Červen tohoto roku přinesl Evropské unii jednu zásadní změnu. Až do tohoto data totiž její členské státy vždy hledaly řešení výzev, s nimiž zápolily, ve společném unijním rámci. Tentokrát poprvé se jeden z nich rozhodl, že společný projekt opustí.

Odhlédněme od faktu, že propagátoři vystoupení slibovali voličům, že odchod bude znamenat opuštění pouze těch částí evropské spolupráce, které jsou podle jejich názoru příliš svazující či nevýhodné, neboť ani oni si netroufli tvrdit, že by Britové měli odejít např. z evropského vnitřního trhu. I jejich záměrem tedy byl vlastně jen částečný odchod. To už dnes není důležité. Rozhodnutí padlo a mělo by být respektováno, byť při racionálním a realistickém hodnocení nic moc dobrého nepřináší ani jedné straně. Britové se musí poprat se svým překvapením, jak se to vlastně rozhodli, i s tím, že na toto rozhodnutí nebyli připraveni. Evropská unie se zase musí vyrovnat s tím, že do budoucna již neplatí, že společná loď se během plavby neopouští, a ujasnit si, kam vlastně chce do budoucna plout.

Je zřejmé, že samotný brexit i způsob, jak k němu Britové dospěli, je přes zjevnou specifičnost tohoto ostrovního státu spíše symptomem, než příčinou stavu, v němž se současná Unie nachází. Řada krizí počínaje tou finanční, kterou následovaly dluhové problémy eurozóny, válka v Sýrii, rusko-ukrajinský konflikt, teroristická hrozba a především migrační a uprchlická krize, oslabily to nejdůležitější, na čem stojí každý demokratický politický projekt - důvěru občanů v jeho schopnost řešit zásadní problémy, s nimiž se potýkají. Právě posílení důvěry Evropanů v integrační projekt je klíčovým úkolem politiků sedmadvacítky.

Prvním významným krokem v tomto procesu byl evropský summit, který se konal v polovině září v Bratislavě. Toto setkání bylo ve srovnání s jinými unijními setkáními na nejvyšší úrovni minimálně ve dvou ohledech. Zaprvé pozvánku na summit nedostala ministerská předsedkyně Spojeného království. Jednalo se tedy vlastně o simulaci již pobrexitového uspořádání. Zadruhé hlavním cílem setkání bylo poskytnout předsedům vlád prostor pro otevřenou politickou diskusi. Jeho výsledkem nebyly tudíž tradiční závěry, ale mnohem neformálnější politická dohoda o dalších krocích, které by Evropská unie měla v několika následujících měsících učinit.

V Bratislavě se státníci pokusili o kritickou diagnózu současného stavu Unie. Zároveň se shodli na konkrétních opatřeních, která by měla, budou-li řádně implementována, opět přiblížit Unii jejím občanům, učinit ji srozumitelnější a zvýšit její akceschopnost tam, kde je to skutečně potřeba. Podle dohody by se Unie do budoucna měla zaměřit na oblasti, ve kterých přináší skutečnou přidanou hodnotu a v nichž občané její silnou roli očekávají. Unie by pro nás měla být zárukou bezpečí a hospodářské prosperity. Její činnost by se proto měla soustředit do oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti a na podporu hospodářského a sociálního rozvoje.

Na základě dohody z Bratislavy bychom měli v následujících měsících urychleně přijmout opatření vedoucí mimo jiné k definitivnímu zajištění plné kontroly vnějších hranic Unie a plnému zprovoznění společné pohraniční stráže, zlepšení spolupráce tajných služeb, prohloubení obranné spolupráce či pokroku v dobudování jednotného trhu, aktivní obchodní politice a podpoře investic.

Výsledky bratislavského summitu

Ovšem tím nejvýznamnějším výsledkem summitu nejsou jednotlivá naplánovaná opatření, ale vyjádření vůle všech 27 členských států pokračovat v evropské integraci. Tato shoda je potvrzením, že tyto státy považují současný model evropské integrace za ten nejlepším způsob spolupráce národů na našem kontinentu, a současně vychází z uvědomění, že mnohým dnešním výzvám, jakými jsou například terorismus, nelegální migrace či negativní dopady globalizace, nemohou jednotlivé národní státy čelit osamoceně.

Všechna zmíněná opatření by měla přispět k udržení a posílení jednoty Evropské unie ve chvíli, kdy ji opouští jeden z jejích významných členů. Pro Českou republiku - středně velký stát v centru Evropy se silným exportním zaměřením - je právě evropská jednota, a tedy i fungující spolupráce v rámci Evropské unie klíčovým zájmem, coby záruka stability a prosperity. I proto dnes říkáme, že v blízké budoucnosti potřebujeme provádět pragmatické kroky, které obnoví důvěru v integrační proces, nikoli snít v současnosti neuskutečnitelné super-integrační sny či naopak tvrdit, že Unii posílíme tím, že se navrátíme k mezivládnímu rozhodování. Naším problémem dnes není nedostatečný právní rámec, ale otřesená důvěra v to, že jdeme správným směrem, a někdy i malá odvaha využít prostor, který nám nabízí současný integrační rámec.

K tomu, abychom při naplňování našich plánů úspěšní potřebujeme souhru členských zemí a unijních institucí. Je jasné, že integrační proces se bez silných institucí neobejde. Stejně tak je jasné, že unijní instituce musí jednat způsobem, který podporuje jednotu Unie. Ta bude dobře fungovat pouze tehdy, když jednotliví aktéři budou plnit role, které jsou jim stanoveny zakládajícími smlouvami. Klíčová je v tomto ohledu především Evropská komise, která musí hrát roli nezávislého prostředníka mezi zájmy členských států a nikoliv prohlubovat příkopy napříč Evropou a snažit se Unii politicky řídit. Musí být institucí, která pracuje pro všechny členské země, pomáhá naplňovat jejich dohody a současně důsledně dohlíží na to, aby členské státy ctily primární právo a plnily své povinnosti.

Někteří namítají, že proces, který jsme zahájili v Bratislavě, je málo ambiciózní a zahrnuje jen samé malé kroky. Je příznačné, že se na tomto hodnocení shodují politici, jejichž představy o směřování Unie se velmi výrazně liší. Dohoda z Bratislavy je skutečně spíše evolucí, nežli revolucí, což je však za současné situace nejlepší možný postup. Evropský dům totiž nemusíme bourat od základů, pokud do něj střechou zatéká. Mnoho věcí v Unii funguje dobře a jejich zpochybňování by nás ekonomicky i politicky velmi poznamenalo.

Úspěšnost bratislavského summitu budeme posuzovat až ve světle toho, jak budeme úspěšní v naplňování politické dohody, která na něm byla uzavřena. Pokud jednotlivé závazky z Bratislavy realizujeme, významně podpoříme cestu k Unii, která řeší skutečné problémy svých občanů, koná právě tam, kde spojené síly 27 členských států mohou dosáhnout nejlepších výsledků, a současně nezasahuje do jejich životů Evropanů nad nezbytnou míru. V takovém případě si historie bude bratislavský summit pamatovat jako moment, kdy jednotná Evropy znovu začala dýchat.