Pokud vím, že mi jednou za týden zamrzne počítač, není špatný nápad udělat to vědomě, zrovna když nemám rozpracovaného nic důležitého.

Kdo znáte seriál IT crowd nebo jste kdykoli volali počítačový servis, víte, že nejčastější věta, kterou od počítačových expertů můžete slyšet, zní asi takto: zkuste to vypnout a zase zapnout. Prostě restartujte! A tady je ta zajímavá věc: i počítačové programy se zasekávají.

Programy jsou čistá racionalita, matematické algoritmy, nuly a jedničky, žádné emoce, žádné inkonzistence, žádná psychologie, žádné filozofické názory, žádné animal spirits... nic. Nic než logika. A přes to všechno se systém čas od času zhroutí a je potřeba jej restartovat. Tedy přesněji řečeno: na chvíli funkčně uvést v nefunkčnost.

Za poznání na smrt

Že se cosi podobného může čas od času stát nejen v počítači, ale i v celé společnosti, staří dobře věděli. A my jsme zapomněli.

Ve Starém zákoně měli nařízení, které ekonomiku společnosti takto rebootovalo jednou za 49 let. Tento cyklus zhruba odpovídá Kondratěvovým dlouhým cyklům, které trvají kolem padesáti let (ve zkratce, ekonomický vývoj není plynulý, ale postupuje ve skocích). Tuto tendenci v ekonomice nezávisle na sobě našli ještě dva holandští ekonomové na začátku minulého století, ale protože se nikdo moc neobtěžoval jejich práci přeložit do jakéhokoli světového jazyka, svět jim poděkoval až posmrtně. To Kondratěvovi se přihodil horší osud, jeho zjištění nějak naštvalo sovětskou diktaturu, a protože neodvolal, poslali jej do gulagu na smrt.

Přitom najít takovou řadu není nic snadného, většinou se během padesáti let přihodí válka nebo nějaká jiná šílenost, a systém se tak "zresetuje" sám. Ostatně i Kondratěv uváděl, že na počátku vzestupné vlny každého takového velkého cyklu dochází k významným technologickým změnám a k rozšiřování ekonomických oblastí. Na období vzestupných vln ale také připadá nejvíc sociálních otřesů včetně válek a revolucí. A konečně období sestupné vlny doprovází dlouhotrvající deprese.

Jde o to, že nějak se veškeré tlaky, vědomé či podvědomé pocity křivd a nespravedlností, malých a velkých podvůdků, myšlení jen na zisk, sobectví a blbých rozhodnutí z přetlakovaného hrnce dostat musí. A teď otázka pro chytré: jak to udělat tak, aby u toho netekla krev, aby nesystematické mohlo být systematické? Jak být připravený na nepředvídatelné a jak akumulovaný pocit nespravedlnosti vyřešit tak, aby byl výsledek vnímán spravedlivě?

Spravedlivý přesun majetku

Nechci tady tvrdit, že bychom měli do dnešní ekonomiky zavádět starozákonní instituci, ale něco na této starobylé (a zřejmě nikdy nerealizované) myšlence bude. Jednou za 49 let se odpouštěly dluhy, propouštěli se otroci (kteří často vznikali právě kvůli dluhu) a půda se vracela původním majitelům. Mimochodem zřejmě i dobové antimonopolní opatření, které eliminovalo extrémní koncentraci kapitálu v rukou několika málo lidí. Ale hlavně šlo o systémový reset, se kterým každý mohl počítat a přesně věděl, za jak dlouho nastane.

Jinými slovy, pokud vím, že mi jednou za týden zamrzne počítač, není špatný nápad udělat to vědomě, zrovna když nemám rozpracovaného nic důležitého.

V bibli šlo o pohyb, který byl spravedlivý, jinými slovy na začátku hry na něj přistoupili všichni, neb nikdo nevěděl, kde a jak na tom za oněch 49 let bude. Zda dole, či nahoře. Kapitál se tak přesouval od bohatých k chudým, a nikoli naopak. Zůstávala však motivace. Též je nutné poznamenat, že se nevracelo vše, jen půda a svoboda, tedy i po létu milosti existovali bohatí a chudí. Smazaly se jen ty největší rozdíly. A že to je téma veliké, o tom svědčí i to, že Ježíš započal své první veřejné kázání v Nazaretu právě citací z Izaiáše: přišel jsem vyhlásit léto milosti.

Psáno pro HN