V Řecku se dostala k moci nespolupracující vláda nikoli v hlubinách řecké beznaděje, ale až v momentě, kdy se věci začaly trošičku dařit a svět začal z řeckého pohledu vypadat radostněji. Loňský rok byl totiž pro Řecko vlastně celkem dobrý, chystala se obnova. Proč volili Řekové takto národnostní a problematickou vládu poté (!), co byli z nejhoršího venku?

Cosi podobného bylo možno vidět i ve volbách do Evropského parlamentu. V době nejhlubší krize Evropské unie dopadly volby celkem standardně – Evropané volili euroskepticky až ve volbách následných, kdy se věci naopak začaly hojit. Jak to číst?
Z psychiatrie víme, že jedním ze spouštěčů deprese je dosažení cíle. To je na první pohled paradoxní, nicméně pokud se vám splní celoživotní sen, dosáhnete svého povýšení, zvládnete maturitu, vezmete si vysněného člověka, narodí se vám dítě – to vše může překvapivě po nějaké době nastartovat depresi. Člověk sice získal, co tak šíleně chtěl, ale přišel zároveň o životní cíl a ocitl se ve vakuu smyslu. Pokud tedy dotyčný či dotyčná nemá jiné životní cíle a celý svůj život fixuje na tuto jednu věc, smutné šílenství se může dostavit možná právě proto, že člověk cosi chtěl právě příliš šíleně.
Nebo si možná někteří z vás vybaví zvláštní scénu z dětských povídek Kvaka a Žbluňka. Dotyční žabáci si prošli peklem, ale prošli jím hrdinně – hlavní postava se až poté, když bylo nebezpečí zažehnáno a oni už byli u sebe doma v bezpečí, schovala do skříně a tam se rozbrečela strachem. Studenti náročných škol si možná také prožili návaly slz, které však přišly poté, co úspěšně zvládli obávanou zkoušku. Co když podobným způsobem reaguje i kolektivní psýché?
Čtení naopak
Současné láteření a hořekování nad EU a kapitalismem má totiž některé společné rysy. Máme pocit, že nám kapitalismus nedal dost blahobytu a evropská integrace nedosáhla svých cílů. Že po obou zbyla jakási technická skořápka, se kterou si nevíme rady, že byrokraticky funguje, ale chybí tomu duše, hlubší lidský smysl. Že jsou odtažité a člověku vzdálené. Ale hlavně, že nefungují a že nám toho ještě hodně dluží.
Ale co když je to přesně naopak? Co když EU i kapitalismus vlastně splnily, co měly? A co slibovaly? To je u kapitalismu složitě hodnotitelné, tak začněme s EU. Cíle otců zakladatelů EU byly jasné: mír skrze obchod. Primárním cílem tedy byl mír, obchod byl cílem sekundárním, jakýmsi žebříkem, který je sice dobré mít, ale zejména jej používáme k tomu, abychom se někam vyšplhali. První cíl, mír, byl zatím splněn. Na území EU nikdy tak dlouhé období míru nebylo – což si lze paradoxně uvědomit právě třeba tím, že máme nekonečný luxus zabývat se tragickým úmrtím desítek lidí zavražděných v Charlie Hebdo či při nedávné havárii německého letounu. Čímž ani jedno nechci bagatelizovat, ale obě zprávy jsou příznakem společnosti extrémně zvyklé na mír. Ve válce by si takových událostí nikdo kromě rodin dotčených asi nevšiml.
Druhý cíl, obchod, byl de facto splněn také. V Evropě se nikdy tak svobodně a notně neobchodovalo. Stejná administrativa, stejná pravidla.
A nyní k naplnění cílů euro-amerického kapitalismu. Svobodu podnikání máme dnes větší než kdy předtím. Nikdy v dějinách nebylo možné vidět tolik start-upů, bez bankovních půjček na podnikání se věru podnikalo těžko, pokud někdo zrovna nebyl modré krve. Svoboda a volnost obchodu jsou už jen díky internetu, letecké dopravě, univerzální angličtině a míru na úrovni, kterou jsme nikdy neznali. A co se blahobytu týče – pokud by cílem kapitalismu bylo dosáhnout toho, aby drtivá část populace mohla žít svůj život bez existenciálních problémů, pak i tento cíl byl splněn. A aby nebylo mýlky – tím nechci říct, ani náhodou, že je vše v pořádku. Koneckonců i Ježíš, morální autorita pro celé lidstvo, kdysi prorokoval, že „chudé budete mít mezi sebou stále“.
Co když naše zklamání z kapitalismu a EU vyvěrá z postkoitální deprese a z toho, že jsou staré sny splněny a my pořádně nemáme žádné nové?

psáno pro HN