Většina našeho trápení v životě vzniká naším vlastním přičiněním



Vzpomínáte si, jak byl kdysi kapitalismus cool? Vzpomínáte si, jak byla kdysi Coca-Cola, nyní tak opovrhovaná, považována za luxusně-nedosažitelný nektar bohů? Vzpomínáte, jak dnes nenáviděné kouření bylo kdysi tak in, že se kouřilo v práci, na palubě letadel, na přednáškách a dokonce v některých televizních duelech? A vzpomínáte si také na dobu, kdy nošení světélkujících digitálních hodinek bylo obecně považováno za fakt skvělý nápad?


Historie se opakuje, povzdech si kdysi Hegel. Ano, nejprve jako tragedie, podruhé jako fraška, do-povzdech k tomu Marx a vytvořil tak jeden ze svých nejznámějších citátů, u kterého paradoxně figuroval právě jako onen druhý, fraškovitý citátor. Nicméně zdá se, že tento princip funguje i naopak: poprvé jako nadšení, podruhé jako fraška.


To, čemu dnes často láteříme, po tom jsme kdysi celým srdcem toužili. Kapitalismus byl kdysi přeci naším snem, stejně tak jako heslo zpět do Evropy. Jak jsme kdysi chtěli být co možná nejkapitalističtější, konsensuálnější než Washingtonský konsensus (pro mladší: to byla taková dobová kuchařka jak to udělat, když chcete kapitalismus), kapitalističtější než kapitalista. Odtud koneckonců soudím, že pramení pohrdání ze strany naší někdejší politické pravice, tedy Klause a ODS, k EU i k USA. Šíleně jsme toužili po západním stylu kapitalismu, a zklamání z často nekýženého výsledku jsme tedy psychologicky kompenzovali pohrdáním vzorem, který nebyl dost vzorný. Nikoli tedy, že my bychom byli vzornější nebo tak, to ne, nespokojenost se sebou se často vyhrzne do naštvanosti na okolí. Jsou to jen naše zestárlé (normalizované?) touhy.


Nicméně zpět k tématu: mnozí kdysi zamilovaní se častují stará nebo sterej (někdy více někdy méně láskypně), mnozí z nás nadáváme na konzum, který sami konzumujeme, rveme si vlasy nad tím, kolik krámů jsme zas (sami) koupili, jídla navařili, slibů učinili, jakou stranu jsme volili – na dopravní zácpu, jejíž jsme sami součástí a je to právě vaše auto, které ji vytváří. Znova si opakujme, historie se opakuje, poprvé jako nadšení, podruhé jako fraška.


Nejpikantnější na tom je, že se do této frašky dostáváme sami – většina našeho trápení v životě je endogenní, tedy self-inflicted, rozuměj vzniklé vlastním přičiněním. A to právě z důvodu prvotního nadšení – pro které jsme byli ochotni obětovat vše – až do bodu zklamání, deziluze, nudy, otravy - frašky. Proč nejsme nadšení z toho, že máme několikanásobně vyšší životní úroveň, než jsme si před dvěma generacemi představovali a spíše věnujeme čas a energii nadávání na post-industriální společnost?


A nevznikla velká hospodářská krize minulého století právě z tohoto pocitu neschopnosti? Že jsme si najednou uvědomili, že jsou mezi námi trpící a nabyli pocit, že bychom měli těm nejpostiženějším pomoci, ale nebyli jsme toho schopni? Vždyť neúrody a hladomory byly vždy, jen jsme o tom nevěděli – neb nebyla (mas)média. Nebo jsme se o to nezajímali (co je nám do nějakých osad stovky mil od nás?). Spolu s nimi (a dalšími faktory) vznikl pocit, že se o sebe má společnost (po)starat, což v této škále nikdy předtím nebylo. Nyní máme tyto výčitky (zcela správně, ale velice nově) na globální úrovni. Kladnou emoci, kterou kdysi člověk cítil možná k vzdálené rodině či vesnici (a zbytek světa nám byl ponořen v nevědomí, ryzí lhostejnosti nebo přímo v nenávisti), dnes začínáme cítit v globálním měřítku. Chceme si pomoct, ale nejsme toho zcela schopni. Vůle je na místě, ale (institucionální)tělo je slabé.


Co tím chci říci? Že jsme nyní často naštvaní na to, po čem jsme kdysi tak šíleně toužili – a není správné to vyčítat okolí nebo dokonce objektu naší touhy. Máme deprese z kdysi milovaného kapitalismu, kdysi k tak vzhlížené Evropské unii. Máme výčitky z toho, že se snažíme o sebe navzájem postarat, ale (zatím?) ještě uplně nevíme jak. Má to i další slunnou stránku: možná ona fascinace až obsese s telefony a digi-hračkami, se kterými se nyní tak vytahujeme, se za pár let promění v podobnou trapárnu, jako se dnes promenádovat na veřejnosti s blikajícími digitálními hodinkami.


psáno pro HN