Pouze těžko jsem si dokázal představit, že snad nejplastičtější popis hrůz, které se děly během nacistické nadvlády nad velikou částí Evropy, se dočtu v technickém popisu rutinních, legálních operací, které se děly uvnitř našeho finančního sektoru. Jak bychom se chovali nyní pod taktovkou protektorátního práva, není zřejmé, ale zato víme, jak jsme se chovali kdysi.


Banalita zla po česku
Nedávno vyšla kniha Tomáše Jelínka Pojišťovny ve službách hákového kříže, ve které autor popisuje, jak se během okupace chovaly české (a jiné) pojišťovny. Při této četbě se mi neustále vybavovaly různé pasáže z knihy Hannah Arendtové, jejíž podtitul zní Banalita zla.

Zlo nemá podobu upířích tesáků, perverzních šílenců s propadlýma očima ani démonů, kteří nás svádějí či ponoukají ke krvavým lázním, jak to známe z hororů a lidových bajek. To největší zlo není v emotivních výbuších a záplavách nenávisti, ale v racionální, technické, institucionálně promyšlené mašinerii, která každému mravenečkovi ve specializované společnosti připadá neškodná, logická, ba dokonce nutná.

Jsou to právě ony hříchy chladně kalkulované racionality, které v této knize její autor tak skvěle popisuje. Zygmunt Bauman kdysi napsal, že holokaust nebyl emotivní přešlap racionální modernity (jak je mnohdy prezentován), ale její přímý důsledek. Byl to právě nedostatek (sou)citu a empatie (základ, na kterém otec ekonomie Adam Smith stavěl společnost), který umožnil bezcitné racionalitě vypočíst, kdo je člověk a kdo už nikoliv. Racionalita sama upřednostní zničení kontinentu před poškrábáním vlastního prstu, jak kdysi poznamenal David Hume, mimochodem celoživotní přítel Adama Smithe.

Žádná jiná kniha mi nedala do chladných útrob této mašinerie nahlédnout lépe a strašidelněji než právě tato. Jak by také mohla ekonomika vypadat, kdyby nacismus vyhrál, je zřejmé právě z textu této knihy.

Jak rychle jsme byli my Evropané schopni přetvořit ekonomii v její perverzi, však zároveň skýtá i naději, ze které je vidět (až strašidelně), jak moc jsou dané instituce v našich rukou: pokud jsme totiž byli tak rychle schopni přetvořit "přirozenou" ekonomii v její démonický paskvil, je také možné, že budeme schopni ji přetvořit ke službě dobru, nikoliv zlu.

Ve specializované společnosti lze mnohdy jen složitě vidět, k čemu dotyčný člověk svou prací, energií nakonec přispívá. A čím je společnost komplexnější, tím komplexnější se stává i tento problém. Co je nepředstavitelné pro jedince, je možné pro společnost − v obou směrech. V dobrém i ve zlém. Jak říká Marek Vácha, hrůza není ani tak v tom, že chybělo málo a byli jsme my mezi oběťmi, ale v tom, že chybělo velice málo a my jsme byli mezi vykonavateli. Nejde o strach v nás samotných, ale o strach z nás samotných.

Vykonavatelé
A aby nedošlo k mýlce, režimy nepotřebují nadšené vykonavatele (dokonce jsou jim na škodu, neb ti, kteří jim příliš nadšeně věří, bývají jim samotným nebezpečím, jak ukázal Václav Havel ve své Moci bezmocných), režimy potřebují vykonavatele. Mohou to být vykonavatelé lhostejní, reptající nebo vnitřně nesouhlasící, to je jedno. Hlavně že konají.

Jak morálně obstálo české pojišťovnictví v době okupace? Jak se projevuje nesmyslná vražedná ideologie, když dojde na konkrétní zákony, nařízení, vypořádání a pravidla, které měl tento režim tak rád? Jak se konstruuje banalita zla? Jak se zachovaly české instituce a jak se zachovali čeští jedinci? A jak se chová ekonomika, když je pod takovouto taktovkou? Existují nějaké pojistky, v pojistném smyslu i v obecném, proti takovémuto návalu zla? Tato kniha se s takovými otázkami vypořádává s neuvěřitelným smyslem pro detail, pečlivost a popis, který je neemotivní, byť z popsané situace emoce téměř brečí. Což si uvědomí každý čtenář, který tuší, jak skončily pečlivé životní pojistky a životy Evropanů židovského původu.

Psáno pro HN