Václav Havel před nějakou dobou zpochybnil smysl "růstu za každou cenu". Otevřel tím hluboké téma, protože se dotkl samého božiště naší novodobé víry. Zpochybnil růst, největší maximu současné ekonomie - a do jisté míry by se dalo říci i celospolečenského života.

Abychom se vyhnuli mýlce: nemám nic proti růstu, považuji jej za přirozený - vše živé roste. Ale jen do jisté míry. Od zdravého dítěte jistě budeme fyzický růst čekat a z každého centimetru se radovat. Jak ale dítě vyroste v dospělého člověka, bylo by asi hloupé čekat další nárůst výšky. A zlobit se na dotyčného, pokud růst přestane. Od dospělého čekáme růst v jiných oblastech, třeba ve vzdělání nebo kulturnosti.

Podobně je tomu s růstem společnosti. HDP není jedinou dimenzí, ve které je zdravé růst, to se dá i v jiných oblastech. Pokud se jedná o zdravý a vyvážený růst, nic proti, ale nesmí k němu docházet na úkor zadluženosti buď finanční, nebo třeba té ekologické, což se dělo a děje dál.

Napřímený kruh

Kde se představa neustálého pokroku v naší civilizaci vzala? Kdybych se vás zeptal, jak si představujete naši civilizaci za řekněme sto let, každý si vybavíte nějakou představu, nejspíš diametrálně odlišnou od současnosti - ať už si představíte pokrokové sci-fi androidní lidstvo, nebo post-steam punkově urbanistický post-apokalyptický Armagedon. Lidstvo prostě ve vašich představách bude za sto let někde úplně jinde, než je dnes. Koneckonců o všemožných vizích budoucnosti bylo napsáno tisíce knih a natočena stovka filmů.

Když byla naše civilizace mladá, hovoří prvotní záznamy o tom, že dějiny vnímala spíše cyklicky. Jako něco, co se neustále točí dokolečka: střídá se čtvero ročních období, ale nic podstatného se nemění, historický čas neměl v tomto pojetí velký vývoj. Kdybyste se tedy na to, co bude za sto let, zeptali takového Sumera, nechápavě by na vás zíral a pak by zřejmě řekl, že by na tom lidstvo bylo za sto let stejně jako dnes či kdykoli jindy.

To teprve my jsme začali vnímat pokrok jako automatický předpoklad. Pokud se nad tím zamyslíme, například materiální vybavení běžné domácnosti se po tisíciletí prakticky neměnilo. Krb, oheň na vaření a jako zdroj tepla, stůl, židle, postel, poličky, nádobí a pár ozdob. Až během posledních dvou století se vybavení průměrné domácnosti začalo prudce měnit. Jen si vzpomeňte, jak to u vás v tomto ohledu vypadalo řekněme před dvaceti lety... A dokážete si vůbec představit, jak to bude vypadat za pouhých pět let, natož za generaci? Před dvaceti lety bychom neuměli ani zacházet s velkou částí věcí, kterými jsme dnes zcela běžně obklopeni.

Na začátku jsme byli technickým pokrokem zaskočeni, byli jsme na lidstvo hrdí. Nyní pokrok považujeme za samozřejmost.

Antropologové a filozofové se víceméně shodují, že ideu lineárního času, tedy i pokroku, do naší civilizace uvedlo poprvé až hebrejské učení. To jejich starozákonní příběhy měly historický smysl a Židé žili v očekávání historického vyvrcholení dějin příchodem Mesiáše. Lineární dějiny, na rozdíl od cyklického pojetí, mají směr: od stvoření k vykoupení. Dějinný kruh nahradila přímka.

Pokrok krok po kroku

Jenže my tuto dimenzi cíle ztratili. A podle hesla, "když se nic neděje, musí se něco dít", jsme se soustředili na růst za každou cenu. A podobně, jako ve sportu, kde už dávno nejde o radost, ale o nelidskou rychlost, i zde se dopovalo.

I my dopujeme umělým zvyšováním spotřeby. Pokud vám jde o to, někam doběhnout, nejde ani tak o rychlost jako o směr. Pokud vám však jde o to jen běhat, směr není důležitý. Pokud nikam nesměřujeme, pak cyklicky běháme bez cíle. Je to legitimní disciplína, nesmíme se ale divit, že pak nikam nedoběhneme.

Psáno pro HN