Tomáš Sedláček

28. 01.

Americká krize: Byli jsme opilí

Tomáš Sedláček Přečteno 70177 krát

Světem se nesou apokalyptické tamtamy, které ohlašují konec jednoho velkého globálního večírku. Americká ekonomika lavíruje na pokraji recese, Evropa i zbytek světa si kouše nejistotou nehty a vyčkává. Neví se sice jistě, zda se přemrštěná spotřeba z minulých let promítne do bolavé kocoviny nebo jen výrazného zpomalení růstu bohatství. Jedno je však jisté: byli jsme opilí.

Levné víno
Svět rostl příliš rychle a příliš dlouho. Zejména americké domácnosti se opíjely levným dluhem, které jim příliš ochotně (tedy levně) poskytovaly banky ve formě hypoték. Tyto nekvalitní úvěry, které byly vysoce rizikové, protože hrozilo jejich nesplacení, by se za normální situace prodávaly za mnohem vyšší úrok. Hřích, který odstartoval nachlazení celé ekonomiky však spočíval v tom, že se „legitimně podvádělo" – nekvalitní a rizikové půjčky byly přebalovány, porcovány, mixovány a propírány (odborně se používá termín strukturovány) tak dlouho, až ony umouněné úvěry vypadaly jako prvotřídní a běloskvoucí zboží. Zcela sedí Ježíšovo přirovnání o nabílených hrobkách. Proč se ale tato nákaza šíří dál?

Problém je v tom, že toto počínání na hraně „legitimního podvodu" všem náramně vyhovovalo. Hříchu se dopouštěly ratingové agentury, které jsou zde od toho, aby upozorňovaly na výši rizika. Tuto svou funkci plnit přestaly a svět se začal opíjet levným vínem, které bylo přebaleno do lahví s prestižní etiketou. Ve víru večírku to nikomu moc nevadilo – víno (úvěry) teklo proudem, svůj účel plnilo a všichni se tvářili, že víno není trpké. Problém byl v tom, že se k tomuto pochlebování špatnému vínu připojili ti, kteří měli být ostražití: odborní sommeliéři (totiž ratingové agentury) a hlídač příliš dobré nálady (Fed, který dlouho držel úrokové sazby na nízkých úrovních).

Důvěra a podcenění rizika
A klíčový problém je na světě: komu věřit, když realitu přibarvují i ti, kteří jsou placeni za to, že poskytují co možná nejpřesnější analýzu rizik? Jak věřit ve spravedlnost, když soudci jsou zkorumpovaní?
Trhy stojí a padají s důvěrou. A čím sofistikovanější trží transakce se vykonávají, tím je důvěra a sdílená etika důležitější. Přestože se u nás v devadesátých letech etika prezentovala jako třešnička na dortu, kterou si může dovolit prosperující firma, přesný opak je pravdou: etika a důvěra je základním předpokladem vyspělého trhu.
Vlastně se opakuje krize z roku 2002, kdy byla americká ekonomika zasažena krizí započatou společností Enron. Hřích tehdy nesly účetnické firmy zvučných jmen, které přibarvovaly stav společností. V momentě, kdy vyšlo na světlo, že prestižní a elitně drazí auditoři, symbol věrohodnosti, lhali a přibarvovali, celá ekonomika se začala skládat. Několik shnilých jablek nakazilo celý koš – pokud podváděli i ti nejdůvěryhodnější auditoři, jak si můžete být jisti, že vás nepodvádějí vaši vlastní auditoři, které platíte za to aby dohlíželi na ostatní podniky na burze?

Rychlé brždění
Zpět však do roku 2008 – problém je i nyní v tom, že sice tušíme, kde ono shnilé jablko leží (nekvalitní hypotéční úvěry), ale nedokážeme jej přesně vyhmátnout. Složité struktury, které měly zakrýt skutečnou kvalitu úvěru se rozmotávají jen těžko a pomalu - a nikomu se do toho ani moc nechce. Jaké úvěry jsou skutečně kvalitní a které jsou jen přibarvené? Trhy tedy ovládla panika, s nekvalitními úvěry se vylévá i vanička s těmi dobrými. Banky si nevěří navzájem, všichni se stávají podezřelými, lidé se odvracejí od překombinovaných sofistikovaných investic k jednoduchým nositelům hodnoty (zlato a drahé kovy). Trhy dělají několik kroků zpět.

Americká obdoba centrální banky (Fed) zasáhla rychle (dle některých až zbrkle rychle, čímž de facto paniku trhů v jistém směru částečně podpořila) a razantně. Ekonomika se totiž plnou rychlostí hnala do zatáčky (což samo o sobě zavání průšvihem) a trhy navíc duply na brzdu (což každý motorista ví, hrozí katastrofou). Fed se tedy nyní snažil to dupnutí zmírnit, aby se průlet zatáčkou neproměnil v smyk a následnou havárii. To že se bude musit brzdit, protože jsme příliš dlouho překročovali povolenou rychlost, předvídal kdekdo už dávno. Nutno dodat, že přilévání rychlosti se původně účastnil i Fed samotný, ještě do poloviny roku 2004 byla cílová sazba na 1% - až poté se Greenspan bujarého večírku zalekl a sazba se začala postupně zvyšovat až na 5,5%, kde sazba zůstala až do poloviny loňského roku.

Prázný polštář
Nyní jde o to zda toto brzdění bude plynulé, nebo zda se bude brzdit nárazem. Do mírnění pádu se zapojila jak americká monetární politika (drastické snižování úroků Fedu bude ještě pokračovat), tak fiskální nástroje (Bush navrhl daňové úlevy atd.). Hladké přistávání však bude dost složité: fiskální politika je přetížena vysokým dluhem státu (to platí pro Ameriku, Evropu a zejména Japonsko) a moc velký prostor pro další zadlužování neposkytuje.

Polštář, který jsme si v době hojnosti měli tvořit ve formě přebytků nebo jen nízkého dluhu, je v současnosti bez jediného měkkého pírka uvnitř a přistávání na něj tedy bude dost tvrdé. Stejně tak monetární politika: snižování úvěrů je omezeno strašákem inflace. Čína a jiné stoupající země totiž přestaly inflaci zmírňovat (prodejem levného zboží), ale začaly ji vyvážet (např. poptávkou po potravinách) do celého „našeho" světa. A tento trend je dlouhodobý a jen tak neskončí.

My, Amerika a svět
Evropa zatím přešlapuje a zcela netuší, do jaké míry se jí celá věc týká - stejně jako to netušíme zatím v České republice. Dění v USA na nás má silný vliv, přestože již několik let není pravda, že když Amerika kýchne, celý svět dostane rýmu. Ameriku, jako tahouna globálního růstu, nahrazují jiné rychle rostoucí ekonomiky, zejména ta čínská; obavy o celosvětovou recesi tedy zatím nejsou na místě.

Navíc pro nás platí, že na tomto laciném úvěrování se české banky nepodílely. Snad jsme se poučili z devadesátých let, kdy se tehdy podobně hřešilo ve vztahu banky-podniky a naš bankovní domy jsou obezřetné(dnešní shnilé jablko v americe naopak leží v oblasti banky-domácnosti). Tato krize se nás tedy v první instanci nedotýká – ovšem delší krize a následné zpomalení Ameriky, Británie a v posledkyu i evropského kontinentu by na nás již vážný dopad mít bude.

Nicméně je zřejmé, že ty nejlepší časy jsme projedli a prohýřili. To platí nejen pro Ameriku, ale i pro Českou republiku. Byli jsme opilí a nyní doufejme v jen lehkou kocovinu.

Vyšlo 28.1.208 v týdeníku Respekt

24. 01.

rozpočet 2007: jedna anekdota za druhou

Tomáš Sedláček Přečteno 5917 krát

Překvapivě nízký výsledek státního rozpočtu z minulého roku je pro vládu klasickým příkladem dobré zprávy, která vzápětí zamrzí. Je to pro vládu Pyrrhovo vítězství, na rozdíl od historického boje však vítězství v mnoha oblastech celkem úsměvné a vtipné.

Vtip číslo jedna
Tak zaprvé si vzpomeňme, že rozpočet na rok 2007 vznikl v politickém vakuu, nikdo za něj nenesl pořádnou zodpovědnost a byl to historicky široko daleko jediný rozpočet, který nebyl proklamován jako reformní. Naopak, byl to rozpočet sestavený spíše úřednickou než politickou setrvačností a byl zrozen z limba povolebního bezvládí. Byl to rozpočet nikoho, nikdo se k němu nehlásil. Navíc byl zatížen zcela zbytečným a skokovým navýšením sociálních výdajů, na nichž se v předvolebním opojení podíleli všichni a z nichž měli všichni později kocovinu (ale nikdo odvahu je zrušit). Zkrátka měl to být nejhorší rozpočet. A výsledek: právě tento rozpočet, vytvořený bez jakékoli silné politické ambice, dopadl zatím nejvyrovnaněji ze všech rozpočtů v dějinách České republiky. Vtip číslo jedna.

Co dál s reformou?
Vtip číslo dvě: rozpočet za nereformní rok 2007 dopadl mnohem lépe, než jak vláda plánovala, že mají dopadnout rozpočty reformní. Nechtěně dobrý výsledek za loňský rok strčil do kapsy nejen plán na reformní rozpočet 2008, ale i výsledky, kterých chce vláda dosáhnout na roky 2009 a 2010. Již dávno byla současná vláda oprávněně kritizována, že její plán snižování deficitů je málo ambiciózní. Nyní je to nad slunce jasné. Jinými slovy: vláda bude muset bezpodmínečně připravit novou koncepci reformy veřejných financí, která mnohem odvážněji sníží zadlužování. Pokud k tomuto kroku vládu nedovedla vlastní zodpovědnost ani tlak voličů, ekonomů či mezinárodních organizací, dosáhla toho ekonomika samotná. Vláda jednoduše nemůže dovolit, aby její reformní rozpočty na roky 2008-2010 dopadly hůře než „nereformní rozpočet nikoho“ z roku 2007.

Rezervy v rozervaném rozpočtu
Třetí vtip: rezervy (tedy to, co jednotlivá ministerstva z přidělených peněz neutratila) dnes narostly na 90 mld. Kč. Pro představu: deficit státního rozpočtu za rok 2007 byl 64 mld. Kč. To znamená tři věci: Zaprvé se na účtech ministerstev povalují peníze, které by stačily na zaplacení jednoho a půl státního deficitu. To je sice vtipné, ale když si uvědomíme, že státní organizace takto jednou rukou nenápadně šetří (lépe nevědět na jak nevýhodných běžných účtech) a druhou rukou si stát draze půjčuje, přestává to být zábavné. Takovéto hospodaření s veřejnými penězi je neobhajitelné. Zadruhé není dost dobře možné státní finance plánovat, pokud se vám z roku na rok převaluje téměř sto miliard, o kterých nemá nikdo přehled. Ovšem nejdůležitější je třetí skutečnost: když se již třetí rok v řadě ukazuje, že ministerstva každoročně nevyužijí desítky miliard korun, očividně dostávají (mnohem) více než potřebují nebo stíhají utratit. Upozorňuji, že k tomuto nenápadnému šetření dochází bez jakéhokoli přikládání nožů na krk ministerstvům či mediální pozornosti, natož tlaku. O co více by se dalo ušetřit, kdyby si vláda na výdaje ministerstev posvítila? Co z toho plyne: vláda se již definitivně bude muset vypořádat s rezervami (jednoduše je ministerstvům vzít a zavést přísnější a vynutitelné výdajové stropy), sjednotit příjmy a výdaje (konečně dokončit projekt jednotné státní kasy a zavést centrální nákupy), zavést efektivnější management (zrušit tabulková omezení a nechat ministerstvům volnější ruku a jistý podíl z ušetřených peněz nechť jde do zvýšení platů), zamezit plýtvání (výdajové, organizační a personální audity) a vůbec učinit celé veřejné finance přehlednější a průhlednější.

Ekonomika žebrá o nižší deficit
Čtvrtý postřeh je spíše o důvtipu, než že by byl vtipný: znamenají výsledky z roku 2007, že reformy nepotřebujeme? V žádném případě nikoli. To je ten nejchybnější závěr, ke kterému je možno dojít. Vláda sice bude muset použít mnohem více důvtipu, aby obhájila nutnost reforem, ale v reformách jednoznačně pokračovat musí. Pokud totiž výsledek z loňského roku něco znamená, pak to, že se na reformách musí přitvrdit, nikoli je zvolňovat. Nemluvě o tom, že v současné konjunktuře bychom měli vykazovat rozpočet přebytkový, nikoli zadlužený. Navíc se vynikající výsledek (opět) dostavil díky vyšším příjmům z daní, nikoli díky šetření nebo úsilí vlády. Obrazně řečeno si tak ekonomika sama říká o nižší dluhy než jak je ordinuje vláda. Co se stane, až ekonomika přestane růst a nastanou horší časy? Vláda se bez reforem propadne do ještě větších dluhů, než které se ji daří sekat dnes. Tak si dejme pozor, aby nás ta ekonomická sranda nepřišla příliš draho.

Publikováno v HN

04. 01.

Rozpočet 2007: Přepočet

Tomáš Sedláček Přečteno 17248 krát

Nejnižšího deficitu od založení České republiky dosáhl rozpočet, který vznikl v politickém vákuu a době bezvládí minulého povolebního podzimu. :-)

Pro ekonomiku výborná zpráva: deficit státního rozpočtu je téměř o třetinu nižší než se obecně čekalo. A v poměru k HDP to zatím vypadá, že za rok 2007 dosáhneme nejnižšího schodku od roku 1993 (v mezinárodně uznávané metodologie ESA95, www odkaz viz níže). Za to vděčíme zejména nečekaně vysokému růstu HDP, tedy lepšímu výběru daní. Na celkové výsledky veřejných rozpočtů (kde státní rozpočet tvoří jez zhruba dvoutřetinovou část) si ještě budeme muset počkat, je ale velice pravděpodobné, že se i loni (opět nechtěně) podaří dostat deficit pod 3 procenta HDP. Zadá se, že dokonce výrazně. Tím se tedy i v roce 2007 zřejmě podaří splnit Maastrichtská kritéria, nutná k převzetí eura. Opět se tak stalo navzdory nedostatečnému tlaku a nedostatečné vůli vlády.

Výsledný deficit za rok 2007 je sice vynikající zpráva pro ekonomiku, ale není to moc dobrá zpráva pro politiky. Zcela nereformní rozpočet z roku 2007 totiž strčil do kapsy „první reformní“ rozpočet, který plánuje na rok 2008. Vzpomeňme si, že rozpočet na rok 2007 vznikal jaksi autopilotem v období vládního vakua a politického limba – bez jakýchkoli reforem a bití se v prsa. Pro ministra financí i vládu je tedy dobrý výsledek Pyrrhovým vítězstvím – reformní rozpočty na roky 2008, 2009 ale i 2010 totiž ve světle těchto výsledků ztrácí jakýkoli svůj lesk. Vláda se navíc zavázala deficity pravidelně snižovat a tak na rok 2008 bude vláda muset být mnohem ambicióznější, než jak si sama naordinovala. Ekonomika samotná tedy naší vládu pomyslně tlačí k větším reformám. A to je dobrá zpráva.

Zadruhé je evidentní, že vláda mohla být ve svém plánování deficitu jak na rok 2007 tak zejména na roky 2008-2010 mnohem ambicióznější – ekonomika opět předběhla vládu a deficit se snížil nikoli tlakem vlády, ale díky dynamice naší ekonomiky.

Zatřetí je dobře vidět, jak si ekonomika sama – v době růstu a přebytku – říká o nižší deficity a slušely by jí v těchto tučných letech spíše přebytky. Co se bude dít, když přestane vát vítr do plachet a naše ekonomika začne pokulhávat? Přitom každý rozumný hospodář ví, že se ekonomiky zákonitě pohybují v hospodářských cyklech a že bohatá období se střídají s obdobími chudšími.

Ekonom J. M. Keynes, který je často viněn z toho, že propagoval deficitní hospodaření by se zřejmě obracel v hrobě – deficitní rozpočty totiž ordinoval pouze v období krize. Naše republika (a koneckonců celá naše západní civilizace) však Keynese interpretovala velice liberálně a zadlužujeme se i v době růstu.

Začtvrté: stalo se již tradicí, od roku 2004, že deficit státního rozpočtu dopadá lépe, než vlády plánují. To je sice pochopitelný tah ministrů financí (příjmy se podceňují a tím se omezí zbytečné plýtvání), ale na druhé straně je po tolika letech evidentní, že by naše vláda mohla být mnohem tvrdší. Těmto predikcím by jistě i pomohlo, kdyby se vnesl pořádek i do samotné tvorby rozpočtů. V současnosti je náš rozpočet tak nepřehledný, že se v něm často ztrácejí i odborníci.

A poslední úvaha: opět se ukázalo, že naše ekonomika kritéria pro přijetí eura splňuje. Vláda by tedy měla přiznat barvu a říci: na euro naše ekonomika má, ale my jako vláda euro nechceme. Diskuse by se tím stala mnohem věcnější, pravdivější a zejména spravedlivější. Nesvádějme na ekonomiku, za co nemůže.
---------------------

Článek zároveň vyšel 4.1.2008 v denníku E15.

Stránky Eurostat a historii deficitů v metodice ESA95 najdete ZDE Historii (Public balance) najdete v sekci "Structural indicators", kapitole "General Economic Background"

Archiv článků: leden 2008

Americká krize: Byli jsme opilí

rozpočet 2007: jedna anekdota za druhou

Rozpočet 2007: Přepočet

Blogeři abecedně