Pět let jsem žil ve Finsku, pět let studoval v Dánsku. Obě země mají oproti nám jen polovinu obyvatel. Přesto jsem tam ani jednou neslyšel postesk, že by si tyhle národy připadaly malé nebo bezvýznamné. Což tak často slýcháváme u nás.

Je zvláštní, že tyhle nářky neustávají ani ve chvíli, kdy se blíží okamžik, od nějž se v českých městech budou po šest měsíců scházet hlavní politici a osobnosti Evropy i světa.

Nehru nehru!

Kdysi čeští a zejména pražští politici tak horlili pro olympiádu v Praze. Prý proto, abychom se zviditelnili v očích celého světa. Byli ochotni jít do velice nepravděpodobné, drahé, náročné a pro Prahu dost nelogické akce, abychom si vydobyli místo na slunci.

A teď, když máme v rámci předsednictví šanci vyniknout v neskonale důležitější a zajímavější věci, horlení a zájem politiků uvadly. Navíc předsednictví trvá půl roku, nikoli pár týdnů jako olympiáda. To je přinejmenším škoda, ostatní země to berou jako velkou šanci, my spíše jako nechtěnou povinnost, na kterou se moc netěšíme a nejraději bychom se jí zbavili.

Ale zpět k našemu pocitu malosti. Česko je dvanáctou nejpočetnější zemí unie. Států s počtem obyvatel pět milionů a méně je v ní jedenáct. Dalo by se tedy o ní mluvit jako o unii s dominancí malých národů. Proč se tedy právě my cítíme malí, nedůležití a přehlížení?

Zemí střední velikosti (kolem deseti milionů) je v EU osm, stejně jako států, které mají více než 16 milionů obyvatel. Velké národy nikdy nebudou moci válcovat ty středně velké a malé, protože je nás prostě víc.

Falešná hra na suverenitu

Ani Spojené státy si se vší svou ekonomickou, politickou a vojenskou silou nemohou věci dovolit dělat bez cizí pomoci. To je asi jedno z nejdůležitějších poučení z posledních 8 let vlády prezidenta Bushe. I Spojené státy musí hledat spojence a vytvářet koalice. I velké státy ví, že pokud trochu sleví ze svých nároků, bude výsledná moc společného uskupení mnohem větší, než kdyby cokoli konali na vlastní pěst. O co více by to mělo být jasné malým zemím?

Čtyři historické příležitosti

Osud nám dal do vínku důležité předsednictví. To je třeba brát jako výhodu a příležitost. Navíc když jako Češi máme dost co nabídnout. Dokonce více, než se může na první pohled zdát.

Zaprvé jakožto národ střední velikosti můžeme být konstruktivním, nezaujatým a nestranným moderátorem debaty. To po půl roce francouzského válcování věcí svým směrem bude pro všechny občerstvující. K neutralitě nám jistě pomůže i fakt, že se nám vyhýbá finanční krize. Ze všech třiceti zemí OECD patříme spolu se Slovenskem a Mexikem k trojici těch, jejichž vlády nebyly nuceny subvencovat finanční sektor.

Zadruhé můžeme dobře těžit ze snahy nastupujícího prezidenta Obamy, který bude nepochybně usilovat o to, aby dostál nebeským očekáváním na něj kladeným. Je dost pravděpodobné, že se příští půlrok budou vymýšlet zcela nové linie komunikace a světové koordinace trhů - a my nejen budeme u toho, ale oni budou u nás!

Zatřetí - a teď je to myšleno bez jakékoli ironie - máme nejčerstvější zkušenost s bankovním socialismem, kterou můžeme světu nabídnout. Místo přezíravého konstatování, že se nás krize netýká, by bylo moudřejší nabídnout své zkušenosti a pomoc.

Začtvrté je Praha cílovým městem milionů turistů a jako pradávná křižovatka národů může jistě do kvality diskuse přispět i svým starodávným a velkým geniem loci.

Malý a velký politik

Nemusíme se vůbec chovat jako nevýznamný, ukřivděný a utlačovaný národ. Ta doba skončila už před skoro dvaceti lety. Záleží na nás, co si pro sebe vybereme.

Dobrý státník se mimo jiné pozná podle toho, že dokáže národu ukázat jeho velikost a ne zdůrazňovat jeho malost či perifernost. Že dokáže národ povznášet a reprezentovat, ne jej srážet.

Špatným politikům totiž poddajný a ukřivděný - bezradý, malý a slabý - národ vyhovuje, proto se v něm snaží tyto pocity posilovat.

článek vyšel v HN