí a nahrazuje ho zjednodušené zpravodajství typu „ten si myslí to a ten zase ono“, které pouze podporuje konfrontační formu veřejné debaty.

Vyhlásit referendum v době série závažných krizí, jimž Evropa v poslední době čelí, nebylo z pohledu politika, který chtěl Británii v EU udržet, šťastné rozhodnutí. David Cameron byl navíc po celou svou politickou kariéru velkým kritikem Evropské unie, který se měl rázem změnit v jejího nadšeného zastánce a během pár měsíců kampaně před referendem přesvědčit voliče o nutnosti v Unii setrvat. Jeho snažení by tak mohlo být námětem pro některé z absurdních dramat Václava Havla.

Toto moje hodnocení však neznamená, že brexit je pouze záležitostí Britů, naopak. Některé jeho příčiny jsou symptomem vývoje, který sledujeme i na kontinentu. Pokud na tyto signály nebudeme reagovat, můžeme i my přijít o Evropskou unii. Přes všechny její nedostatky by to pro nás mělo fatální důsledky. Musíme dát jasně najevo, že pro naši budoucnost není lepší alternativa než spolupracující Evropa. Evropa, která spolupracuje navzdory hranicím, jež ji v minulosti dlouhou dobu rozdělovaly.