Sakra, všude mi to stříká! V půl sedmé u nás v Brdech prší jako v Irsku. I zespoda. Na hlavní silnici najíždím kolem pomníčku padlým ve válce. Už na pár metrech jsem ve slušném tempu před tím, než se ještě na moment zastavím u hasičské nádrže. Máme ji fungl novou. Té předchozí se provalila hráz. Pak se ji opakovaně nepovedlo opravit. Když dostavěli tu novou, byla voda křišťálová. Ještě včera byl na povrchu zpola napuštěné nádrže pomalu kysající šlem. Známka toho, že s nulovým přítokem se v ní voda už pár dní "vaří". Ale alespoň tam pořád nějaká je.

Voda. Teče mi za brýle a po celém xichtu. Rozpumpoval jsem ještě ospalé tělo a ve Svinařích mám z kopce na tacháči přes padesát. Mokrý asfalt. Dýchám pusou. Tak mi voda teče i do ní. Před Zadní Třebaní jsem na kost promočený. Je mi zima. Přemýšlím, že skočím na vlak. Ale akorát bych na nástupišti jektal zubama. Je to jen voda. A kdy ji podruhé takhle uvidím padat na zem? Suchý únor, suchý duben. Chce to přidat, abych se zahřál. Voda, která nám zoufale chybí v krajině. Odteče pryč k sousedům. Neumíme ji zadržovat. Taky se nechováme pěkně k lesům. A taky ... Je tady celá řada problémů, které tady byly a budou, až bude koronavirus jen dalším, dobře známým virem ve skanzenu našeho vědění.

Jak příznačné, když na Zlíchově potkávám bělovlasého vodáka na kajaku. Za celou dobu jsem na cyklostezce ani kolem ní nikoho nepotkal. Tento osamělý muž je první po necelé hodině v pedálech. Na hlavě nic nemá, na ústech nic nemá. K roušce není důvod. Na širé Vltavě je sám. Znovu se rozpršelo proudem. V duchu si říkám, jaké všechny katastrofy tenhle muž už asi zažil? Mládí z nás dělá odvážné. A zralý věk moudré. Odvážní by měli naslouchat moudrým. A moudří by měli podporovat odvahu. Kéž bychom tohle už pro jednou dokázali implantovat do řízení věcí veřejných. A ještě tak všem vštípit pravidlo, že vést lidi není privilegium. Vést lidi je služba. Když muže míjím, poznám ho. Je to profesor Pafko.

Z mostu Legií uhýbám před Národním divadlem doleva kolem Kavárny Slávia. Všude zavřeno. Dobrovolně. I na ulicích je jakoby zavřeno. Ve stupačkách letím křižovatku na červenou. Zatáčku na mokrých kostkách doleva a napříč přes všechny koleje. Na truc. Vůbec nic nejede. Nesnáším nesmyslná, natož červená pravidla. Tolik červené v minulosti. Jedinou červenou, kterou respektuji, je krev v živém organizmu. Živém! A proto stojím na brzdách na dlažkách před Filozofickou fakultou, když mi na mou červenou celkem vklidu zastaví zprava na zelenou přijíždějící SUV. Dojedu Na František. Mokrý traťový rekord. Jak jsem se chladil, tentokrát mi sestřička u vstupu na čele naměří 34,1. Za sucha jsem měl onehdá 43,0. Mrtvým i přehřátým je vstup povolen.

Než proběhnu ranní vizitu, sednu si do první řady v kině zvaném filtr. Dívám se na obě sestřičky, jak se oblékají. Nikdy jsem nebyl fanouškem teorie. Já ty věci potřebuji vidět, osahat si je. Mimoto od prvopočátků své doktorské kariéry respektuji sestry. Totiž, dá se od nich mnohé naučit a mnohé se dozvědět. Stačí poslouchat a dívat se. Holky mi vysvětlují vychytávky, které tu od otevření KOVES objevily. A já jim dělám nadšeně hýkajícího, v první řadě sedícího diváka. Pak se obléknu sám a dneska záměrně přesně tak jako sestry. To abych si to zopakoval a na vlastní kůži zažil alespoň přibližně, jaké to ony mají ty dlouhé minuty ranních převazů, hygieny, snídaní a dalšího ošetřování.

Mám pokoj číslo dva. Trojku a pětku udělal ráno kolega internista. Na dvojce jsou prima upovídané, roztomilé dámy ve vysokém věku. Jako by tušily, že se usmívám, i když vidí jen úzkou štěrbinu mých očí pod ochrannými brýlemi, kapucí overalu a nad respirátorem. Vtipkují. Humor léčí. Oni nepotřebují léčit COVID. Nemají žádné příznaky, jenom smůlu pozitivity testů. Pokud potřebují něco, tak léčit duši. A lidský kontakt. Především si prostě jen tak popovídat. A tak se dozvím i to, co jsem nechtěl. Mezi souvislým tokem jejich slov hodnotím, že dušné rozhodně nejsou. Nepřeruší je žádný kašel. Hydratace také dobrá, protože pusy jim jedou jak namazané, jazyk se vůbec nelepí. Dobrý rozmar značí nulové bolesti a hodně nepřímo i fakt, že objektivně nemají teplotu.

Koronavirová vizita je hotová, tolik všechny příznaky. Zde negativní. Nemusíte být zrovna génius, a přesto uděláte prostým rozhovorem diagnostiku. No dobře. A taky laboratoří, teploměrem nebo rentgenovým snímkem. Pak už udělám jen vizitu ostatních neduhů, které jsou u našich pacientů podstatné. Močová infekce, cukr v krvi, nepravidelný pulz. Po deseti minutách, záměrně hodně pomalu a systematicky sundávám ochranný oblek a pomůcky, i když plavu v potu. Chudáci sestry! Nedělám tohle cvičení až tak kvůli koronaviru. Dělám ho pro cvičení samotné. Nevím, kdy se mi to bude hodit. I proto jsem se dobrovolně přihlásil. Je to jako řídit náklaďák anebo pilotovat akrobatické letadlo. Když se nebude hodit mít potápěčský kurz, určitě se hodí ten proces učení a překonávání překážek.

V deset sním snídani a přečtu si u toho zápisky kolegyně Báry. Chirurgyně, která tady byla přede mnou. Baví mě, jak to každý žijeme trochu z jiného úhlu. Čeho si každý všímáme, na co se těšíme. Ona se moc těšila, až bude moci zase dělat chirurgii. Já se těším na další jídlo od Pohlreicha. Než se pustím do práce s jedničkami a nulami, vyskočí na mě „Prodigy" Radek Špicar. Nesmírně inspirativní člověk, spojený momentálně se Svazem průmyslu a dopravy. Těším se na každý jeho příspěvěk. Naslouchejme takovým. Neslibují nesplnitelné kraviny kvůli politickým bodům. Říká mi, abych pracoval a přemýšlel. Obojí bolí. Ale bez toho ty koláče opravdu nikdy nebudou. Dnešní post je vynikající. Radek si na něm sám střihá vlasy. Zřejmě tedy strojkem na psa. Někdo ho obarvil jako zpěváka Prodigy. Zaskočí mi.

Volnou chvíli vyplním medicínou elektronickou. Jaký paradox, že systém v nemocnici nefunguje, předpokládám z důvody ochrany před probíhajícími kybernetickými útoky. Virtuální čekárna České republiky. Náš příspěvěk nejen k současné situaci. Kdybych na tom spolu s ostatními nepracoval už několik týdnů, nedovolil bych tím unavovat laskavého čtenáře. Jenomže to je teď minimálně polovina mého pracovního dne, respektive většiny nocí. Sami o ní píšeme: "Přejeme si pomocí technologie chránit zdraví a životy lékařů a jejich pacientů v době, kdy standardní zdravotní péče musí pokračovat i navzdory epidemii COVID-19."

Hlásí se mi Aneta. Chtěla by dělat datovou analýzu našeho systému. Naučila se ji u skvělých Czechitas a teď to chce aplikovat. Napsal mi také Lukáš z RAkar. Teď v květnu jsem měl jet poprvé s rodinou na výlet obytňákem. Vybral jsem Krétu. Takže leda hovno. Lukáš mi ale nabídl, že mi obytňák stejně přistaví a můžu v něm spát, když bych se teď asi měl separovat od ostatních. Vymyslel jsem to nakonec jinak. Ale když budete v mírových dobách hledat slušné lidi s pronájmem ojbytňáku, tak už budete vědět. Nedá se vyjmenovat ta šňůra jmen lidí, kteří se stále nově hlásí s nabídkou pomoci. Blbá země, pitomí politici. Tak jsem rád, že se teď média zaměřila také na obyčejné, každodenní hrdiny.

Jen si lámu hlavu tím, když můžeme být skutečně pyšní na naše spoluobčany, kteří sedí v domácích parlamentech a obecních senátech, proč nám tedy mizí voda? Vždyť i mě to dochází. Sousedce Mileně určitě taky. A zemědělci Kamilovi při pohledu na dubnový úhor o to více! Přátelé, pojďme se sborově vysrat na stát, jako on sere na nás. On nás nezastupuje, teď mám vůbec neslouží. Marie, Tondo, Františku, vždyť vy dobře víte, co máte dělat! Nechte na chvíli koronavirus zase doktorům, oni si s tím poradí. Běžte a zadržujte vodu v krajině, sázejte listnáče a buďte dobrými rodiči svým dětem. Na tuhle samosprávu fakt nepotřebujeme centrální plánování!

Má slovenská kolegyně, anestezioložka Eva večer píše: Môj milý, decentralizácia je jednoznačne slovo desaťročia. Dúfam, že občas robíš aj nejakú medicínu. My sme v piatok boli takí nadšení, že môžeme chvíľu operovať, že sme dobrovoľne pretiahli náš program. Máločo ti naleje toľko energie, ako pracovať s tímom ľudí, ktorý sa bez veľkých rečí a jednotne vykašle na to, že je piatok, a spoločne skysneme na sále do noci bez striedania. Ale toho posledného pacienta proste urobíme. Šla som domov šťastná. Viem určite, že z tohoto všetkého vyjdeme silnejší. Len už aby to bolo!