Koho nebo co milujeme, není pouze otázka vztahu mezi dvěma lidmi či mezi člověkem a předmětem jeho lásky, ale - možná primárně - vztahu člověka k sobě samému.

Když se řekne trauma, vybaví se nám většinou negativní zkušenost, která trauma vyvolala. Jenže zdá se, že podobnou díru jako trauma do našeho psychologického časoprostoru může vyvolat i zkušenost kladná.

Pokud se člověku v životě přihodí něco nadmíru krásného, má dvě možnosti: buď s vděkem a vzpomínkou na krásnou situaci bude životem kráčet dál, nebo se zacyklí a zbytek života stráví bolestivou snahou o opakování daného prožitku, případně bude daného chtít čím dál víc.

Pokud je zážitek příliš krásný, vytvoří v psychologii člověka jakousi singularitu, černou díru, která má tak silnou gravitaci, že zakřiví okolní časoprostor. Stane se gravitačním bodem, který pohltí okolní hmotu včetně paprsků světla a už je nepustí ven. Jeho okolí se stane temným a širší okolí zakřiveným kolem tohoto zážitku. Člověk začne vše vnímat z pohledu tohoto zážitku, byť dané téma s tímto třeba nikterak nesouvisí. Tato událost se stane jakousi mříží, která ovlivní nejen to, jak a co vnímáme (stane se naším interpretačním rámcem), ale náš samotný pohled, bod hledění a samotné hledání. Člověk takříkajíc začne vnímat jinak a všímat si jiných věcí (a některých si naopak všímat přestane). Mnoho věcí zšedne, ztratí barvu - protože, jak si všiml již Aristoteles... v češtině na to nemáme slovo, ale v angličtině se používá slovo "sublime". To značí cosi tak nadmíru krásného, až je to téměř k nesnesení.

Trauma z lásky

Něco podobného zažívá zamilovaný člověk. Vše vidí jakoby skrze milovaného, vede s ním vnitřní konverzaci a události kolem sebe i sám sebe vnímá očima objektu své touhy. Koho nebo co milujeme, tedy není pouze otázka vztahu mezi dvěma lidmi či mezi člověkem a předmětem jeho lásky, ale - možná primárně - vztahu člověka k sobě samému: člověk jakoby už nežije (sám pro sebe nebo za sebe), ale žije v něm někdo nebo něco jiného. Má skálopevný pocit, že bez milovaného nemůže žít, což do té doby pochopitelně celkem v pohodě šlo. Zároveň má pocit, že (konečně) ožil - z čehož vyplývá, že tedy do té doby skutečně (nebo plně) nežil. Tento prožitek, který je docela mimoracionální, neregulovatelný, a už vůbec není libovolně vyvolatelný, může v jediném záblesku světla změnit celou vnitřní infrastrukturu člověka. A tím pochopitelně i to, jak vše vnímá.

Není nutno připomínat, že podobně, ovšem naruby, se chová trauma negativní. Naše mentální krajina není rovná plocha, ale podobně jako čas a prostor v teorii relativity je zakřivená kolem těchto traumatických gravitoidů. V tomto kontextu je dobré podotknout, že milovat lze i neživé či zcela abstraktní objekty, jak nám připomíná jistý dva tisíce let starý text: láska(!) k penězům je kořenem všeho zla.

Trauma z mánie

Cosi podobného se neodehrává pouze v osobní rovině, prožívají to celé společnosti, kultury, nebo dokonce civilizace. I náš národ má svá známá traumata (třeba Benešovy dekrety, trauma, na kterém se vyhrávají prezidentské volby a které se pozoruhodně vytahuje pokaždé, když dojdou argumenty). Máme ovšem tendenci zaměřovat se jen na negativní traumata (kterými vysvětlujeme charakteristiky národa), na ta pozitivní traumata zapomínáme. Mohl závratný nárůst bohatství a bezstarostnosti v posledních dvou generacích, a zejména v období před krizí, vytvořit takové pozitivní trauma? Současnému člověku odpadlo tolik existenciálních starostí, že je to skoro mimo naši představivost. Stejně jako člověk v depresi trpí rekurzivními obsesivními cyklickými myšlenkami, kterých se nemůže zbavit, nejsme též trošku posedlí touhou nebo obsesí po rekurzivním opakování oné extrémně pozitivní části hospodářského cyklu? To se projevuje téměř u všech debat o ekonomice, které lze shrnout do výkřiku: Vraťte nám naši mánii!

Psáno pro HN