Prokletí hospodářské politiky

Deficitní hospodářskou politiku vnímám jako vzácný dar, který lidstvo dostalo na umírňování bolestí v období hospodářských recesí. Jenže je to podobně jako s prstenem moci z Pána prstenů: smí se používat jen vzácně, jinak se z nositele hospodářského prstenu moci stane bankrotující přelud. Takže pohříchu nevím, zda to tak trochu není dar danajský.

Dej rozmazlenému facku

O kolik přesně pomáhá deficit růstu HDP, nevíme. Je to různé země od země, rok od roku a výdaj od výdaje. Je ale zřejmé, že se díky tomu ekonomika nacucává. A rozmazluje. A jak se zpívá v jedné písni od U2 "every sweettooth needs a little hit" - každá rozmazlenost potřebuje občas facku. Nám ji teď uštědřila krize.

Pokud je ekonomika dlouhodobě rozmazlená dluhovým financováním, už si na deficitní dávky zvykne a už ji vlastně nestimulují. Jen je to pekelně drahé. A žádná zábava.

V roce 2003 to podle eurostatu vypadalo, že budeme mít jednorázový deficit možná až 12 procent HDP, což bylo nekompromisně nutno snížit. V roce 2004 klesl deficit ke třem procentům. Pracoval jsem tehdy na ministerstvu financí a jedna studentka nám poslala dopis - chtěla vědět, jestli ráčíme provádět expanzivní fiskální politiku (tedy zda ekonomiku stimulujeme, urychlujeme růst), nebo restriktivní politiku (zda ekonomiku brzdíme).

Po zuřivé, ale krátké diskusi s kolegy jsme došli ke zdánlivě paradoxní odpovědi: přestože se nadále zadlužujeme (tříprocentní deficit), děláme de facto restriktivní hospodářkou politiku, protože snižujeme úroveň státních dluhových peněz, na které byla ekonomika zvyklá.

Jinými slovy: ekonomika se nacucala tak, že si zvykla na svou pravidelnou dávku deficitu, a jakékoli snížení vnímala negativně, tedy restriktivně. Deficit nepomáhal růstu, protože byl nižší než loni (viz slide 11).

Kdybychom rok od roku snížili deficit na nulu, tedy vyrovnali si veřejné finance, mělo by to silně negativní vliv na růst HDP. Například kdybychom v roce 2006 - kdy jsme vykazovali rekordní, téměř sedmiprocentní růst - snížili deficit na nulu, náš růst by se zpomalil zhruba na úroveň pod pět procent (viz slide 10). Tedy žádná tragédie, což jen svědčí o tom, že jsme čas na reformy skutečně prospali, protože v dobrých letech by nás nemusely skoro bolet.

Na místě je v této souvislosti otazník, do jaké míry se chlubit výší HDP - a jak se mezinárodně srovnávat - když podstatná část růstu byla na dluh. Kdybychom to samé cvičení provedli v recesním roce 2009, HDP by se propadalo o více než desetinu (viz slide 12).

Kdo za nás projde absťákem

To nejlepší na konec: kdybychom neměli nacucanou ekonomiku z minula, dlouhodobě vyrovnaný rozpočet by náš růst skoro vůbec nezbrdil.

Ekonomika by prostě letěla stejně, a některé roky dokonce rychleji, než když jsme ji dopovali dluhem. Je to jako s kuřákem: aby měl dobrou náladu, potřebuje dvě krabičky cigaret denně. Jakmile se ale odnaučí kouřit - a projde si bolestnou počáteční strastí - může mít náladu stejně dobrou, akorát bez cigaret. Anebo dokonce ještě lepší. Podobně je tomu s dluhem.

Celý tenhle pudl má však ještě jedno veledůležité jádro: která vláda či politická strana má chuť si projít bolestnou odnaučovací kúrou s abstinenčními příznaky, když ví, že plody bude sklízet někdo jiný, někdo, kdo přijde po ní? Komupak by se do toho chtělo? Zodpovědný národohospodář se pozná podle toho, že chtělo. A že i před volbami hovoří o nutnosti šetřit a vyrovnat dluhy. Nikomu jinému nevěřte.

Koneckonců když si tak prohlížím některé populistické a rozdavačné předvolební sliby, stává se ze mne zastánce jediné naděje pro naši společnou zemi: že tito politici své předvolební sliby nesplní.

Psáno pro HN
S přispěním Martina Pospíšila

Musí být egoismus nemorální?

Ta otázka lámala hlavu ekonomům staletí: je egoismus morálně odsouzeníhodný, nebo ne? Sám Adam Smith, tatíček ekonomie a morální filozof, egoismus do jisté míry obhajuje. I když přednost dává především opačnému sentimentu - totiž sympatii a altruismu.

Pojďme se krátce podívat, jak o egoismu uvažuje Judaismus a křesťanství, tedy morální kolébky, ve kterých Adam Smith vyrostl a psal. A ve kterých se zrodil moderní kapitalismu i naše civilizace.

Největším přikázání (u kterého se v angličtině ujal název "zlaté pravidlo") zní: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Toto pravidlo staví sebelásku na roveň lásky k bližnímu. Nemá stát ani výš, ani níže. Pokud člověku dělá radost (zvyšuje utilitu) dělat radost (zvyšovat utilitu) svým milovaným, pak toto lze klasifikovat jako a) skrytý egoismus nebo b) laskavost a sympatii. Pokud místo toho abych snědl zmrzlinu sám, daruji ji nezištně svému dítěti nebo příteli, konám tím laskavý skutek. Takový akt by jistě nebyl v běžném jazyce považován za egoistický.

V striktně ekonomickém slova smyslu však - pokud mi ve variantě a) přináší větší užitek darování zmrzliny než její osobní spotřeba - by děkovat neměl obdarovaný, ale darující, protože dosáhl zvýšení vlastní utility aktem darování.

Pochváleno budiž ego

V lidské přirozenosti lze ovšem nalézt přání nezdaru a bolesti lidem, které nenávidíme, které považujeme za nepřátele. V tomto případě dosáhneme zvýšení své utility snížením utility nepřítele.

V mírnější a civilizovanější podobě se v Tóře mezi snižování utility v rámci pomsty kladlo jakési bolestné rovnítko: "Když někdo zmrzačí bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu." Tedy cenou, odplatou za snížení mého užitku (zmrzačení) je stejné (ani větší, ani menší) snížení utility člověka, který mé snížení utility zavinil. Jako by platilo: milovat budeš bližního svého jako sám sebe a nenávidět svého nepřítele jako on tebe. Vlastní a cizí užitek je tedy dán na roveň, to je, co se vývoje pomsty týče, velký pokrok.

K tomu ovšem říká Ježíš ve svém známém evangelijním kázání na hoře: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna?"

Milovat a přát dobré svým nepřátelům, být vůči nim altruistický, je tedy nepřirozené (na rozdíl od přání dobrého svým bližním a přání zlého nepřátelům). Tolik k moralitě egoismu.

Další otázkou ovšem je, zda si společnost vystačí s (umírněnou) sebeláskou. Zdá se mi, že egoismus je dominantní celospolečenské chování, které však musí být umírňováno a doplněno láskou (sympatií, spoluúčastí) k bližnímu (jak o tom hovoří Smith a křesťanství).

Jako dvousložkové lepidlo

Smith, na rozdíl od jiných ekonomů, altruismus připouští a dokonce za něj bojuje. Bez něj by společnost těžko fungovala. Aby držela pohromadě, potřebuje dvousložkové lepidlo: lásku i sebelásku.

Jistě existuje úzký, čistě individualistický egoismus, který nedbá ani na prospěch rodinných příslušníků či blízkých. Může však existovat "egoismus" široký, v jehož rámci člověku dělá radost zvyšovat utilitu i jedinci, kterého v životě nepotkal nebo který jej dokonce zranil.

Dalo by se tedy říci: Čím více vám záleží na osudech ostatních, tím vícekrát se stáváte člověkem. Se všemi radostmi i bolestmi, které to obnáší.

Psáno pro HN

Krizí k ekonomice ryzí? Aneb O sebeočistném mechanismu

Krize prý čistí trhy. A jistě tomu tak mnohdy bývá. Ale občas může trhy čistit i v negativním smyslu: pokud není dobře nastaven institucionální rámec, může dokonce očistit trh od těch nejlepších.

Ale nejprve ke kladné roli hospodářského cyklu. Je zřejmé, že v dobách, kdy se daří, mohou na trhu přežít i ti, kteří by tam jinak neměli co dělat. Těch se trh v recesi skutečně často zbaví. Tedy ono se mimochodem dost špatně poznává dobrý podnikatel nebo podnikatelka od těch "špatných". Takový "špatný podnikatel" (rozuměj podnikatel, který prostě zkrachuje) může klidně být pracovitý člověk, může být vzdělaný, může sledovat všechny noviny a relevantní statistiky, může mít srdce ze zlata - a přesto prostě nebude schopen v tržní konkurenci přežít. To se prostě tak stane, že se mu nepodaří oslovit, prodat nebo prostě jen vytušit, co lidé chtějí. Takže si netřeba brát krachy nějak přehnaně osobně.

Ale představme si, hypoteticky, že jsou prostě lidé, kteří na "to mají čuch," tuší, kam se trh vrtne, prostě jim jde podnikání od ruky. Vyrábějí špičkový produkt, který lidé chtějí, a vše, co dělají, dělají poctivě. A nehodlají podvádět. No a teď si představte, že do jejich odvětví přijde recese. Kdyby to nějakým zázrakem nebo geniální analýzou zjistili předem, možná by z odvětví sami odešli do nějakého jiného, které je právě na vzestupu (neříkám, že se to tak musí dít pokaždé). V tomto případě tedy ti nejprozíravější odejdou jako první.

Na trh s revolverem

Nebo druhý případ. Přijde recese, a aby podnikatelé přežili, začnou tak trošku šidit váhu, tak trošku uplácet, trošku neodvádět daně. A když to dovedeme do extrému tak si také začnou trošku navzájem vyhrožovat a pro jistotu platit ochranku nebo sami nosit kapesní revolver. Trh takzvaně trpkne, stává se trhem, kde se prodávají čím dát tím kyselejší jablka. No a co udělá naše poctivá a spravedlivá podnikatelka? Vidí, že v takovéto konkurenci nemá šanci, a sama raději z trhu odejde. Změnila se pravidla hry a ta nová už jí nepřipomínají nic z pravidel starých a podle pravidel nové hry hrát nechce.

Je to jako byste vyhlásili hokejový zápas, ve kterém o hodně jde a přitom je ring volný a široko daleko žádný rozhodčí. Jakpakby to asi dopadlo, když i lecjaký zápas, který je přísně "regulovaný" pravidly se za chvíli změní v box bez pravidel?

A třetí příklad platí, pokud se v některé zemi standardně korumpuje. Takové "zdivočení" ani nemusí mít nic společného s hospodářským cyklem, ale dalo by se mluvit o jakémsi cyklu morálním. Dejme tomu, že se najednou prostě začne z jakéhokoli důvodu uplácet a nekale soutěžit. Jaký typ podnikatelů vám asi zmizí ze země první? Jistěže ti "útlocitně" poctiví, kteří na to nejsou zvyklí, protože to k úspěšnému podnikání nikdy nepotřebovali.

Pokud se tedy začnou rozvolňovat pravidla slušného chování (ale i ta exekutivní, vynucovací), může mít země sebepoctivější a sebešikovnější podnikatele a podnikatelky a jen je odradíme.

Zlatá devadesátá

Něco podobného se koneckonců částečně dělo na českých kapitálových trzích v polovině devadesátých let. Zprvu se pravidla dodržovala, všichni se báli, protože nevěděli, jak to bude s jejich vymáháním. Tunelovat se začalo až později, nejprve opatrně, po oťukání (ne)právního terénu bezskrupulózně a pak už již tempem pádivým. Zahraniční portfolioví investoři často odcházeli, a kdo chtěl v Čechách přesto podnikat, raději šel do přímých zahraničních investic, tedy takových, kde vám do toho žádný spolumajitel nekecal a hlavně vám nic nemohl tunelovat.

Je vidět, že recese nebo krize v některých případech nemusí pročistit vůbec nic. Může naopak působit úplně zvráceně a přirozený výběr může fungovat opačným směrem, než by bylo žádoucí.

psáno pro HN

Keynes vs. Hayek: debata

Dnes jen krátce. Myšlenky Keynese a Hayeka jsou zásadní pro vývoj ekonomického myšlení.

Více »