Nacházíme se v situaci bankrotu bankrotu (sama instituce bankrotu zbankrotovala), ale že se nám s tím nechce žít, snažíme se vymyslet takový bankrot nebankrot, a hitem léta je tak debata o prodeji řeckých ostrovů.

Co člověka asi zarazí jako první, je, že státy de facto ničím za své dluhy neručí. Stát prostě splácí, dokud splácí, a když náhodou přestane, nevíme, co s tím. Tedy oprava, za státy (ač jsme si to nikdy nepřiznali) de facto ručí jiné státy. A ukazuje se to až teď.

České ostrovy

Ale zpět k ostrovům. Dluh koneckonců je ztráta suverenity nebo alespoň její předzvěst. Stávám se totiž závislým na svých věřitelích, zda a kolik mi věří - a tito mi v pozdějších stádiích zadluženosti mohou pěkně kecat do života. Zmenšováním (a zvětšováním) území by se pak státy trestaly (nebo odměňovaly) za jejich hospodaření.

Alespoň by se dluhu přiznala jeho skutečnost, stal by se reálným, protože v současnosti je dluh ne-dluhem, je celospolečenskou fikcí, která funguje bezvadně... dokud funguje. David Orrell, autor pozoruhodné knihy Economyths, to přirovnává k airbagu, který také funguje, leda s výjimkou havárií. Ekonomiky rostou mnohem rychleji, než by rostly bez dluhu, potud dobře, ale havárie pak bývají mnohem bolestivější.

Včera jsem si na toto téma vyslechl zajímavou debatu dvou štamgastů. Pokud by se do podobných problémů dostala třeba naše republika, mohli bychom odprodávat kusy Sudet, metr po metru, a v dobrých letech je zas zkupovat zpět. Taková nová forma dobývání území. Ono se to sice již děje na úrovní zahraničního vlastnění podniků (a nikomu to moc nevadí, což je dobře), ale obchodování s hranicemi by bilo do očí mnohem více.

Řecké ostrovy jako záruka za pomoc je dvousečná zbraň, tvrdí Kalousek - čtěte ZDE

Jenže problém je v tom, kdo by takové území chtěl? Dnes už nám dávno nejde o pozemky a dobývání. Upřímně řečeno, k čemu by takové České republice (nebo Německu či Finsku) byl pocit, že vlastníme kdysi řecký ostrov? Létalo by se tam levněji? Mohli bychom od místních vybírat daně a byli bychom nuceni jim vyplácet státní dávky a důchody? Nebo by se tam začalo mluvit česky a prodávat pivní sýr a točit pivo, jak to umíme jen u nás? Takový ostrov by nám ani nikomu jinému v dnešní integrované Evropě k ničemu nebyl.

Čína v Evropě

Ale Finům asi nejde o ostrovy jako takové, ale o státem vlastněné podniky. Tady už dává debata smysl, ale beztak by se tím "řecký problém" nevyřešil, respektive vyřešil by se jen dočasně. Smazal by se sice současný dluh, ale problémem není ani tak dluh, jako zadlužování, tedy schizofrenie hospodářské politiky, která z kasy dává víc, než může. Neúnosný dluh není primárním problémem, je to jen výsledkem, projevem jiného problému - nevyrovnanosti role státu a ekonomiky. A touto nemocí netrpí jen Řecko, ale celá naše západní civilizace. Ale pojďme dotáhnout abstrakci do absurdna. Možná by o ostrovy projevila zájem Čína.

A zde už jde fiktivní diskuse do tuhého. Čína by na to jistě měla dost peněz a taková bezcelní zóna by se jim v Evropě šikla (šlo by o jakýsi Hongkong naruby). Ale otázkou je, zda bychom to chtěli? Ale diskuse je to zdravá, neb by nám došlo, s čím si tady tak vesele a bezstarostně hrajeme: s dluhem. Teprve teď nám dochází, jak nebezpečná hračka to je.

Jenže ruku na srdce: Není ten řecký způsob života tak trošku celoevropským snem? Nezávidíme jim to trošku, ty jejich siesty, ostrovy, dobré jídlo, život na dluh (který navíc zaplatí někdo jiný)? Je přece legitimní si užívat, když si to člověk odmaká. Ale ještě úžasnější je užívat si, aniž si to odmaká. Není zas tak pitomé být Řekem. A v tom je ten problém.

Psáno pro HN