Člověk musí umět odejít, jinak se z něj může stát strašák jeho vlastních dětí a nejbližších, včetně někdejších obdivovatelů a podporovatelů. A bude hrozit, že místo důstojného odchodu do paměti národa odejde v ostudě, kterou si ale bezděky způsobí sám.

V psychoanalýze se velice často objevuje téma silné otcovské postavy, která dotyčného syna nenechá dospět a převzít jeho místo. A neschopnost umřít (v pravý čas), nebo se s vlastní smrtí smířit, je pak zase zdrojem všemožných duchů a jiných nemrtvých strašidel.

V řecké mytologii existoval jakýsi před-bůh nebo nad-bůh, zkrátka otec další "generace" božstev včetně Dia. Jmenoval se Kronos a měl takovou zvláštní vlastnost, totiž že požíral vlastní děti. Až Diovi se podařilo díky matčině lsti utéct a později se Kronovi postavit.

Zdá se, že v české politice jsme svědky čehosi podobného - otcové zakladatelé našich dvou nejdůležitějších stran totiž právě tímto kronovským komplexem trpí: ničí své nástupce, a navíc nejsou ochotni politicky umřít a uvolnit tak místo, aby jejich strany vyspěly v dospělé, rozhodné, neufňukané strany s pevným názorem, se kterým neobchodují, ale stojí si za ním.

Asi není úplně fér těmto dvěma velikánům minulé doby dávat za vinu žalostný stav ODS a ČSSD, ale sledujme, jak jsou obě strany v rozkladu, a to právě v době, kdy mediální nebe jiskří Milošem Zemanem a Václavem Klausem.

Alfa samci a Mirkové Dušínové

Není náhodou, že tyto dvě strany létají ode zdi ke zdi - od vůdců alfa samců (Topolánek, Paroubek) ke smírčím Mirkům Dušínům (Sobotka, Nečas), a přesto nejsou schopni se nějak najít. V těchto stranách ještě nevyrostl nikdo, kdo by byl schopen a ochoten postavit se "otci" - a porazit ho.

Václav Klaus i Miloš Zeman mají jistě veliké zásluhy, že jsme dnes, kde jsme (v dobrém i zlém). Ale mohli do dějin odejít jako uznávané osobnosti (byť v ledasčem kontroverzní, to holt k tomu už patří), jak se to podařilo Václavu Havlovi. Zároveň o tom, jak je takové odcházení těžké, napsal svou poslední hru, příznačně pojmenovanou: Odcházení.

Komu se nepodaří včas odejít, kdo promrhá svůj moment politické smrti a trvá na tom, že stále chce žít, dříve nebo později špatně skončí, neb pro své setrvání je ochoten bez zaváhání sepsat faustovskou smlouvu se samotným peklem.

Člověk musí umět odejít, jinak se z něj může stát strašák jeho vlastních dětí a nejbližších, včetně někdejších obdivovatelů a podporovatelů. A bude hrozit, že místo důstojného odchodu do paměti národa odejde v ostudě, kterou si ale bezděky způsobí sám. Nemůže na nikoho svalovat vinu, i když to bývá základním ublíženeckým instinktem takové osoby.

To se teď stalo například s amnestií, kterou i sám prezident musí hodnotit asi jako svou největší politickou chybu - krok zcela rozmarně zbytečný a učiněný v pocitu vlastní neomylnosti tak silném, že ani necítil potřebu konzultovat s vlastní ředitelkou právního oddělení.

To se pak chyby sekají snadno. A tentokrát to bylo, na rozdíl od jiných rozhodnutí, jednoznačně vidět.

Umět odejít

Havlovo Odcházení tedy může sloužit jako inspirativní varování pro politiky, kteří jsou za zenitem, a přitom stále trvají na tom, že mají zůstat u moci.

Zejména pokud jim záleží na tom, aby jejich vlastní politické "děti", tedy strany, dospěly a nesypaly se po každých volbách. Ale na výzvy, aby brali ohled na ostatní, třeba i vlastní děti, tito lidé nikdy moc neslyší. Tak tedy: včasným odchodem prospějete sami sobě.

Psáno pro HN