Řekneme-li, že trh vždy vybere toho nejlepšího, pak musí být nějaký způsob, jak zjistit, zda se trh nezmýlil. Například jsou dvě firmy, A a B, a nikdo neví, která z nich je lepší. Až díky trhu vyhraje třeba ta první. Jenže jak poznáme, že byla opravdu lepší? Protože ji vybral trh. A proč ji vybral trh? Protože byla lepší... A točíme se v kole.

Obvykle se má za to, že ekonomie a sociální vědy převzaly zákon o přirozeném (tržním) výběru od evoluční biologie. Ve skutečnosti tomu bylo naopak, Darwin tuto myšlenku převzal od sociologa Herberta Spencera. Jak uvádí Jonathan Turner, Darwinova teorie by se spíš měla jmenovat biologický spencerismus, než aby se Spencerovy poznatky nazývaly tržním darwinismem.

Jenže obě tyto teorie, zejména ona původní verze od Spencera, mají jednu šerednou vadu na své (přirozené) kráse a bezstarostné eleganci. Je to tautologie. Tedy něco, co není nesmyslné (ba právě naopak, logický smysl to bude dávat vždy), ale bezesmyslné. Jinými slovy, je to duté, ale znějící.

Kruhová argumentace

Potíž je totiž v tom, že se daná hypotéza nedá testovat, tedy že ten výrok je tak (ne)šikovně postaven, že dává smysl za všech myslitelných možností. Řekneme-li, že trh vždy vybere toho nejlepšího, pak musí být nějaký způsob, jak zjistit, zda se trh nezmýlil. Například jsou dvě firmy, A a B, a nikdo neví, která z nich je lepší. Až díky trhu vyhraje třeba ta první. Jenže jak poznáme, že byla opravdu lepší? Protože ji vybral trh. A proč ji vybral trh? Protože byla lepší... A točíme se v kole, které bychom roztočili úplně stejně, kdyby vyhrála firma B. Takže to, že je firma lepší, poznáme až ex post. Vlastně se stává lepší okamžikem, kdy vyhrála.

Tuto teorii nelze vyvrátit, bude platit neustále, protože nejlepší firma vyhraje vždy, ať už je jakákoli. Je to jako říct, že v "tomto zápase nejlepší mužstvo vyhraje" - ano, pokaždé vyhraje nejlepší mužstvo, jinak to nejde. Ta věta není nesmyslná (platí naopak neustále), ale je bezobsažná, nedává nám žádnou informaci. Kdyby byl způsob, jak zjistit, která firma je lepší, a teprve pak by se zkoumalo, zda ji trh skutečně vybral, byla by to jiná.

Řekněme třeba, že sociologové spolu s ekonomy vymyslí nějaký geniální způsob, jak to změřit - třeba inteligentním dotazníkem na spokojenost zákazníků a okolí, který by byl zároveň spojený s ekonomickými indexy. To by byla testovatelná hypotéza.

Představme si, že podle tohoto neomylného indexu je "lepší" firma A než B. Firma A třeba vyrábí výborné boty z kůže a požaduje za ně stejnou cenu jako firma B, která vyrábí boty z plastu. Co když v tomto hypotetickém příkladě zvítězí firma B, a firma A naopak zkrachuje? Jenže on žádný takový způsob neexistuje.

Cena za korupci

Záleží totiž na tom, jak je trh "nastaven". Pokud špatně, pak může nastat opačná situace - že totiž vybere právě toho nejhoršího (z hlediska našeho spotřebitelsko-kvalitativního indexu). Vyhraje možná "nejsilnější" nebo ještě lépe "nejadaptabilnější", ale v úplně jiné dimenzi, než bychom si představovali. Tak třeba pokud se smí nosit a používat zbraně, pak jistě vyhraje v konkurenčním boji nikoli ten nejlepší podnikatel, ale ten s nejmenšími skrupulemi. Ten, kdo umí rychleji tasit, a nikoli ten, kdo umí dobře vyrábět boty.

V této logice pak výběrová řízení vyhrává nejlepší korupčník. Právě to je ta nejvyšší cena za korupci, paradoxně ještě vyšší než všechny rozkradené peníze: korupce působí jako repelent proti kvalitním podnikatelům. Kdo chce vyrábět dobré boty, ale ví, že kvalitní boty k úspěchu nestačí, navíc musí umět dobře uplácet, mnohdy si to vzhledem ke své poctivosti rozmyslí a na (takovéto) podnikání se vykašle.

Z tohoto pohledu je lepší korupční peníze vyhazovat z okna než je dávat aktivním podnikatelům-zlodějům, kteří betonují zkažený podnikatelský vzduch a činí trhy kyselejší a kyselejší. Peníze nejen zmizí, ale navíc aktivně kazí trh - kvalitní podniky budou krachovat spíše než nekvalitní.

Psáno pro HN