Zprávy o infekci se šíří ze všech stran jako lavina. Jedna událost generuje další. Začal jsem tušit, že se blíží další období improvizace.

Proběhly svátky čínského lunárního nového roku, takže jsem před jejich začátkem přemýšlel o čem budu psát. Jaká témata bych mohl vhodně a zajímavě pospojovat. Vůbec mne přitom nenapadlo, co přijde.

Během týdne svátků se toho událo mnoho, hlavně přes úžinu na pevnině. „U sousedů“.

Někdy mi přijde, že život a podnikání v Asii je jedna velká improvizace. Vždy, když se mi mé věci jeví tak, že se mi již zdá, že mají nějaký logický vývoj a řád, se stane cosi, co vše posune úplně někam jinam.

Již jsem tento fakt celkem akceptoval a zvykl si tak na moje výpravy do hongkongské „válečné zóny“ v uplynulých měsících. Naučil se operativně přesunovat v tomto městě všemi možnými i nemožnými způsoby do lokalit mých tamních pedagogických aktivit na školách. Již jsem se naučil, kdy není dobré se tam vypravit. A také vím, kde se bezpečně ubytovat a kudy se pohybovat tak, abych svojí přítomností nekomplikoval výbušnou situaci. Město se hodně změnilo za tu dobu, co jej znám.

Stejně jsem se naučil pohybovat se v prostředí obchodníků na Tchaj-wanu a vím co mohu očekávat.

Avšak nyní se improvizační potenciál posouvá ještě na vyšší úroveň. Přicházejí překotné zdravotní události ve Wu-Chanu a mají dopad až sem na Tchaj-wan.

Samozřejmě, že musím přerušit – odsunout mé pracovní cesty do Hongkongu. Vzhledem k dramatickému vývoji situace by se mi možná nemuselo podařit se vrátit zpátky do Tchaj-peje. A o vyšší šanci získání infekce, směrem blíže k epicentru, ani nemluvě.

Tchajwanec pracující ve Wu-Chanu se vrátil na svátky na Tchaj-wan a hned vyrazil na diskotéku – stálo ho to tři sta tisíc tchajwanských dolarů pokuty – jelikož nedodržel 14 dní karantény doma a samozřejmě ohrozil dalších devadesát lidí v příslušném nočním klubu. No comment!

Pro jistotu jsem si prošel symptomy nového koronaviru. Samozřejmě jsem je během následujících deseti minut nalezl na sobě víceméně všechny. Abych pak zjistil, že mé symptomy jsou jen psychické. Jako obvykle. Ulevilo se mi. Navíc jsem neměl šanci se ani k žádnému nositeli infekce dostat jelikož jsem většinou pracoval poslední dobou doma.

Tchaj-wanci jsou velmi ukáznění a byť se všude v médiích zpochybňuje účinek roušek, většina lidí na ulici i v dopravních prostředcích v Tchaj-peji se jimi nyní důsledně chrání. Nu což, rozhodně to neuškodí a není to tak nákladné. Zde to nikoho nepřekvapuje. Je to běžné. Výměna virů i všech ostatních bacilů se tak podstatně sníží. Právě se tu ochladilo. A tak možná i nějaký ten koronavir se tady nedostane kam by se chtěl dostat. Aktuálně je potvrzených deset nakažených na Tchaj-wanu.

Ostatně nedostatek roušek se projevil i zde a měl i své politické dopady. Vláda na roušky uvalila okamžitě exportní embargo. Což zde zvedlo rušné diskuze na sociálních sítích o „politických“ souvislostech. Nicméně, lze asi opravdu těžko očekávat, že místní samospráva se vystaví obvinění z ohrožení svého obyvatelstva. Navíc v situaci, kdy byla nedávno velká zásilka roušek odeslána jako pomoc do Austrálie pro boj s požáry.

Improvizace pokračuje. Jako nakladateli mi bylo od samého počátku koronavirózní krize jasné, že se začíná vznášet velký otazník nad místním knižním svátkem – knižním veletrhem TIBE 2020. Přípravy na tuto velkolepou akci probíhají již mnoho měsíců.

Vím to moc dobře sám, jelikož mé nakladatelství je letos také vystavovatelem. Nedovedl jsem si tedy dost dobře představit, jak se budeme na veletrhu míjet a zdravit s rouškami na obličejích. Opravdu těžko lze vést za těchto podmínek plnohodnotná obchodní jednání a pořádat akce pro poloprázdná hlediště. Každoročně se přitom počty návštěvníků obvykle šplhají do statisíců. To vše ohroženo. A jelikož i Tchaj-wan chrání teď své hranice před čínskou infekcí, veletrh by byl pravděpodobně i bez čínských nakladatelů a návštěvníků.

A tak improvizace pokračuje a knižní veletrh je přesunut na květen. Je to samozřejmě jediné správné a možné rozhodnutí.

Koukám teď tedy na všechny připravené a zabalené naše knihy. Veletrh měl začít v úterý. Instalace v pondělí. A koukám na naše připravené reklamní materiály a jsem zvědav co, že to bude za další příští improvizaci. Nikdo neodhadne, co se odehraje v příštích čtrnácti dnech. A co se odehraje v příštích měsících.

Poslušně tedy nosím svoji roušku, kdykoliv jdu ven. A pevně věřím a doufám, že tím přispěji k minimalizaci příštích improvizací. Myslím totiž, že dopady této koronavirózní improvizace budou nesmírné. Navíc, je potřeba se připravit na improvizace další. Dosud netušené. To by ale vlastně měl být takový pozitivní konec tohoto zamyšlení. Je důležité být stále připravený na přicházející výzvy. A je důležité je také umět přijmout.

Opatrně přepisuji tedy kalendářní dny akcí přesunutého květnového knižního veletrhu a opatrně si domlouvám své další pracovní návštěvy v Hongkongu. Pro jistotu rovnou až na červen.

v Tchaj-peji 31.1.2020