Když odcházíte z řeckého metra, východ z něj je značen jako exodus. Zároveň se tak jmenuje druhá kniha Bible, která popisuje, jak děti Izraele vycházely z Egypta. Teď to vypadá, že Řecko, kolébka naší západní civilizace, zbankrotuje. A je to symboličtější, než se zdá: řecká nemoc totiž není řeckou nemocí, ale nemocí celé západní civilizace.

Skoro všechny státy jsou předlužené − jen Řecko je ještě víc. Skoro všude slibují politici hory a doly, aniž by na to měli − jen v Řecku je to viditelnější. Drtivá většina západních vlád utrácí víc, než na co má − jen Řecko to dělalo okatěji. A skoro všude nejsou vlády schopny držet vlastní předsevzetí, co se týče dluhu. Evropské země povětšinou mají dluh vyšší než šedesát procent − číslo, které jsme si sami sobě naordinovali, že jej budeme držet. Ani Spojené státy americké nebyly opakovaně schopny dodržet svůj vlastní dluhový strop. O Japonsku nemluvě.

Jsme podle vlastních měřítek sami za hranou. A tak se neptej, komu zvoní hrana, zvoní nám. Řecko je jen trošičku napřed − případová studie, varování pro nás pro všechny. Pokud nezměníme svůj způsob ekonomického života, osud Řecka čeká nás všechny.

Fiskální pokání
Zajímavé je, že v současné němčině, stejně jako v biblické řečtině, se používá stejné slovo pro dluh i pro hřích. Doslovný překlad modlitby Otčenáš zní "odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům". Nezasloužené, jen vírou a pokáním podmíněné odpuštění dluhů/hříchů je centrální poselství křesťanství.

V tomto světle pak vypadá současná ekonomická debata jako pokračování debaty teologické. Teologická debata o odpuštění dluhů/hříchů je dnes viděna v ekonomických konotacích, ale jádro zůstává stejné. Řecko − na rozdíl od jiných zemí, třeba Portugalska − odmítá fiskální pokání. Pokání pak znamená změnu smýšlení. A pokání − uznání vlastní viny − je také základní princip odpuštění. Jenže současná řecká vláda − a možná i řecký lid − změnu nechce.

Paradoxem je, že pokud se Řekové rozhodnou z eurozóny vystoupit, bude tato vynucená změna radikálnější, než kdyby pokračovali v záchranném programu. Minulá vláda, která se o reformy pokoušela, začala dílčí úspěchy sbírat a rok 2014 vypadal nadějně. Koneckonců Řecku již byla polovina dluhu odpuštěna v roce 2011. Od té doby vlastně Řecko polozbankrotovalo − nebylo schopno splatit polovinu svého dluhu a možná by bylo lepší brát Řecko již jako zkrachovalou ekonomiku, která je nyní v jakési léčebné karanténě. Státní bankrot Řecka není vůbec nutně spojen s odchodem z eurozóny, nestalo se tak ani v roce 2011. Euro za řecké bolesti nemůže, za to mohou politici, kteří zemi po desetiletí neúměrně zadlužovali.

Dluh jako hřích
To, že je dluh synonymem hříchu, má i jinou konotaci. Jak již podotkla Hannah Arendtová ve své knize Banalita zla, hřích, stejně jako zlo, nemá podobu démonů a upírů s tesáky. Zlo má podobu mnohem banálnější. Hřích se skutečně podobá dluhu. Ze začátku to vypadá, že malý kus dluhu člověk či země zvládne. Dluh nám také dává zdání mnohem větší (konzumní) svobody. Jenže je to svoboda na dluh. Dluhem jen přesouvám budoucí svobodu do současnosti − v tomto smyslu jsou peníze energií, která umí (díky úroku) hladce cestovat časem. Na dluhu není nic špatného, pokud se to nepřežene. Pokud se to přežene, hřích/dluh znenadání uštkne − možná také proto je také had symbolem zla.

Pokud dojde k nedohodě, co se Řecka týče, bude to konec jedné epizody v dějinách Evropy. A špatná zpráva pro všechny. Důvodem krachu není ekonomika, a vůbec ne euro, ale politika. Dluhy udělali politici, ne ekonomika.

Řekům by mělo být odpuštěno, pokud se za to vzdají svobody dál se zadlužovat. Běž a nehřeš/nezadlužuj se více. Vláda nesmí tisknout peníze, ale dluhu si může tisknout, kolik se jí líbí, dokud země nezbankrotuje. Fiskální politika by měla být politikům odebrána obecně. Výše daní musí odpovídat výdajům a politici v tomto pokušení hřešit/zadlužovat se nejsou moc dobří.

Psáno pro HN