Celý svět si prozatím dával pozor, aby bankroty řešil nesystémově. Byli jsme systematicky nesystematičtí. Někdy se státům odpouštělo, někdy ne, některé banky se nechaly zkrachovat, jiné ne. Pokaždé jsme si dávali pozor, aby se z něčeho nestal precedent, pravidlo, vzor, návod, něco, s čím by se dalo počítat. Řecko se řešilo jinak než Kypr, Irsko jinak než Kalifornie nebo Maďarsko. Koneckonců i v tomto duchu lze číst nedávný výrok premiéra Sobotky, že si musíme dát pozor, aby se z řeckého vyjednávání nestal návod pro všechny budoucí státy. Jenže jak to udělat? Šili jsme záplatu na záplatu, místo toho, abychom si ušili nový šat. Současný "hospodářský systém" má málem víc záplat než původní látky. Můžeme ale věřit systému, který má více paradoxů než pevných pravidel?

Již před několika lety jsem psal o tom, že žijeme v době, kdy došlo k bankrotu bankrotu − tím míním, že samotná instituce bankrotu zbankrotovala. Přitom bankrot − exit z trhu − je základní nutností kapitalismu. Když to neumíš, tak to nedělej, dělej něco jiného, nebo jinak. Jenže bankrotovat neumíme, alespoň ne, když jde o něco důležitého. Proč? Abychom zachránili systém, který sám sobě nerozumí, a přesto (nebo právě proto?) jakž takž funguje. A není to jen evropský problém. Když stát v USA zachraňoval své banky, prezident Bush prohlásil, že musel porušit všechna pravidla kapitalismu, aby zachránil pravidla kapitalismu. Na druhou stranu, každý složitější systém má své paradoxy a žádný není úplný. To koneckonců platí i v matematice, jak víme z Goedlových slavných teorémů o neúplnosti. Křesťanství na milosti a odpuštění staví celou svou podstatu − jeho stěžejní váha leží mnohem víc na milosti než na pravidlech. A debaty, které dnes vedeme v novinách a televizi, jsou podobné těm, které vedl Ježíš na stránkách Bible s farizeji, kteří se ptali: "Pokud odpouštět, tak kdy přesně? A kolikrát?" Lidé vlastně chtěli znát, stejně jako dnes my, pravidla milosti. Farizejové věřili, že realita funguje na základě pravidel. Ježíš jim odpovídal, že realita není jen o pravidlech, ale má hlubší podhoubí: Ve skutečnosti je utkaná z metastruktury vztahů a odpuštění a vzájemné provázanosti, kde jsou si všichni hrozně blízko (jsou bližní). Tak a už jsme zase u toho Řecka.

Jenže milost nemůže mít pravidla, to by se stala zákonem, přestala by být milostí. Možná snad jedno jediné pravidlo odpuštění má. Za milost je třeba projevit vděk a toužit po změně. Vždy jsem byl spíše pro Řekům odpustit. Jenže pochopitelně výměnou za program nápravy. I kdybychom Řecku odpustili úplně vše, problém by to neřešilo, mentalita řecké ekonomiky je nastavena na zadlužování a za ta desetiletí si na to zvykla jako na drogu. Stejně, jen trošku víc, jako ta naše a celého západního světa. Naše ekonomiky jsou nevyrovnané. Můžou za to politici, tedy lépe řečeno ti, kteří si je zvolili, tedy většina. Řecký problém není problém ekonomický. Řecký problém je politický a teologický. Je to problém demokracie, která v Řecku vznikla. Řekové odmítli balíček, ale co když vláda bude muset s nějakým přijít a bude dost podobný tomu, který zrovna zamítli?

Situace není taková, že by pravicový svět tlačil levicové Řecko do své ideologie. Naopak, celý svět by uvítal, kdyby Řekové přišli s nějakým originálním, inovativním řešením, které mohlo být nastokrát levicové. Co by svět dal za řešení, které nebude spočívat v léčení dluhu ještě větším dluhem, zvedáním daní či škrtáním výdajů − fantazii se meze nekladou. Jenže Řekové, ani nikdo jiný, nic takového nepředložili.

Ostatně soudím, že jediným systémovým řešením je řešit problém, tam kde je. Totiž, aby se politici vzdali možnosti vytvářet dluh, jako se kdysi moudře vzdali možnosti tisknout peníze. Teď, v obecné krizi fiskální politiky, je právě na toto ideální doba a je to jediná možnost, jak si Řecko − a Evropa − může téměř instantně obnovit důvěru. O dluhu nebude rozhodovat politik a vyhrávat tímto podvodem volby, rozhodovat bude něco v obdobě apolitické národní banky nebo ECB. Fiskální politika musí být zničena. Musí se z ní stát fiskální apolitika.


Psáno pro HN