Tomáš Sedláček

30. 07.

Kde je a kde není vidět

Tomáš Sedláček Přečteno 9132 krát

Nezřídka se s námi děje něco, co nechápeme nebo nedokážeme pojmenovat. Proč si jako člověk nerozumíme? Okurková sezona, s proměnlivým počasím, kdy se za den vystřídá skoro vše, co má příroda v repertoáru, nejasná česká politická situace s mnoha malými stranami, ekonomika, která kope na všechny strany - to vše nás může přivést k letním meditacím nad tím, čemu vlastně rozumíme a čemu vůbec ne.

Hledání pod lucernou
Je jeden vtip o policajtovi, který na dlouhé cestě z nádraží domů ztratil pistoli. A protože byla dávno noc, pistoli hledal jen pod pouličními lampami. A kolemjdoucí, který si klepe na čelo, se strážníka zeptá, proč hledá jen pod osvětlením, vždyť pistole může být kdekoli, nikoli jen pod světly. Ano, odpoví strážník, ale tady je jediné místo, kde je vidět.

Podobně je na tom naše poznání - ať už vědecké či jiné. Filozofie a metodologie vědy se jednu dobu snažila vytvořit perfektní vědecký jazyk, kterým by přesně popsala svět kolem sebe. Zjistilo se, že takový exaktní svět je žalostně malý, pustý, prázdný a vlastně nezajímavý. Že se slabost našeho uvažování skrývá ve slabosti našeho jazyka. Co neumíme pojmenovat, o tom nemůžeme uvažovat, hranice našeho světa jsou hranicemi našeho jazyka, jak kdysi napsal Ludwig Wittgenstein. A co nedokážeme pojmenovat přesně, o tom nemůžeme exaktně uvažovat.

A snad problém tví v následujícím: ty nejdůležitější věci neumíme pojmenovat. Proto ve Starém zákoně nebylo Hebrejům nikdy dáno poznat skutečné Boží jméno. V rané křesťanské mytologii pak při exorcismu byla většina úspěchu zaručena při poznání jmen démonů.

Loďky na moři nevědomí

Inflaci lze přesně měřit, ale její skutečná výpověď je jiná a závislá na kontextu ostatních veličin či jiných nepojmenovaných skutečností. Hrubý domácí produkt také můžeme měřit a porovnávat, ačkoli všichni ví, že je to statistika velice ošemetná a vlastně neměří to, co se od ní skutečně očekává.

Ale s porozuměním člověku, nebo společnosti - jak se o to pokouší společenské vědy, jako je ekonomie - je to ještě mnohem složitější. Člověk přece dost často nerozumí sám sobě, nezná pořádně pohnutky, které jej nutí a které jej směřují. A co teprve porozumět někomu blízkému natož vzdálenému člověku.

Trávíme asi hodně času, když "rýpáme sami v sobě" jen hledáním slov. Přetavování (po)citového do rozumového. Nedovedeme dost dobře pojmenovat názory, které v sobě nosíme a přitom tušíme, že mnoho z toho, co se na povrchu vykrystalizuje jako politické či ekonomické přesvědčení, má kdesi hluboko ve svých kořenech zavrtán jakýsi pocit, který si třeba ani neuvědomujeme.

Psychologové často popisují naše vědomé já jako loďku na rozbouřeném moři nevědomého. Říkají, že loďku lze trošku kormidlem řídit, ale s vlnami a větrem nic nenaděláte. Snad proto i ve vědě panuje tolik emotivních sporů a bojů. Chladná věda by přece tak emotivní být nemohla.

Matematika duše
Dělá nám potíže uspořádat si pocity. Vůbec operovat s nimi je nám těžkým břemenem. Ale není celá historie bitva o pochopení lidskosti, člověka - tedy emotiva - rozumem? Snaha pochopit, rozpitvat, analyzovat? Převést se na "čísla", se kterými už operovat umíme? Jen vše nalít do čísel, oddělit emotivní jedničku jednou provždy od dvojky, od jedenáctky, od trojky? Neumíme-li odtrhnout jedničku od dvojky, jak je chceme sčítat? Jak můžeme vědět, na čem jsme? Jako bychom se na kladce pokoušeli zvednout sami sebe.

Zdá se, že o skutečně životně důležitých událostech víme hrozně málo a že nás skoro pokaždé překvapí. A o těch ostatních, podružných můžeme vědecky diskutovat a zkoumat je až do Hallelujah.

Psáno pro HN

27. 07.

Vzdělání na (ta)háku aneb Co nemusíme vědět

Tomáš Sedláček Přečteno 17214 krát

Prázdniny, vysvědčení. Doba vyhazování taháků a zapomínání všeho, co jsme se "nadrtili" zpaměti... Ne nadarmo se pak říká, že ze škol je nejdůležitější to, co nám zůstane v hlavě, když všechno zapomeneme. Jak v takovém testu obstojí naše školy? Zejména ty střední a vysoké?

Kdysi se vzdělanci učili nazpaměť třeba celé pasáže Bible. Ale dnes je "doba paměti" za námi. Kdybyste před patnácti roky k testu posadili profesora z Harvardu a průměrného patnáctiletého studenta, vyhrál by jistě ten vzdělanější a starší. Tak tomu bylo od počátku civilizace až doposud.

Jenže pokud byste jim dnes k stejnému testu povolili přístup na internet, jist výsledkem bych si předem rozhodně nebyl.

Středověk a opisování Bible

Vzpomínám si, co mi kdysi dalo práce rozdiskutovat své vysokoškolské studenty, kteří by přece měli být na učené disputace zvyklí. Nebyli. Deformace z mnohých středních a bohužel i vysokých škol ze studentů učinila zapisovače. Přednášky tak často vypadaly jako ve středověku: předčítač (který si říká kantor) čte skripta bez přidání jediné kritické myšlenky a od skupiny zapisovačů (kterým se říká studenti) očekává stejně bezmyšlenkovité zanesení předčteného.

Kdo potom vše co nejvěrněji zopakuje, vyhrává od předčítače jedničku s hvězdičkou. Kdo na vše rychle po zkoušce zapomene, má dokonce šanci uchytit se i ve skutečném životě.

Naopak na všech zahraničních školách, které jsem navštívil, jsme se chodili na přednášky a semináře pohádat, přít se a diskutovat. Četlo se doma a před přednáškou. Studenti přece snad umí číst sami a profesoři přece umí psát a existují kopírky, tak proč ztrácet cenný čas, kdy jsme všichni pohromadě a můžeme debatovat?

V Dánsku i Americe platilo, že kdo přečtený text dokázal kriticky rozšířit, dát do kontextu, aplikovat nebo naopak vyvrátit, vyhrává. A podobná pravidla pak platila i pro zkoušky.

Kantor a kousek papírku

Studoval jsem paralelně českou i anglickou literaturu. Anglická literatura se učila tak, že jsme každý týden (ano!) přečetli jednu knihu (na jeden předmět!) a na hodině jsme text rozebírali a kritizovali.

Vůbec nikoho nezajímalo, kdy kde umřel nebo se narodil Kafka či Camus (dodnes to vlastně nevím a nezajímá mě to), ale zajímalo nás, proč napsali, co napsali, jak dosáhli kýženého dojmu.

Učili nás, jak psát kreativně, poutavě, jak využívat předností psaného textu. Pak jsem přijel do Čech, nikoho nezajímalo, co jsem četl a jak hluboce jsem nad textem přemýšlel, zato po mně chtěli jména stovky autorů (které nečetl ani kantor) a počty knih, které napsali. Místo krásné literatury tupé memorování.

A tak se stalo, že místo skutečné filozofie často přednášíme jen její dějiny. Z ekonomie se často stává aplikovaná matematika, z fyziky souprava vzorečků, které je třeba si zapamatovat. Proč? Protože se z toho dobře zkouší. Prostě na absolvování vám u nás stačí tahák. Proto jsou taháky tak pronásledovány. Protože kus papíru nahradí kantora i se vším, co celý rok "předával"...

Pamatuju si, že v Dánsku problém s taháky nebyl: při zkouškách totiž byly často povolené klidně celé učebnice, proč by také ne? K čemu je mi memorace vzorečku, dat a jmen, když neznám souvislosti?

Dějiny se "zkoušely" třeba takto: porovnejte příčiny vzniku první a druhé světové války. Při psychologii se žádala interpretace snu. Pochopitelně ani s jedním, ani s druhým vám tahák nepomůže, protože ani v jednom případě neexistuje jediná "správná" odpověď.

Chápu, že tento přístup u nás mnohé popuzuje, ale pokud se vše, co nás kantor naučil a co po nás chce, vejde na kousek papíru, je to pro naše školy smutné vysvědčení.

Psáno pro HN

20. 07.

Dva světy aneb O vědě a životě

Tomáš Sedláček Přečteno 13855 krát

Vědecky porozumět lze jen něčemu statickému, nespontánnímu, předvídatelnému, tedy ne-životnému. To je cena, kterou vědci musí být ochotni zaplatit za exaktnost. Cenou za vědeckou přesnost a eleganci je život, který vědě uniká. Odměnu představuje svět logiky a abstrakcí, které ve svém vlastním světě fungují. Mohou být elegantní a mohou do sebe zapadat. Mohou však být i na hony vzdálené světu živých.

Druhý je svět, ve kterém věda mlčí. Nejlépe to vystihuje poslední věta Wittgensteinova monumentálního Traktátu, která se rovněž stává vyvrcholením celého jeho díla: "O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet." Řadu oblastí života (snad nejdůležitějších) musí věda (je-li poctivá) přejít mlčením, ačkoli se jedná právě o ty nejzajímavější, a tedy ty, o kterých mluvit chceme.

Na myšlenku mlčení navazuje další velký filozof Martin Buber: "Jsou okamžiky hlubokého mlčení, v nichž zříme světový řád - jako přítomnost. Tehdy slyšíme - ve vzletu - tón, jehož nejasným notovým obrazem je uspořádaný svět. Tyto okamžiky jsou nesmrtelné a zároveň nejpomíjivější: nelze si z nich uchovat žádný obsah, ale jejich síla vchází do stvoření a poznání člověka, paprsky jejich síly pronikají do uspořádaného světa a znovu jej roztavují."

Kdy by člověk nemohl žít

Buber zároveň nabídl snad nejlepší popis světa živých ve své knize Já a Ty.

Vztah Já - Ono funguje na principu kalkulace, analýzy a racionality. Vztah Já - Ono je vztahem pro nějaký jiný cíl než vztah sám, vztah znamená v tomto procesu pouze prostředek. Vztahy Já - Ono lze vědecky analyzovat.

Naopak vztah Já - Ty se od všeho odlišuje, je to čistý vztah pro vztah samotný, který nemá žádnou jinou hodnotu či cíl než vztah sám. Nenajdeme zde místo pro kalkulaci, vztah Já - Ty probíhá vždy jen v bezprostřední přítomnosti a nelze jej analyzovat. Mezi "Já" a "Ty" není žádná soustava pojmů, žádné předchozí vědění a žádná představivost. Mezi "Já" a "Ty" není žádný účel, žádná chtivost a žádné předjímání, každý prostředek je překážkou. Jenom tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.

Buber popisuje chování, které přímo odporuje ekonomickému chování, jež připouští (a předvídá) pouze ve světě Já - Ono.

Immanuel Kant v jednom ze svých morálních imperativů zakazuje druhého používat jako prostředek k dosažení cíle. Kant tedy mezi lidmi zakazuje ekonomický vztah Já - Ono.

Buber se staví (k homo oeconomicus) milostivěji a jednání Já - Ono připouští. Dokonce postuluje, že není možné žít pouze ve světě čistého vztahu Já - Ty, v čisté přítomnosti: "Nelze žít pouze v přítomnosti: strávila by nás, kdyby nebylo možno postarat se o to, aby byla rychle a důkladně překonána. A ve vší vážnosti pravdy poslyš: kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem."

Skutečný prožitek života a lidskosti umožňuje pouze čirá přítomnost, věda je pak možná pouze v minulosti, kdy prožitek "utvrdl", byl racionálně zařazen do kategorie a je tedy analyzovatelný.

Emoce můžeme vědecky zkoumat, až když se přestanou chovat jako emoce. Tedy když přítomný prožitek tvrdne v minulost.

Tma

Existuje komunikace mezi živým světem a trpným světem vědy? Ano i ne: podstatě skutečného světa vědecky nikdy neporozumíme. Umíme jej pouze pozorovat v jeho ztvrdlých podobách. Ekonomie tedy zůstane navždy odkázána na ontologii ex post.

Zároveň ani přítomná realita živého světa není uchopitelná. Nejsme schopni nahlédnout jej z vědecké perspektivy logiky vztahů. Zde panuje vědecká Tma, zde by měla věda mlčet.

Psáno pro HN

20. 07.

Ostrovy hudby v oceánu efektivity

Tomáš Sedláček Přečteno 7375 krát

Během příprav na festival United Islands of Prague jsem se bezděky ocitl v kanceláři organizátorů a zvolal, že "kvartální HDP v Čechách kleslo o 3,4 %". Lidé na mě koukali, jestli je to dobře, nebo špatně, jen jedna mladá dívka do nastalého ticha pronesla: "A co s tím jako máme dělat?"

"Víc pracovat," odtušil jí nadřízený kolega. Po pár vteřinách jsem se osmělil a přispěl svou ekonomickou troškou do mlýna: u akce takovéhoto typu (vstup je zdarma) větší pracovní nasazení HDP nijak nezvýší. K velkému nadšení podřízených jsem pak dodal, že to, co by se na růstu HDP naopak projevilo, by bylo zvýšení platů lidem, kteří na festivalu pracují. Paradox.

HDP je ošemetná veličina. Kdybychom třeba během roku zbourali Výstaviště a zas jej postavili, přispěli bychom k růstu HDP. Kdybychom všichni přešli na úsporné žárovky a zateplili si příbytky, pak by sice HDP vzrostlo (kvůli novým nákupům), ale pak by kvůli tomu začalo klesat, protože bychom elektřinu šetřili a platili za ni méně.

A naopak, kdybychom si všichni začali platit navzájem za mytí nádobí, HDP by vzrostlo. Stejně, jako kdybychom matkám vypláceli kojné. A pokud bychom přestavěli Kampu a všechny pražské ostrovy v kancelářskou plochu, místo květin by kvetlo HDP, a to trvale. Stromy "produkující" kyslík a stín pro odpočinek totiž žádný růst negenerují...

I kdybychom zrušili povinnou školní docházku, a ze škol udělali manufaktury, v krátkém období by nám HDP vzrostlo. A kdybychom během roku pokáceli všechny stromy na planetě a prodali je, dusili bychom se tak za famfár statistik, hlásajících rekordní HDP.

Paradox Centrálního parku

Jednoduše řečeno: HDP může vesele růst, aniž bychom z toho měli radost. A naopak.

Kdo někdy například viděl fotografii Manhattanu z ptačí perspektivy, musel se zarazit nad jednou věcí: uprostřed mrakodrapů, nalinkovaných ulic a bankovních domů je rozlehlá plocha Centrálního parku, kde se "nic neděje".

Co dělá tento ostrůvek neefektivity uprostřed betonového, do extrémní výše vyhnaného hektického města? Jednoduchou věc: přispívá ke štěstí jeho obyvatel. Ale protože štěstí se nedá pořádně měřit, je existence Centrálního parku vlastně takovým malým ekonomickým zázrakem.

Další věc, která se s číslem vyjadřujícím hrubý domácí produkt dá dělat (a často také dělá), je jeho umělé nafukování za pomoci dluhových anabolik.

Chce-li politik větší růst, než jakého ekonomika za jeho vlády dosahuje, stačí se zadlužit. A země hned "roste" prudčeji a veseleji. Že se touhle cestou dá radostně "udlužit" až k státnímu bankrotu, už nikoho nezajímá. Proto potřebujeme krize, dluhové a ekologické i krize vzdělání a kultury - abychom si uvědomili skutečnou cenu těchto hodnot, jakkoli ji nedokážeme spočítat do jakéhosi indikátoru štěstí.

I současná krize tak nabírá paradoxního rozměru. Kdybychom v minulých letech rostli pomaleji, nikdo by neláteřil. My jsme však navýšili reálné HDP od roku 2000 do roku 2007 skoro o polovinu. A teď pád o pár procent vnímáme bolestínsky, i když z dlouhodobého hlediska jde jen o jakési malé spropitné za ten obrovský skok.

Chvála rouhání

Važme si ostrovů neefektivity, protože uctívání nekonečného růstu je ošemetné a dokáže svést z rozumné cesty. Stojí za to zamyslet se nad tím, jak pozměnit indikátory, za kterými se tak ženeme.

A važme si toho, že se pražské ostrovy rozezní hudbou, která je nezisková a všem zdarma dostupná. To, že se takový festival podařilo uskutečnit i za časů krize, je - podobně jako existence Centrálního parku - vlastně takovým malým ekonomickým zázrakem.

Psáno pro HN

15. 07.

O soutěži krásy a psychologii akciových trhů

Tomáš Sedláček Přečteno 11732 krát

Je současná krize psychologickou záležitostí? A jedná se vůbec o krizi? To byly překvapivě nejčastěji kladené otázky, které jsem při měsíčním objíždění Česka dostával od podnikatelů, studentů a širší veřejnosti. Patřily k nim i další: Jaká je skutečná hodnota akcií, jejichž cena prudce rostla, aby se pak zas stejně prudce propadla.

V mnoha regionech si lidé až stěžovali, že na ně krize nedolehla. A jestli si ji prý politici a média nevymysleli. Což o to, konspirační motiv bychom měli: stát hledal výmluvu, aby se mohl dále zadlužovat. A když už jsme u těch konspirací: víte, jaká je nejtajnější informace pro všechny vyznavače konspiračních teorií? Že žádná konspirace není...

Podíváme-li se na dlouhodobý vývoj amerického kapitálového trhu od roku 1871, trhy málokdy rostly hladce a většinou se prudce houpaly kolem jakéhosi dlouhodobého růstového trendu. A to tak, že vrcholky odchýlení byly vždy kolem 50, maximálně 80 % od dlouhodobého průměru. Až v posledních letech se cena akcií rozhoupala tak, že se Spojené státy v roce 2001 vyhouply na vzdálenost 155 % od hodnoty, kterou by index měl na trendové úrovni. Prudký propad, který se stal součástí krize, byl pouze návratem k očekávatelnému stavu. Prostor pro další pád - pod úroveň dlouhodobého trendu - tedy ještě je.

Strašidelná krása hodnoty

Jak je možné, že se cena mění tak prudce? A co má společného s hodnotou? Jak může hodnota stejné firmy být jeden rok mnohonásobně vyšší než o pár měsíců později?

Když tento paradox vysvětloval ekonom Keynes, použil trefné přirovnání. Představte si, že jste součástí poroty volící miss krásy. Porotce, který hlasoval od začátku pro slečnu, která nakonec zvítězila, získává nejen uznání (má dobrý vkus), ale i finanční odměnu.

Je to sexistický příměr, ale Keynes se tím snažil vystihnout podstatné: při hlasování totiž nebudete volit dívku, která se vám osobně nejvíce líbí, ale tu, o které jste přesvědčen, že se líbí i zbytku poroty. Zbytek poroty bude uvažovat stejně. Rozehraje se tedy zvláštní psychologická hra, kdy oči porotců budou koukat spíše po kolezích, než aby sledovaly soutěžící samotné. Stačí náhodné zamračení jednoho z porotců, a právě procházející dívka je zcela diskvalifikována z prvních pozic.

Co to má společného s akciovými trhy? Podstatu: akcie nekupujete kvůli tomu, že se vám líbí, ale proto, že doufáte, že se budou líbit ostatním. Krása (hodnota), není objektivní veličinou. Kdybych parafrázoval Oscara Wilda, ekonom (on použil slovo cynik) je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho.

Ekonomové "skutečnou" hodnotu akcie určit nedovedou. Existuje mnoho přístupů, jak ji odhadnout, ale to je jako určovat krásu člověka, podle jeho proporcí či symetrie obličeje. Jde to, ale nefunguje to. Oproti tomu, cenu dokážeme určit velice jednoduše, ale potřebujeme k tomu funkční trh. Tam se střetávají různé subjektivní preference a konfrontují se s aktuálním stavem nabídky. Skutečná hodnota však zůstane zahalena rouškou tajemství.

Snížení rychlosti nárazem

Jak je psychologie tohoto procesu těžko postižitelná, tak je podstatná. A v ovlivňování psychiky pochopitelně hrají roli média. Předstihové indikátory (měkká čísla podnikatelské důvěry, hodnota akcií) v posledních měsících rostou. Tvrdé "zpožděné" indikátory zatím stále padají (HDP, průmyslová výroba). Navíc v Česku žijeme v dalším zpoždění, daném importem krize skrze podstatný podíl exportu na našem HDP.

Krize je reálná, propad amerického akciového trhu dlouho opisoval vývoj stejného indexu při velké hospodářské recesi z 30 let. To, že se nás zatím osobně krize bolestně nedotýká, je jen plus. Poučme se pohledem ven. Ostatně nic na snížení rychlosti nepůsobí účinněji, než průjezd kolem nabouraného vraku...

Psáno pro HN

01. 07.

Jedenácté přikázání: nezastavíš se!

Tomáš Sedláček Přečteno 17924 krát

Václav Havel před nějakou dobou zpochybnil smysl "růstu za každou cenu". Otevřel tím hluboké téma, protože se dotkl samého božiště naší novodobé víry. Zpochybnil růst, největší maximu současné ekonomie - a do jisté míry by se dalo říci i celospolečenského života.

Abychom se vyhnuli mýlce: nemám nic proti růstu, považuji jej za přirozený - vše živé roste. Ale jen do jisté míry. Od zdravého dítěte jistě budeme fyzický růst čekat a z každého centimetru se radovat. Jak ale dítě vyroste v dospělého člověka, bylo by asi hloupé čekat další nárůst výšky. A zlobit se na dotyčného, pokud růst přestane. Od dospělého čekáme růst v jiných oblastech, třeba ve vzdělání nebo kulturnosti.

Podobně je tomu s růstem společnosti. HDP není jedinou dimenzí, ve které je zdravé růst, to se dá i v jiných oblastech. Pokud se jedná o zdravý a vyvážený růst, nic proti, ale nesmí k němu docházet na úkor zadluženosti buď finanční, nebo třeba té ekologické, což se dělo a děje dál.

Napřímený kruh

Kde se představa neustálého pokroku v naší civilizaci vzala? Kdybych se vás zeptal, jak si představujete naši civilizaci za řekněme sto let, každý si vybavíte nějakou představu, nejspíš diametrálně odlišnou od současnosti - ať už si představíte pokrokové sci-fi androidní lidstvo, nebo post-steam punkově urbanistický post-apokalyptický Armagedon. Lidstvo prostě ve vašich představách bude za sto let někde úplně jinde, než je dnes. Koneckonců o všemožných vizích budoucnosti bylo napsáno tisíce knih a natočena stovka filmů.

Když byla naše civilizace mladá, hovoří prvotní záznamy o tom, že dějiny vnímala spíše cyklicky. Jako něco, co se neustále točí dokolečka: střídá se čtvero ročních období, ale nic podstatného se nemění, historický čas neměl v tomto pojetí velký vývoj. Kdybyste se tedy na to, co bude za sto let, zeptali takového Sumera, nechápavě by na vás zíral a pak by zřejmě řekl, že by na tom lidstvo bylo za sto let stejně jako dnes či kdykoli jindy.

To teprve my jsme začali vnímat pokrok jako automatický předpoklad. Pokud se nad tím zamyslíme, například materiální vybavení běžné domácnosti se po tisíciletí prakticky neměnilo. Krb, oheň na vaření a jako zdroj tepla, stůl, židle, postel, poličky, nádobí a pár ozdob. Až během posledních dvou století se vybavení průměrné domácnosti začalo prudce měnit. Jen si vzpomeňte, jak to u vás v tomto ohledu vypadalo řekněme před dvaceti lety... A dokážete si vůbec představit, jak to bude vypadat za pouhých pět let, natož za generaci? Před dvaceti lety bychom neuměli ani zacházet s velkou částí věcí, kterými jsme dnes zcela běžně obklopeni.

Na začátku jsme byli technickým pokrokem zaskočeni, byli jsme na lidstvo hrdí. Nyní pokrok považujeme za samozřejmost.

Antropologové a filozofové se víceméně shodují, že ideu lineárního času, tedy i pokroku, do naší civilizace uvedlo poprvé až hebrejské učení. To jejich starozákonní příběhy měly historický smysl a Židé žili v očekávání historického vyvrcholení dějin příchodem Mesiáše. Lineární dějiny, na rozdíl od cyklického pojetí, mají směr: od stvoření k vykoupení. Dějinný kruh nahradila přímka.

Pokrok krok po kroku

Jenže my tuto dimenzi cíle ztratili. A podle hesla, "když se nic neděje, musí se něco dít", jsme se soustředili na růst za každou cenu. A podobně, jako ve sportu, kde už dávno nejde o radost, ale o nelidskou rychlost, i zde se dopovalo.

I my dopujeme umělým zvyšováním spotřeby. Pokud vám jde o to, někam doběhnout, nejde ani tak o rychlost jako o směr. Pokud vám však jde o to jen běhat, směr není důležitý. Pokud nikam nesměřujeme, pak cyklicky běháme bez cíle. Je to legitimní disciplína, nesmíme se ale divit, že pak nikam nedoběhneme.

Psáno pro HN

Archiv článků: červenec 2009