Dvojí kvalita je v současné době bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat a je jen dobře, že se věci daly konečně do pohybu.
Opatření vlády k zabránění dvojí kvality potravin považuji za jednoznačně pozitivní posun směrem k ochraně oprávněných zájmů spotřebitele. Ale čelíme velkému tlaku, aby se celá věc zasekla na půli cesty.

Poté, co v dubnu Evropský parlament schválil novou směrnici o ochraně spotřebitele, to totiž vypadalo, že vše zůstane při starém. Směrnice sice poprvé uznala, že problém dvojí kvality existuje, přesto se ale nedala ani při nejlepší vůli označit za vítězství. Při hlasování se jasně ukázala síla lobbingu evropských výrobců potravin. K „vykastrování“ směrnice přitom napomohla i jistá lhostejnost zákonodárců z takzvaných starých zemí, jejichž žaludkům je úplně lhostejné, že státy na východ od německých hranic jsou pomyslným odpadkovým košem Evropy.

Potravinové koncerny se zaklínají tím, že se snaží pouze vyhovět lokálním specifickým chutím zákazníků. Skutečně ale český spotřebitel touží po oblíbené limonádě s umělým sladidlem místo pravého cukru nebo po lískooříškové pomazánce, ve které je mnohem méně oříšků? Či je snad dokonce takovým milovníkem strojově odděleného kuřecího masa takzvaného kuřecího separátu, že ho musí mít ve všem? Jak jinak si vysvětlit případ, kdy dánský výrobce v takřka identické plechovce nabídl svým německým zákazníkům lunchmeat vyrobený výhradně z vepřového masa, zatímco čeští zákazníci si mohli pochutnat na hmotě tvořené téměř 40 procenty separátu. A někdy v porovnání třeba s Německem či Rakouskem ještě za vyšší cenu.

Z toho, že se na českém trhu prodávají šunty a nejde pouze o potraviny, ale například i o prací prášky nebo kosmetiku, jsou pak často obviňovány obchodní řetězce. Proti takovému tvrzení se však musím důrazně ohradit. Není v zájmu žádného obchodníka, aby takto klamal své zákazníky. Viníka musíme hledat jinde. Jsou to známé západní značky, které si takto zahrávají s důvěrou spotřebitelů.

Zákazník přitom ani nemá možnost srovnání, protože tyto západní potravinářské koncerny neumožňují obchodníkům nakoupit v zahraničí kvalitnější verzi potraviny, ale musí vzít tu, která je údajně přizpůsobená našim jazýčkům. Věřím, že by mělo být možné dát na pult obě verze zboží, ať si zákazník vybere.

Když nám Brusel s dvojí kvalitou nepomohl, musíme si pomoci sami. Možná i díky kampani před volbami do Evropského parlamentu
se z dvojí kvality potravin stalo velké téma české politiky a za své ho přijali všichni volební lídři. Přivítal jsem proto aktivitu předsedy vlády Andreje Babiše, ministra zemědělství Miroslava Tomana a ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka, která již přinesla první výsledky. Zlepšit ochranu českých zákazníků si kladou za cíl dvě novely ministerstev průmyslu a obchodu a ministerstva zemědělství, které schválila vláda a nyní je dostanou na stůl poslanci. Konkrétně jde o to, že potraviny a další zboží budou muset mít v budoucnu odlišné obaly, pokud budou mít jiné složení a kvalitu než v ostatních zemích EU.

Ano, je pravda, že díky této legislativě přestane být zákazník klamán. Přesto toto řešení považuji za polovičaté a skutečný problém to neřeší. Místo toho, aby se výrobce „zastyděl“ a změnil recepturu, stačí mu změnit obal. Vyjde to levněji a může pokračovat dál v zavedené praxi. Kvůli pozměněnému obalu již nebudou kvalitní a méně kvalitní potraviny zaměnitelné, ale pro českého zákazníka to příliš neřeší. Stále bude mít na talíři horší kvalitu než spotřebitel na západ od našich hranic. Pouze už nebude moci říct, že byl podveden.

Problematická však z mého pohledu není pouze polovičatost vládou navrženého řešení. Negativně vnímám také to, na koho cílí až 50milionové sankce, které mohou být uloženy v případě porušení zákona. Místo výrobců a distributorů, kteří jsou viníky, by měli pokutu paradoxně platit obchodníci, kteří složení produktu nemohou ovlivnit, a není ani v jejich silách ohlídat, jestli se náhodou někde jinde v Evropě neprodává zaměnitelný výrobek s jiným složením.

Argumentaci, že se tak má dít kvůli tomu, že prodávající jsou vždy v přímém kontaktu se spotřebitelem, nedává žádnou logiku. Pokud má zákon opravdu chránit spotřebitele, tak musí přenést odpovědnost na výrobce. Ten jediný totiž ví, jestli existuje víc variant výrobků, či nikoliv. A stát musí najít odvahu pojmenovat toho, kdo chce spotřebitele uvést v omyl.

Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas