Ústavní spor o regulační poplatky - trochu záhada.

Občas se to advokátovi přihodí. Soudce při jednání položí otázku, která nedává smysl, tedy nezapadá do kontextu projednávané věci a toho, co by dle páně juristovi představy měl soud zjišťovat. Stejný pocit jsem měl, když jsem si přečetl o otázkách, kladených premiérovi a ministru zdravotnictví v souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti proti poplatkům u lékaře. Abych byl zcela přesný, nesrozumitelné pro mne je i to, že vůbec byli dva představitelé exekutivy vyslýcháni.

Více »

Fotbalové rvačky a omyly

Diskuse o výtržnostech, provázejících sportovní utkání, nejčastěji fotbalová, se v našich zemích opakuje od roku 1990 snad každoročně, s pravidelností a jistotou, s jakou se střídají roční období. Vždycky, když se zvlášť vydaří nějaká výtržnost, začne se kdekdo bavit o tom, co s idioty, kteří nejsou zjevně schopni ani ochotni pochopit, že na jakémkoliv sportovním utkání je zajímavé především to, jak se kterému ze soupeřů podaří v mezích daných pravidly vyhrát, a ne to, kdo vyhraje. Čistě za sebe k tomu musím dodat, že mně už je skutečně vítěz zcela lhostejný, hlavně, když je na co koukat. I na běžné fandovství a emoce s tím spojené se tak dívám nechápavě jako na podivnou infantilitu, ale připouštím, že asi budu výjimkou.

Současnou diskusi na dané téma připepřilo stanovisko ministra vnitra, který zřetelně a nahlas deklaruje neochotu půjčovat do budoucna pořadatelům fotbalových utkání policejní zásahové jednotky co pořadatele. Principielně má podle mého názoru pravdu, i když tak jednoduchá věc to zase není.

Možná trochu nečekaně se totiž při hledání odpovědi na otázku, jaká má být role policie při sportovních utkání, a samozřejmě mám především na mysli ta fotbalová, prvoligová, dostáváme k hledání odpovědi na otázku, jaká je vlastně role státu ve společnosti. Tedy kde začíná, ale zejména, kde končí právo či povinnost státu angažovat se při organizování společenských aktivit nebo dohledu nad nimi. To ale v obecné rovině nikoho, politiky nevyjímaje, nezajímá. A nikdo to také nevnímá jako systémový problém. Pouze a maximálně jako problém řešený ad hoc. Tedy například v rámci diskuse, zda má stát usilovat o to, aby prodávané koblihy už byly zabalené. Anebo, což už je poněkud silnější káva, nakolik má stát strkat prsty do toho, zda se v hospodách kouří nebo ne. Kdysi bývalo hledání hranice mezi tím, co stát smí regulovat a tím, kde začíná svoboda jednotlivce, velmi intenzivní a šlo o dosti frekventovaný, teoretický i praktický problém. Diskutovalo se o tom, zda stát má být co noční hlídač, padaly pojmy jako laisez faire, později neoliberalismus a tak podobně, leč už nepadají. Alespoň ne u nás anebo ne v disputacích o mezích státní regulace. Takže ani není, neříkám mustr, ale jen přibližná teorie, která by, když se vyskytnou nejasnosti, dávala alespoň nějaký návod co dělat. Jak, s jistou mírou předvídatelnosti a tedy jednotnosti či unifikovanosti rozhodnout, jestli daný problém je problémem státu a nebo soukromou záležitostí. Čas od času se o to ve svém rozhodnutí pokusí Ústavní soud, případně jiný soud, ale nějakou zásadní obecnost, která by určovala či alespoň pomáhala v orientaci, nenacházím. Na úrovni o patro nižší, tedy v úrovni právní je věc vcelku jasná, protože podle článku 2. Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Co ale tento zákon má upravovat, tedy do čeho stát pustit nebo co mu uložit je ale věcí takříkajíc ideologickou a jak jsem již naznačil, hic sunt leones...

Není to tak dávno, co se Český stát přihlásil k svému dílu práv zasahovat do průběhu sportovních utkání. To když prostřednictvím svých žalobců a následně soudů shledal za legitimní postihovat korupci rozhodčích při fotbalových utkáních. Ve věci se pokud vím ještě nevyjádřil Ústavní soud, takže definitivně problém řešen není, ale na úrovni Nejvyššího soudu ČR už je jasno. Některé aspekty průběhu sportovních utkání lze považovat za obstarání věci veřejného zájmu. Ne že bych z toho byl nadšený, měl jsem v této věci zcela jiný názor, ale nesporně šlo o jednu z alternativ, která přicházela v úvahu. Zdá se tedy logické, že za tohoto stavu věci se stát nemůže zcela zbavit své povinnosti zajišťovat i pořádek na fotbalových utkáních anebo alespoň zdraví a bezpečnost těch, kteří se na ně přišli podívat. A zde pak jedno souvisí s druhým. Je totiž rozdíl, mezi situací, kdy na jinak pokojné společenské události, kterou, ač se to mnohým nebude zdát, principielně je či může být i fotbalové utkání, dojde k výtržnosti, takže je nutno následně přivolat policii a situací, v níž je už dopředu jasné, že výtržnosti hrozí z povahy věci. Například proto, že v řadách návštěvníků jsou pravidelně zmínění idioti, kteří se tam jdou prostě vyřvat a porvat. Pak se zdá logický požadavek na to, aby se policie angažovala již preventivně.

Na druhé straně je ale patrné, že pokud se pořadateli jakékoliv společenské události, vesnickou tancovačkou počínaje a fotbalovým utkáním konče, stává nějak příliš často, že se mu návštěvníci servou, je třeba se zabývat tím, jestli chyba není také v podstatě té události či v tom, jak je pořádána. Kupříkladu, kdo se na tu „tancovačku“ dostane.

V tomto směru je třeba rezolutně odmítnout stanovisko sportovních oddílů, že o návštěvnících na fotbalových utkáních nemohou svobodně rozhodovat. Je to, promiňte mi ten výraz, nesmysl. Principielně jde o soukromou akci, pořádanou na soukromém pozemku, ať už vlastníkem, pronajímatelem atd. a ten může rozhodovat o tom, kdo se přijde podívat. A dokonce si pro vpuštění na svůj pozemek může klást požadavky. Jen tak pro příklad, ačkoliv jako fyzická osoba nesmím nikoho legitimovat, pokud snad budete chtít přijít na můj pozemek, pak si mohu pro to, abych Vám otevřel branku, stanovit podmínku, že mi ukážete občanský průkaz. Když neukážete, běžte si na jiný pozemek.

I když Úřad na ochranu osobních údajů neoplývá žádnou velkou sociální inteligencí ani právní erudicí, nepřepokládám, že by se chtěl účinně postavit proti pořizování obrazových záznamů fanoušků fotbalových utkání a jejich využívání k následné selekci toho, kdo bude na dalším match vpuštěn a kdo nikoliv. Například proto, že se provokativně šklebil nebo proto, že zkoušel, jak daleko dohodí sedačku. Podotýkám, že obojí je možné a způsob selekce je pouze věcí vlastníka sportoviště, případně osoby, na kterou jsou jeho práva delegována. A pokud si své síto nastaví příliš jemně, pak prostě bude mít prázdné tribuny, což je opět zase pouze jeho problém.

Nákupem lístku na fotbalový zápas je mezi prodávajícím a návštěvníkem uzavírána takzvaně nepojmenovaná smlouva. A dovedu si představit, že součástí takové smlouvy bude i ujednání o tom, že na výzvu pořadatele musí návštěvník stadion opustit, nezávisle na tom, zda utkání už skončilo nebo ještě ani nezačalo. A aniž by měl nárok na vrácení vstupného. Opět je věcí obchodní politiky pořadatele, zda jeho ochranka vyhází většinu návštěvníků v průběhu utkání jen proto, že se jí nějak nezdáli, čímž spolehlivě zajistí menší nebo nulovou návštěvnost na dalším utkání. Nebo bude svého privilegia užívat jen a výhradně vůči těm, u kterých je jasné, že pokud zatím neprovedli něco zakázaného, pak to jistě provedou v nejbližších patnácti minutách. A když jsme u té smlouvy a zakázaného, smlouva může bez problémů zavazovat i k respektování řádu návštěvníků, ve kterém budou jasné zákazy. Například házet petardy, dýmovnice, mlátit jiného návštěvníka pěstí a nebo vbíhat na trávník. A kdo něco takového provede a bude identifikován, prostě nebude na další utkání nebo na dalších deset, dvacet nebo tisíc utkání, vpuštěn na stadion. V tom všem není z právního hlediska v ničem problém. Lze jistě připustit, že jde o problém technický a tedy finanční. Pravděpodobně nemalý. Ale de iure má dnes pořadatel fotbalového utkání, rozuměj majitel stadionu, mnohem větší pravomoci než policie. Takže je spíše paradoxní, že je tito správci nechtějí vykonávat a naopak se domáhají rozšíření oprávnění státu. Ideologicky vzato volají po silnějším státu, byť si to jistě nemyslí a možná by se takovým označením cítili dotčení.

V každém případě mi ale volání po zákonu, který by podstatnou část oprávnění vlastníka fotbalového stadionu přeměnil v kompetence státu a tak na něj také přesunul povinnost tyto kompetence vykonávat, připadá poněkud předčasné. Lze jistě připustit změnu přestupkového zákona, díky které by zákaz vstupu na stadion bylo možné uložit také v přestupkovém řízení. Například proto, že návštěvník v průběhu fotbalového utkání vběhl na hrací plochu a poněkud tam obtěžoval. Tedy vzbudil obecné pohoršení. Lze si zajisté představit i jiné rozšiřování pravomocí, tedy i povinností státu a jeho orgánů. Přesto jsem ale principielně přesvědčen, že momentálně je míč především na hrací polovině pořadatelů fotbalových utkání.