Americká krize: Byli jsme opilí
Světem se nesou apokalyptické tamtamy, které ohlašují konec jednoho velkého globálního večírku. Americká ekonomika lavíruje na pokraji recese, Evropa i zbytek světa si kouše nejistotou nehty a vyčkává. Neví se sice jistě, zda se přemrštěná spotřeba z minulých let promítne do bolavé kocoviny nebo jen výrazného zpomalení růstu bohatství. Jedno je však jisté: byli jsme opilí.
Levné víno
Svět rostl příliš rychle a příliš dlouho. Zejména americké domácnosti se opíjely levným dluhem, které jim příliš ochotně (tedy levně) poskytovaly banky ve formě hypoték. Tyto nekvalitní úvěry, které byly vysoce rizikové, protože hrozilo jejich nesplacení, by se za normální situace prodávaly za mnohem vyšší úrok. Hřích, který odstartoval nachlazení celé ekonomiky však spočíval v tom, že se „legitimně podvádělo" – nekvalitní a rizikové půjčky byly přebalovány, porcovány, mixovány a propírány (odborně se používá termín strukturovány) tak dlouho, až ony umouněné úvěry vypadaly jako prvotřídní a běloskvoucí zboží. Zcela sedí Ježíšovo přirovnání o nabílených hrobkách. Proč se ale tato nákaza šíří dál?
Problém je v tom, že toto počínání na hraně „legitimního podvodu" všem náramně vyhovovalo. Hříchu se dopouštěly ratingové agentury, které jsou zde od toho, aby upozorňovaly na výši rizika. Tuto svou funkci plnit přestaly a svět se začal opíjet levným vínem, které bylo přebaleno do lahví s prestižní etiketou. Ve víru večírku to nikomu moc nevadilo – víno (úvěry) teklo proudem, svůj účel plnilo a všichni se tvářili, že víno není trpké. Problém byl v tom, že se k tomuto pochlebování špatnému vínu připojili ti, kteří měli být ostražití: odborní sommeliéři (totiž ratingové agentury) a hlídač příliš dobré nálady (Fed, který dlouho držel úrokové sazby na nízkých úrovních).
Důvěra a podcenění rizika
A klíčový problém je na světě: komu věřit, když realitu přibarvují i ti, kteří jsou placeni za to, že poskytují co možná nejpřesnější analýzu rizik? Jak věřit ve spravedlnost, když soudci jsou zkorumpovaní?
Trhy stojí a padají s důvěrou. A čím sofistikovanější trží transakce se vykonávají, tím je důvěra a sdílená etika důležitější. Přestože se u nás v devadesátých letech etika prezentovala jako třešnička na dortu, kterou si může dovolit prosperující firma, přesný opak je pravdou: etika a důvěra je základním předpokladem vyspělého trhu.
Vlastně se opakuje krize z roku 2002, kdy byla americká ekonomika zasažena krizí započatou společností Enron. Hřích tehdy nesly účetnické firmy zvučných jmen, které přibarvovaly stav společností. V momentě, kdy vyšlo na světlo, že prestižní a elitně drazí auditoři, symbol věrohodnosti, lhali a přibarvovali, celá ekonomika se začala skládat. Několik shnilých jablek nakazilo celý koš – pokud podváděli i ti nejdůvěryhodnější auditoři, jak si můžete být jisti, že vás nepodvádějí vaši vlastní auditoři, které platíte za to aby dohlíželi na ostatní podniky na burze?
Rychlé brždění
Zpět však do roku 2008 – problém je i nyní v tom, že sice tušíme, kde ono shnilé jablko leží (nekvalitní hypotéční úvěry), ale nedokážeme jej přesně vyhmátnout. Složité struktury, které měly zakrýt skutečnou kvalitu úvěru se rozmotávají jen těžko a pomalu - a nikomu se do toho ani moc nechce. Jaké úvěry jsou skutečně kvalitní a které jsou jen přibarvené? Trhy tedy ovládla panika, s nekvalitními úvěry se vylévá i vanička s těmi dobrými. Banky si nevěří navzájem, všichni se stávají podezřelými, lidé se odvracejí od překombinovaných sofistikovaných investic k jednoduchým nositelům hodnoty (zlato a drahé kovy). Trhy dělají několik kroků zpět.
Americká obdoba centrální banky (Fed) zasáhla rychle (dle některých až zbrkle rychle, čímž de facto paniku trhů v jistém směru částečně podpořila) a razantně. Ekonomika se totiž plnou rychlostí hnala do zatáčky (což samo o sobě zavání průšvihem) a trhy navíc duply na brzdu (což každý motorista ví, hrozí katastrofou). Fed se tedy nyní snažil to dupnutí zmírnit, aby se průlet zatáčkou neproměnil v smyk a následnou havárii. To že se bude musit brzdit, protože jsme příliš dlouho překročovali povolenou rychlost, předvídal kdekdo už dávno. Nutno dodat, že přilévání rychlosti se původně účastnil i Fed samotný, ještě do poloviny roku 2004 byla cílová sazba na 1% - až poté se Greenspan bujarého večírku zalekl a sazba se začala postupně zvyšovat až na 5,5%, kde sazba zůstala až do poloviny loňského roku.
Prázný polštář
Nyní jde o to zda toto brzdění bude plynulé, nebo zda se bude brzdit nárazem. Do mírnění pádu se zapojila jak americká monetární politika (drastické snižování úroků Fedu bude ještě pokračovat), tak fiskální nástroje (Bush navrhl daňové úlevy atd.). Hladké přistávání však bude dost složité: fiskální politika je přetížena vysokým dluhem státu (to platí pro Ameriku, Evropu a zejména Japonsko) a moc velký prostor pro další zadlužování neposkytuje.
Polštář, který jsme si v době hojnosti měli tvořit ve formě přebytků nebo jen nízkého dluhu, je v současnosti bez jediného měkkého pírka uvnitř a přistávání na něj tedy bude dost tvrdé. Stejně tak monetární politika: snižování úvěrů je omezeno strašákem inflace. Čína a jiné stoupající země totiž přestaly inflaci zmírňovat (prodejem levného zboží), ale začaly ji vyvážet (např. poptávkou po potravinách) do celého „našeho" světa. A tento trend je dlouhodobý a jen tak neskončí.
My, Amerika a svět
Evropa zatím přešlapuje a zcela netuší, do jaké míry se jí celá věc týká - stejně jako to netušíme zatím v České republice. Dění v USA na nás má silný vliv, přestože již několik let není pravda, že když Amerika kýchne, celý svět dostane rýmu. Ameriku, jako tahouna globálního růstu, nahrazují jiné rychle rostoucí ekonomiky, zejména ta čínská; obavy o celosvětovou recesi tedy zatím nejsou na místě.
Navíc pro nás platí, že na tomto laciném úvěrování se české banky nepodílely. Snad jsme se poučili z devadesátých let, kdy se tehdy podobně hřešilo ve vztahu banky-podniky a naš bankovní domy jsou obezřetné(dnešní shnilé jablko v americe naopak leží v oblasti banky-domácnosti). Tato krize se nás tedy v první instanci nedotýká – ovšem delší krize a následné zpomalení Ameriky, Británie a v posledkyu i evropského kontinentu by na nás již vážný dopad mít bude.
Nicméně je zřejmé, že ty nejlepší časy jsme projedli a prohýřili. To platí nejen pro Ameriku, ale i pro Českou republiku. Byli jsme opilí a nyní doufejme v jen lehkou kocovinu.
Vyšlo 28.1.208 v týdeníku Respekt
Levné víno
Svět rostl příliš rychle a příliš dlouho. Zejména americké domácnosti se opíjely levným dluhem, které jim příliš ochotně (tedy levně) poskytovaly banky ve formě hypoték. Tyto nekvalitní úvěry, které byly vysoce rizikové, protože hrozilo jejich nesplacení, by se za normální situace prodávaly za mnohem vyšší úrok. Hřích, který odstartoval nachlazení celé ekonomiky však spočíval v tom, že se „legitimně podvádělo" – nekvalitní a rizikové půjčky byly přebalovány, porcovány, mixovány a propírány (odborně se používá termín strukturovány) tak dlouho, až ony umouněné úvěry vypadaly jako prvotřídní a běloskvoucí zboží. Zcela sedí Ježíšovo přirovnání o nabílených hrobkách. Proč se ale tato nákaza šíří dál?
Problém je v tom, že toto počínání na hraně „legitimního podvodu" všem náramně vyhovovalo. Hříchu se dopouštěly ratingové agentury, které jsou zde od toho, aby upozorňovaly na výši rizika. Tuto svou funkci plnit přestaly a svět se začal opíjet levným vínem, které bylo přebaleno do lahví s prestižní etiketou. Ve víru večírku to nikomu moc nevadilo – víno (úvěry) teklo proudem, svůj účel plnilo a všichni se tvářili, že víno není trpké. Problém byl v tom, že se k tomuto pochlebování špatnému vínu připojili ti, kteří měli být ostražití: odborní sommeliéři (totiž ratingové agentury) a hlídač příliš dobré nálady (Fed, který dlouho držel úrokové sazby na nízkých úrovních).
Důvěra a podcenění rizika
A klíčový problém je na světě: komu věřit, když realitu přibarvují i ti, kteří jsou placeni za to, že poskytují co možná nejpřesnější analýzu rizik? Jak věřit ve spravedlnost, když soudci jsou zkorumpovaní?
Trhy stojí a padají s důvěrou. A čím sofistikovanější trží transakce se vykonávají, tím je důvěra a sdílená etika důležitější. Přestože se u nás v devadesátých letech etika prezentovala jako třešnička na dortu, kterou si může dovolit prosperující firma, přesný opak je pravdou: etika a důvěra je základním předpokladem vyspělého trhu.
Vlastně se opakuje krize z roku 2002, kdy byla americká ekonomika zasažena krizí započatou společností Enron. Hřích tehdy nesly účetnické firmy zvučných jmen, které přibarvovaly stav společností. V momentě, kdy vyšlo na světlo, že prestižní a elitně drazí auditoři, symbol věrohodnosti, lhali a přibarvovali, celá ekonomika se začala skládat. Několik shnilých jablek nakazilo celý koš – pokud podváděli i ti nejdůvěryhodnější auditoři, jak si můžete být jisti, že vás nepodvádějí vaši vlastní auditoři, které platíte za to aby dohlíželi na ostatní podniky na burze?
Rychlé brždění
Zpět však do roku 2008 – problém je i nyní v tom, že sice tušíme, kde ono shnilé jablko leží (nekvalitní hypotéční úvěry), ale nedokážeme jej přesně vyhmátnout. Složité struktury, které měly zakrýt skutečnou kvalitu úvěru se rozmotávají jen těžko a pomalu - a nikomu se do toho ani moc nechce. Jaké úvěry jsou skutečně kvalitní a které jsou jen přibarvené? Trhy tedy ovládla panika, s nekvalitními úvěry se vylévá i vanička s těmi dobrými. Banky si nevěří navzájem, všichni se stávají podezřelými, lidé se odvracejí od překombinovaných sofistikovaných investic k jednoduchým nositelům hodnoty (zlato a drahé kovy). Trhy dělají několik kroků zpět.
Americká obdoba centrální banky (Fed) zasáhla rychle (dle některých až zbrkle rychle, čímž de facto paniku trhů v jistém směru částečně podpořila) a razantně. Ekonomika se totiž plnou rychlostí hnala do zatáčky (což samo o sobě zavání průšvihem) a trhy navíc duply na brzdu (což každý motorista ví, hrozí katastrofou). Fed se tedy nyní snažil to dupnutí zmírnit, aby se průlet zatáčkou neproměnil v smyk a následnou havárii. To že se bude musit brzdit, protože jsme příliš dlouho překročovali povolenou rychlost, předvídal kdekdo už dávno. Nutno dodat, že přilévání rychlosti se původně účastnil i Fed samotný, ještě do poloviny roku 2004 byla cílová sazba na 1% - až poté se Greenspan bujarého večírku zalekl a sazba se začala postupně zvyšovat až na 5,5%, kde sazba zůstala až do poloviny loňského roku.
Prázný polštář
Nyní jde o to zda toto brzdění bude plynulé, nebo zda se bude brzdit nárazem. Do mírnění pádu se zapojila jak americká monetární politika (drastické snižování úroků Fedu bude ještě pokračovat), tak fiskální nástroje (Bush navrhl daňové úlevy atd.). Hladké přistávání však bude dost složité: fiskální politika je přetížena vysokým dluhem státu (to platí pro Ameriku, Evropu a zejména Japonsko) a moc velký prostor pro další zadlužování neposkytuje.
Polštář, který jsme si v době hojnosti měli tvořit ve formě přebytků nebo jen nízkého dluhu, je v současnosti bez jediného měkkého pírka uvnitř a přistávání na něj tedy bude dost tvrdé. Stejně tak monetární politika: snižování úvěrů je omezeno strašákem inflace. Čína a jiné stoupající země totiž přestaly inflaci zmírňovat (prodejem levného zboží), ale začaly ji vyvážet (např. poptávkou po potravinách) do celého „našeho" světa. A tento trend je dlouhodobý a jen tak neskončí.
My, Amerika a svět
Evropa zatím přešlapuje a zcela netuší, do jaké míry se jí celá věc týká - stejně jako to netušíme zatím v České republice. Dění v USA na nás má silný vliv, přestože již několik let není pravda, že když Amerika kýchne, celý svět dostane rýmu. Ameriku, jako tahouna globálního růstu, nahrazují jiné rychle rostoucí ekonomiky, zejména ta čínská; obavy o celosvětovou recesi tedy zatím nejsou na místě.
Navíc pro nás platí, že na tomto laciném úvěrování se české banky nepodílely. Snad jsme se poučili z devadesátých let, kdy se tehdy podobně hřešilo ve vztahu banky-podniky a naš bankovní domy jsou obezřetné(dnešní shnilé jablko v americe naopak leží v oblasti banky-domácnosti). Tato krize se nás tedy v první instanci nedotýká – ovšem delší krize a následné zpomalení Ameriky, Británie a v posledkyu i evropského kontinentu by na nás již vážný dopad mít bude.
Nicméně je zřejmé, že ty nejlepší časy jsme projedli a prohýřili. To platí nejen pro Ameriku, ale i pro Českou republiku. Byli jsme opilí a nyní doufejme v jen lehkou kocovinu.
Vyšlo 28.1.208 v týdeníku Respekt