Před nějakou dobou jsem se účastnil panelové debaty, která byla vesměs velice veselá, protože byla řeč o ekonomii, co s ní a tak dále. Ke konci mě jeden z účastníků označil za naivního.

Na což jsem pochopitelně odpověděl, že ano, že jsem naivní a že bych si tuto vlastnost ponechal co možná nejdéle, respektive dokud jsem mladý, nebo ještě lépe, dokud dýchám. Jenže pak, veškerý humor stranou, mě napadlo: Kdo je tady vlastně naivní? Copak jsem to já, kdo věří v racionalitu člověka? Cožpak právě toto není notně naivní? Nebo třeba víra v to, že lidské chování lze matematicky aproximovat? Anebo předvídání budoucnosti na roky dopředu – a na desetiny procenta –, když ani statistický úřad kvůli revizím neví, jaké HDP bylo před dvěma lety? Víra, že se trhy zázračně seberegulují? Že existuje mystická neviditelná ruka, která za nás vše zařídí? Ruka, která nás jako kdysi ruka prozřetelnosti povede do šťastné budoucnosti, jsouc lemována podnikovým ziskem jako sloupořadím na cestě? A že toto jediné stačí, uhnout a připravit cestu tržní logice, a vše ostatní je od ďábla? To, jestli něco, je naivní. A zde nepomohou ani nánosy matematiky, proti které přirozeně nic nemám, jen když ona matematika neslouží jako kouřová clona předpokladům tak bizarním, že by bez matematiky vypadaly jako něco, čemu se vysměje i malé dítě, zvyklé na pokročilé fantazie typu Hvězdné války nebo Pán prstenů.
Anebo ještě jedna, pro dnešek poslední, naivita. Kdopak z nás tady, ve vší úctě, věří, že by ekonomika měla stále růst? A že pokud neroste, je něco šíleně špatně? V jakém snu, v jakém zjevení, v jaké Bibli se to píše? Říká nám to snad historie? Vždyť přece právě dějiny ekonomiky jsou dějinami hospodářských cyklů, jestli vůbec něčeho. Od dob příběhu Josefa v Egyptě a sedmi tučných a sedmi hubených krav dodnes dokola vidíme, že ekonomika jde nahoru a dolů, od nepaměti dodnes. Tedy polopatě: ­občas roste, občas neroste, občas se propadá, pak zase roste a tak dále a tak dokola. Propad ekonomiky není žádné překvapení, natož anomálie. Měli jsme mnoho století a statistik, abychom si na to mohli zvyknout a nějak s tím, ehm, začali pomaloučku, polehoučku počítat.
A nejenže je to romanticky naivní, ono je to nebezpečné. Proč? Protože stavět společnost na předpokladu, že ekonomika víceméně stále poroste, je jako stavět plachetnici na předpokladu, že neustále povane příznivý vítr. A taková loď není a nikdy nebude dobrou lodí. Dobrá loď musí být stavěna tak, aby přečkala delší období bezvětří stejně jako bouři, aniž by se potopila. Ekonomika pochopitelně může stát na místě, v dějinách se to stalo mnohokrát a mnohem chudším civilizacím, než je ta naše. Navíc se HDP drtivou většinu lidských dějin ani neměřil, je to relativně nová statistika. Co ovšem nemůže stát na místě, je sociální systém postavený na předpokladu růstu. Náš západní důchodový systém, zdravotnictví, veřejné finance, finanční svět, fondy…, to vše je postaveno na předpokladu, že ekonomika v dlouhém období poroste. A možná že ano! Také v to všichni doufáme a snažíme se s tím něco dělat. Ale možná také… že ne.
Japonci se o to snaží dekády, a není to tím, že mají hloupé či nevzdělané ekonomy. Jak tak poslouchám mnohé řečníky na ekonomických konferencích, docházím k závěru, že na jejich ekonomická provolání je možné se dívat jako na modlitby. Kéž by byl růst! Bylo by lepší, kdyby byl růst, a měli bychom zkusit to a ono – a to a ještě toto. Předpokládejme růst – a pak je vše jednoduché. Jenže co když růst třeba dvacet let nebude? Máme plán B? Stavět loď na předpokladu, že vše půjde v pořádku a podle (našich naivních a optimistických) očekávání, je nebezpečné. Model koneckonců neříká nic jiného než exaktním způsobem toto: Pokud vše půjde tak, jak čekáme, že půjde, pak čekáme, že věci půjdou takto. Jinými slovy: Pokud vše půjde tak, jak čekáme, pak vše půjde, jak čekáme. Koneckonců nikoli nadarmo se mezi motorkáři říká, že se jezdec neobléká pro jízdu, ale pro havárii. A nikoli nadarmo jsou na lodi záchranné čluny, které jsou většinu jízdy úplně zbytečné. My jsme své čluny v rámci zrychlení lodí zcela vypustili. A to je naivní. Ne víra v dobro člověka.

Psáno pro HN