Zábavní průmysl. Řekněte si ta dvě slova nahlas: zábavní průmysl. Není to zvláštní? Máme průmysl na výrobu zábavy. Zábava se stala prací, industrií, oborem, složkou HDP. Na výrobu zábavy máme celé odvětví, továrny, výrobní linky, odborníky. O čem to svědčí? Že si neumíme vytvářet zábavu sami, že se nedokážeme moc bavit sami. Problém je v tom, že nás přestává bavit i náš vlastní zábavní průmysl.


Poslední díl Hobita je zcela zbytečným filmem, ve kterém slavný režisér stvořil barvotiskovou parodii na své dílo. Hobit upadal od prvního dílu, druhý byla útrapa a třetí byl mučení. Celá trilogie sama skončila tak, že vypadá jako kýčovitý trpaslík porcelánový nebo ještě lépe umělohmotný, růžolící se na jakési nevkusné zahradě. Hobit se tak stal pravým opakem Pána prstenů. Brilantní dialogy byly nahrazeny placatými, že má člověk tendenci smát se, když hrdinové hovoří vážně, a plakat, když "padne vtip". Možná je to únavou jednoho člověka, možná celého týmu, ale co když před vlastníma očima vidíme únavu jistého žánru filmu jako takového?

Jen když si člověk uvědomí, kolik energie a peněz jde do těchto filmů, je mu skoro do breku. Stačilo by odtrhnout si od huby pár podobných filmů ročně, peníze věnovat na něco smysluplnějšího, a možná bychom začali sami sobě dávat trošku větší smysl než to, co se o sobě snažíme dozvědět skrze filmově-umělecké kódy. Točíme filmy o hrdinných činech, kterých ve skutečnosti máme málo. Ironií je, že takový Brad Pitt, který hrdiny hraje, je následně jako hrdina i odprezentován a oslavován. Dnešní svět oslavuje hráče (ve filmu nebo sportu), protože nic jiného nemá.

My lidé o sobě lidech rádi povídáme příběhy jiným lidem. Tatíček ekonomie Adam Smith dokonce v povídání příběhů viděl hlavní motiv lidského chování: ovlivňovat pohled jednoho člověka příběhem svým, sdílet se, být vyslyšen. A své příběhy si rádi stavíme do všelijakých kulis, ať už fantaskních, vesmírných, nebo zcela smyšlených, stále to jsou příběhy o nás lidech pro nás lidi.

Patočka kdysi hovořil o naší civilizaci jako o civilizaci nudy obřích rozměrů, která je střídána záchvěvy potřeby orgiascity. A tak se stane, že v teplém bezpečí domova, přesyceni popcorny, díváme se na hrdiny trpící nebezpečím, hladem a zimou. A musí to být bezpečí nejen fyzické, ale i genderové, sociální, psychologické. Nasycení pak musí být z vybraných potravin, musí nám chutnat tím správným způsobem a musí to být bionasycení, ne jen tak nějaké. Teplo pak má být nejen teplem jako takovým, ale ekoteplem, ideálně ze správných zemí a také obnovitelných zdrojů.

Jak to už často bývá, nejlépe jsou tyto euroamerické civilizační nuance vidět na Američanech, kteří jsou jakýmisi pokračovateli kultury evropské, do extrému vyexportované. Z Američanů, kdysi hrdého a odvážného národa, se stal národ ustrašený. V tomto teroristé vyhráli, a nejen teroristé nábožensky fundamentalističtí, ale všichni, kdo pracují se strachem, neboť teror je strach v službách ideologie.

Teror tloušťky, strach před tabákem, strach před alkoholem, strach z mezinárodních vztahů, strach před předčasnou smrtí, strach z života, který byl prázdný nebo nedokázal vyhovět imperativu neustále si užívej. Všichni, kdo s tímto operují, operují se strachem, jsou to tedy v jistém smyslu teroristi.

A tak se stane, že se bojíme vlastního jídla (aby nám neškodilo), vlastního politika (aby nás neokradl), vlastního systému (aby nás nevykřisťoval), vlastní víry (aby nás neodsuzovala), vlastní ulice a auta (aby nás nezabilo), vlastní Evropy nebo vlastní technologie (aby nám nepřerostla přes hlavu). I hospodářská krize tento strach posílila: krize přišla zevnitř, nikoli zvenčí, krizi jsme si postavili a zavinili sami, to skřeti nikoli za branami naší civilizace, ale skřeti v nás. Byla to vnitřní vyprázdněnost (reprezentovaná ve finančním světě dluhem), která zapříčinila kolaps vnější fasády. Naše problémy jsou ze všech historických hledisek problémy dobrého bydla.