Mnoho filmů a reklam po nás chce originalitu a rebelství. Ovšem pouze tehdy, pokud se ji podaří udržet v mezích.

Pro mnohé (blbá) pohádka pro děti dělaná pro marketing, pro některé sebereflektivní sonda do psycho-spirituání dimenze (fiktivního) jedince ve (fiktivní) společnosti. A jak už to u pohádek bývá, nad zdánlivě banálním filmem Lego se dá mluvit hodiny.

Tento film se dokonce díky podnětu filozofa-podnikatele (Václav Dejčmar) stal tématem FilmTalks, ve kterých se filozof a biolog (Standa Komárek), psycholog (Kateřina Cajthamlová), religionista (Lukáš Sedláček) a socioložka (Tereza Stöckelová) zamýšlejí nad jeho smyslem. Já se zde pokusím o jeho ekonomické čtení.

Co kdyby zisku nebylo

Film vydělal "šílené" peníze. Takže jej lze číst jako vydařený podnikatelský záměr, který vydělá na sobě samém i na reklamě Legu. Filozofická nebo duchovní "mesidž" je tudíž sekundární a je ve služebném poměru k hlavnímu účelu, totiž zisku, protože se na nás "chce vydělat" (to dávám do uvozovek, protože legálně na nás vydělat - bez našeho svolení a vůle - nikdo nemůže).

Nyní otázka: co kdyby skutečným cílem filmu (nebo jiného "komerčního projektu") nebylo na nás vydělat, ale ovlivnit nás, aniž bychom o tom přemýšleli? Kdyby zisk byl jen sekundárním cílem? ("Když na tom vyděláme, tak fajn, ale zisk nyní není podstatný, podstatné je, že šíříme naši uměleckou/skrytou/nepřiznanou "mesidž".) Nebylo by nám to podezřelé a vlastně nepříjemné? (Tady už nechtějí naše peníze, tady chtějí nás.) Neměli bychom divný pocit manipulace? Starý dobrý zisk, řekli bychom si.

Základní problematikou filmu je "being special", tedy být originál, být čímsi zvláštním - a tím nevěřící mesiáš, v tomto případě průměrná šedá myš, spasí svět. Jenže slovo "special" v ekonomovi velice rychle vyvolá slovo "specialization" - žijeme v době, kdy specializovaně vyrábíme autenticitu. Možná žijeme ve světě, kdy nejkrásnější zážitky života zažije příští generace nikoli v životě, ale ve filmu.

Mnoho filmů (a reklam) po nás chce originalitu a rebelství - ale v mezích. Mnoho filmů po nás chce, abychom byli spešl. Když tuto myšlenku dovedeme do konce, chce se po nás být tak originální, až budeme normální. Výjimečnost se tedy stává novou normou. Žijeme ve světě, ve kterém nám říkají jako povzbudivou zprávu, že žádné dvě vločky nejsou stejné, že každá je "spešl". Ale pokud je každá spešl, není na speciálnosti nic zábavného a spešl budou právě ty dvě vločky, které budou stejné, podobné jedna druhé jako vejce vejci.

Lepidlo Crazy glue

Největším nepřítelem Lega je lepidlo, protože to znamená, jak poznamenal jeden z účastníků diskuse, "konec hry". A tak se proti hlavnímu zlounovi (jmenuje se mister Business) spojí všichni kreativci světa (Master Builders) a nakonec lepidlo na usmrcení všeho nepoužije. Zvláštní: volba lepidla jako smrticí zbraně.

Ekonomové považují byznys za něco spontánního a dobrého, přitom právě v tomto filmu je byznys symbolem řádu, nudy a - mrtvolnosti a nekreativity (vyjádřené lepidlem), vlastně i smrti. Ve společenských vědách se dlouho vede debata nad tím, co je lepidlem společnosti a jak je možné, že zázrak zvaný společnost funguje. Podle některých je lepidlem společnosti (hrozba) násilí a zákon a tarantinovský balanc zbraní, kdy každý míří na každého a kdy je člověk člověku více či méně skrytým vlkem (z Wall Street?). To si myslel třeba Thomas Hobbes. Proti němu argumentoval Adam Smith, že lepidlem společnosti je empatie, "malá láska", která nedovolí smithovskému řezníkovi prodat shnilé maso bližnímu svému. I kdyby z něj měl zisk. Takže ne tak zlý je Mr. Business!

Tím zlým, vidíme nakonec, byl otec, který chtěl vše slepit a bojoval proti svému synovi, který naopak symbolizoval kreativitu. Nakonec by člověk neměl zapomenout na závěrečnou scénu smíření s otcem, ve které hrají ženy jen nepřítomnou roli. Ve filmu tyto ženy nevidíme, jen slyšíme, jak máma volá k večeři (a ruší/ukončuje tím hru) a sestra intruduje se svojí hloupou hračkou Duplo a hrozí anihilací Lega (tedy také ruší hru).

Psáno pro HN