Kdysi jsme si hráli na lukách a polích, dnes si hrajeme na počítači. Kdysi jsme pracovali rukama, dnes na počítači. Kdysi jsme poslouchali hudbu na koncertech, dnes na počítači. Kdysi jsme koukali na papírové fotky, dnes na počítači. Kdysi jsme koukali na filmy v kině, dnes na počítači. Kdysi jsme si psali dopisy, dnes si píšeme na počítači. Kdysi jsme se ptali encyklopedií, dnes Googlu.

Počítače začaly jako pracovní nástroje, pak se rozrostly do volného času, zábavy, vztahů. Vzpomeňte si, jak začínaly mobily: doména podnikatelů, arogantní statusový symbol, mládež jej odmítala. Pamatuji si, jak jsme to s kamarády probírali - my do toho nepůjdeme. Stačila kampaň, zlevnění - a mobil má každý. A brzy to bylo cool. A pak již "sine qua non", podmínka existence v 21. století.

All you need is připojení

Nicméně, co chci říci, je, že brána k čím dál tím větší části života se unifikuje. Tou rodící se, již porozenou, novou bránou (doslova do jiného světa) se pochopitelně míní přístroj připojený na internet. Po vstupu si už každý jde, kam chce, ale vstupní brána je stejná. To byl mimochodem geniální krok iPhonu - vyrobil jeden přístroj pro všechny (dokonce dlouhou dobu jen jednobarevný). Srovnejte to se strategií třeba Nokie, která vyráběla telefony specializované na podnikatele, děti, chudé, bohaté, těhotné... desítky modelů, každý rok, jen si vzpomeňte na ta číslíčka a písmenka a kolik jich bylo.

One (size) fits everything

iPhone udělal něco radikálně nečekaného "one size fits all" - jedna velikost pro všechny. A povedlo se to právě proto, že brána může být stejná. Dnes má malé dítě stejný telefon jako businessman.

Už to vlastně ani není one size fits all (tedy jedna velikost vhodná pro všechny), ale "one fits eve ng" (tedy jedno pro všechno, jakkoli buddhisticky to zní). Ještě nikdy v žádné civilizaci nehrály stroje tak důležitou a intimní roli v životech lidí (všimněte si, jak blízko u těla - dokonce na jak intimních místech - telefony nosíme). Jen si uvědomme, kolik denních aktivit by dnes bylo těžko představitelných bez tohoto našeho nejbližnějšího bližního.

Komunikace s rodinou a kamarády, nákupy, hudba, navigace, noviny, knihy, pošta, rádio, televize, filmy, zápisky, kontakty, hry, kalendář, foťák i s galerií fotek... A s tím, jak se stává abstraktní více a více reálnou součástí našich dní, tím více mizí role skutečného reálného v našich dnech. Všechny tyto zmiňované položky již nejsou potřeba. Materiální se stává retro-oldschool.

Nejenže se do oblaku (příhodně pojmenovaném "cloud") stěhujeme my, spolu s námi se do oblaku stěhuje i ekonomika. Internet ve skutečnosti neexistuje, není na něm jediná reálná věc, jen informace, přesněji řečeno jedničky a nuly (tedy jednotka a nic). Není na něm jediná kniha, ale miliony obsahů knih. Není na něm jediná skutečná fotka, ale miliardy reprezentací fotek a tak dále. Což pochopitelně též znamená, že internet nic neváží (což jako téma k vtipu vytěžili tvůrci seriálu "IT crowd" - všichni se navíc stáváme IT crowdem).

Boj o křižovatku

Kdysi, když ještě materiál a vzdálenost byly důležité, se bojovalo o křižovatky, obchodní cesty, průsmyky a průplavy. Bojovalo se o materiální hranice. Ty přestávají hrát roli. Lidé budou tvořit "národy" na základě společné světovíry. Brzy čekám, že nová bitva propukne o před desetiletím čerstvě otevřenou bránu do světa čisté abstrakce a nemateriálna. O virtuální prostor internetu.

A čím se bude bojovat? "Zadarmismem", psychologií, vytvářením a manipulací touhy, vírou a fantazií, hodnotami a sympatiemi a zejména uměním.

Psáno pro HN