Potíže Řecka odstartovaly další debatu o euru. Například Pavel Kohout v jejím rámci euru vytýká, že může za levnou likviditu; Pavel Robejšek zas tvrdí, že je společná měna spíše politickým než ekonomickým projektem.

Je to jako by americké státy začaly nadávat na dolar. Ano, euro je politický projekt. Ano, ale která měna není? A také není pravdou, že by se společná měna hodila jen pro sobě si podobné země. To by dolar dávno neexistoval a česká koruna by nemohla spojovat Prahu a severní Čechy (struktura jejich HDP je uplně jiná!).

Touha po tom, aby všichni byli stejní, vyráběli stejné sýry a měli stejnou strukturu ekonomiky nikam nevede. Vždyť přece největší zisky plynou z rozdílnosti...

Nekonečný běh k nule

Devalvace, od které si všichni kritici eura tolik slibují, prostě cestou není. Vedlo by to v efektu k tomu samému, co kritizují. Posílení relativní pozice Řecka (a jiných, kteří by devalvovali nebo depreciovali s nimi nebo po nich) by zas byla "na úkor jiných", kteří by byli ve stejném pokušení znehodnocovat svou měnu. Euro bylo zavedeno mimochodem právě proto, že tento běh k nule nikam nevede.

Zpětně hodnotíme období před krizí (2001-2007) jako léta nadměrné likvidity a nízkých úrokových sazeb, což byly jedny z faktorů, které přispěly k hloubce krize.

Otázkou je, do jaké míry to lze připisovat euru. S největší pravděpodobností by se nic nezměnilo ani kdyby země měly vlastní měnovou politiku. Nadměrná likvidita byla prostě téměř celosvětovým problémem. To můžeme snadno ukázat na příkladech USA, Británie, Švýcarska, Maďarska, Ukrajiny a mnoha dalších zemí.

Implikace, že politika Evropské centrální banky automaticky vedla ke špatným úvěrům, je mylná. Je to stejné, jako říkat, že za hloubku krize může Bank of England nebo Švýcarská národní banka.

Euro opravdu nezpůsobilo špatnou hospodářskou politiku jednotlivých zemí. Euro nenutilo komerční banky k nadměrnému vytváření úvěrů; nenutilo investiční banky k hazardnímu risk managementu.

Mimochodem, plno dnes vzorových zemí mělo před eurem dost tristní veřejné hospodaření, které se jim však v posledních letech podařilo zvrátit (Finsko, Belgie ale i Španělsko měly vysoký státní dluh, který mezitím snížily).

Naopak euro je pro mnohé státy a svět obecně symbolem stability. Znovu opakuji, že země krachují euro neeuro (Maďarsko, Island). A za to, že Evropa po několik let dosahovala hospodářského růstu s nízkými úrokovými sazbami, vděčíme také společné měně.

Zóna není stát

Je ovšem pravda, že mnohé země tu šanci promarnily. V období vysokého růstu a nízkých úroků docházelo k zásadnímu zadlužování, ačkoliv intuice velela k opaku. Ani za to ale přece nemůže společná měna. Jak říká německý ekonom Otmar Issing (který mimochodem kritizuje záchranu Řecka), eurozóna není stát.

Eurozóna v mnoha směrech krizi tlumí a hospodářský vývoj stabilizuje. V dobách největší nejistoty euro zabránilo extrémní volatilitě měn mezi jednotlivými státy, udrželo obchodní vztahy v chodu, což není radno podceňovat. Euro jednoduše přineslo to, čeho bylo v době největší finanční a ekonomické krize největší nedostatek: stabilitu a koordinaci hospodářské (měnové) politiky.

Na druhé straně krize opravdu ukazuje, že v eurozóně - stejně jako v celé unii ale i v USA (a koneckonců kam se podíváte) - je mnoho hospodářských problémů. A ten největší se jmenuje veřejný a soukromý dluh, ty především je třeba řešit.

Skutečné příčiny hloubky současné hospodářské krize opravdu neleží v euru. Problém je v liknavých politicích, kteří se zadlužují euro neeuro.

Psáno pro HN